Adela Štrpková. Rozhovor o Jaroslavu Siakeľovi, režisérovi 1. slovenského Jánošíka (1921). Tvůrci nezjištěni.
Účinkují Adela Štrpková a Damián Vizár.
Připravil Slovenský rozhlas v roce 1996 (16 min.). Repríza 7. 1. 2018 (SRo Rádio Pyramída).
10. 3. 2018
Srdcom na skle maľované (Srdcem malované na skle, 2001)
Emil Benčík. Rozhovor s významným slovenským hercem Karolem Zacharem. Tvůrci nezjištěni.
Účinkují Emil Benčík, Karol L. Zachar (vl. jm. Karol Legény) a další.
Připravil Slovenský rozhlas v roce 2001 (45 min.). Repríza 7. 1. 2018 (SRo Rádio Pyramída).
Hľadám ťa, láska (Hledám tě, lásko, 1987)
Ján Stacho. Básně. Tvůrci nezjištěni.
Účinkují Karol Machata, Dušan Jamrich.
Připravil Československý rozhlas v roce 1987 (9 min.). Repríza 7. 1. 2018 (SRo Rádio Pyramída).
Pozn.: Na záver bloku zaznejú verše Ján Stacha. Filozof a kulturológ Viktor Timura o jeho básnickej tvorbe napísal: „Stachova poézia je výrazom protirečení sveta v 60. rokoch dvadsiateho storočia, ale aj subjektívnych konfliktov vychádzajúcich z rozporov skutočnosti a osobných problémov, ktoré prináša život. Spôsobom, ako ich autor zachytil vo svojej poézii, sa radí k popredným osobnostiam slovenskej literatúry. Objavuje nové dimenzie ľudského sveta, vytrháva čitateľa z všednej skutočnosti a ponúka mu dosiaľ neobjavené obzory, obohacuje jeho vnímavosť a videnie.“ Pripomeňme si tvorbu Jána Stacha v interpretácii majstrov recitácie – Karola Machatu a Dušana Jamricha. (anotace SRo)
9. 3. 2018
Farářův rok 1/? (2018)
Veronika Skálová. Dokumentární cyklus.
Hovoří farář Jan Hanák.
Připravilo Brno v roce 2018. Premiéra 3. dílu 9. 3. 2018 (ČRo Brno).
Obsah: 1. Ostatky v Bohdalicích – 2. Křest – 3. Jak jsem se poprvé (a navždy) zamiloval.
Lit.: Skálová, Veronika – Kadlečková, Štěpánka: Farářův rok: Nahlédněte do zákulisí práce duchovního. In web ČRo Brno, 9. březen 2018 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Jak plyne rok při práci faráře? Jak faráři žijí, jak se připravují na velké svátky i drobné rodinné obřady? Co všechno jejich práce zahrnuje a jak je jejich okolí vnímá?
Všechny tyto otázky plánuje zodpovědět nový seriál Českého rozhlasu Brno nazvaný Farářův rok. V pátečním odpoledním vysílání jej budou posluchači slýchat v půl třetí každý sudý týden. Týdny liché ve stejný čas patří seriálu Vinařův rok.
Průvodcem životem duchovního se stal římskokatolický kněz Jan Hanák, který působí ve farnosti Bohdalice- Pavlovice na Vyškovsku. Kromě Bohdalic má na starosti také Kučerov a Rostěnice.
„Chtěla jsem najít někoho, kdo si mě lidově pustí trošku víc k tělu. Kdo dovolí natáčení na místech, kde by to možná mohl být problém. Někoho, kdo je ve své farnosti aktivní, je součástí celé té komunity a zároveň se ukáže jako člověk, který řeší běžné starosti,“ vysvětluje svou volbu autorka seriálu Štěpánka Kadlečková.
Honza Hanák navíc svým podmanivým hlasem dokáže velmi poutavě vyprávět nejen o víře. Seriál tak přinese vyprávění zajímavé i pro ty, kdo věřící nejsou.
Dnešní Plus – Den památky obětí vyhlazení terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince (2018)
Připravila Renáta Kropáčková.
Hovoří historik Michal Frankl.
Natočeno 2018. Premiéra 9. 3. 2018 (ČRo Plus, 8:34 h.). K poslechu zde.
Lit.: Kropáčková, Renáta: Tisíce mrtvých Židů za jedinou noc. Oběti rodinného tábora v Osvětimi připomíná významný den. In web ČRo Plus, 9. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Letošní 9. březen je poprvé Dnem památky obětí vyhlazení terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Loni ho jako významný den schválil parlament. V noci z 8. na 9. března 1944 nacisté zabili v plynových komorách více než 3700 Židů. Šlo o největší jednorázovou vraždu československých občanů během druhé světové války. Historici to považují za symbol vraždění a deportací českých Židů a Romů.
Ustavení tohoto významného dne považuje historik za velmi důležité. „I s ohledem na to, že si pamětníci a židovská komunita připomínali tuto událost dlouhá léta v takovém stínu, jakoby stranou většinové společnosti. Jako by jejich příběh nezapadal do českého historického vědomí o 2. světové válce,” říká historik z Masarykova ústavu a archivu Akademie věd Michal Frankl.
„Ukazuje se, že i když se holocaust stal významnou součástí mediálního prostoru i historickým tématem, pořád máme problém vyprávět věci, které nejsou česká historie, které nezapadají například do germanizace protektorátu a podobně,” tvrdí Frankl. (more…)
Magor a jeho doba 1/10 (2018)
Marek Švehla. Četba na pokračování. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Čte Vladimír Hauser.
Nastudovalo Brno v roce 2018. Premiéra 1. dílu 23. 4. 2018 (ČRo Plus, 23:33 h.) v programové řadě Radiokniha. Repríza 1. dílu 18. 9. 2024 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Vydala Radiotéka, červenec 2018 (MP3).
Pozn.: V Radioknize ode dneška uslyšíte četbu z knihy věnované klíčové postavě českého undergroundu, básníkovi a kunsthistorikovi Ivanu Martinu Jirousovi. Napsal jí Marek Švehla a jmenuje se Magor a jeho doba. Stala Knihou roku 2017 v anketě Lidových novin a v soutěži Magnesia Litera byla vyhlášena Objevem roku. Autor vybral ze své obsáhlé publikace deset kapitol, které jsou věnovány rozhodujícím momentům v Jirousově životě. První vás zavede do Humpolce po druhé světové válce, kde se Ivan Martin Jirous narodil a kde prožil dětství a mládí. A už tehdy se u něj objevil velký zájem o literaturu a kulturu vůbec. (anotace)
Obsah:
1. Přepisování Kafky. Kde může začít cesta k pozici člověka, který později pohne dějinami? Třeba na konci války, na maloměstě a u nevšedního zájmu o knížky.
2. Jak je dobré mít bratrance. V Československu 60. let dvacátého století žilo jen málo lidí, kteří by dokázali uspokojit hlad humpoleckého gymnazisty Ivana Jirouse po moderním umění lépe než jeho zapomenutý bratranec Jiří Padrta. Právě Padrta, jeho žena Lída a jejich byt, který se před Ivanem Jirousem v jeho šestnácti letech jako zázrakem otevřel, zásadně ovlivnili Jirousovo dospívání.
3. Jak se dělá humor bez vtipu. Po příchodu na vysokou školu se Ivan Jirous dal dohromady s Věrou Vařilovou a o dva roky později měli svatbu. Škola ale nebyla tím prostředím, které ho postrkovalo dopředu. Kromě inteligentní a inspirativní Věry ovlivňovali Jirouse nejvíc přátelé a živé prostředí hospod, v nichž se scházeli. A samozřejmě atmosféra Prahy, která se podobně jako celá země probouzela ze zlého stalinského snu.
4. Plastic People. Na konci šedesátých let Ivan Jirous zjistil, že rocková hudba je pro jeho snahu spojovat lidi lepší než literatura nebo výtvarné umění. Se svojí ženou Věrou, sestrou Zorkou a jejím manželem Janem Ságlem se přidali ke skupině The Primitives Group a dělali pro ně výtvarný doprovod koncertů. Po srpnové invazi 68 ale Primitives emigrovali a Jirous objevil jinou skupinu, která ho nadchla. S ní měl pak velké plány.
5. Zatčení. Po nástupu normalizace ztratili Plastic People možnost oficiálně hrát. Jirous jako manažer skupiny tedy začal organizovat pololegální koncerty maskované oslavami svateb. Začal kolem sebe formovat unikátní subkulturu, které říkal underground. Jirous navíc sepsal esej nazvaný Zpráva o třetím hudebním obrození, který sloužil jako návod, jak v nesvobodném prostředí tvořit aspoň trochu svobodné umění. Režim se ale rozhodl pomstít.
6. Soudní proces. Komunistická moc nesnesla, aby skupina Plastic People pořádala byť jen soukromé koncerty. Ivan Jirous a jeho přátelé byli zatčeni a připravoval se velký soudní proces. Stalo se ale do té doby něco nevídaného. Díky zapojení Václava Havla se podařilo zformovat pro vlasaté hudebníky podporu ze zahraničí. A čekalo se, jak bude soudní proces vypadat.
7. Zapalte ten dům. Na začátku osmdesátých let měl Ivan Jirous za sebou tři věznění kvůli své snaze provozovat nezávislé umění. Režim dával najevo, že další koncerty Plastic People nedovolí. Jirous a jeho přátelé se ale nechtěli vzdát. Ustoupili nejdál, jak ustoupit šlo, a začali hrát v soukromých domech pro partu svých kamarádů. Ani to ale tajná policie nechtěla strpět a byla připravená zajít hodně daleko.
8. Valdická věznice. Koncem roku 1981 byl Ivan Jirous zatčen počtvrté a odsouzen na tři a půl roku, které si měl odsedět v nejtěžší věznici Valdice. Důvodem byla opět jeho činnost v rámci undergroundu, tentokrát psaní článků do podzemního časopisu Vokno. Jeho manželka zůstala doma na Vysočině sama se dvěma dcerami – roční Martou a dvouletou Františkou.
9. Máme svobodu. Co s ní? Ještě na konci osmdesátých let absolvoval Ivan Jirous další, už pátý kriminál. Za protestní petici s provoláním Tak dost! byl odsouzený na rok a půl, z nichž si stihl odsedět celý rok. Propuštění politického vězně Jirouse na svobodu se pak stalo jedním z požadavků revoluce 1989.
10. Ani trochu. Nebylo mnoho lidí, kteří by měli větší zásluhy na prosazení svobody než Ivan Jirous. Po revoluci to ale najevo nedával. Velkou část 90. let žil jako bezdomovec a opilec, kterému se mnozí raději vyhýbali. Až v roce 1997 začaly vycházet jeho knihy a získal široké veřejné uznání jako básník. O deset let později obdržel za své psaní Seifertovu cenu. V roce 2011 ukončila jeho život těžká závislost na alkoholu.
Lit.: Švehla, Marek: Český velikán Magor. In Týdeník Rozhlas 17/2018, s. 8 (článek).
Lit.: Přinosilová, Jana – Švehla, Marek: Marek Švehla: Magor a jeho doba. In web ČRo Plus,23. duben 2018 (článek). – Cit.: Píše se rok 1960 a v Humpolci na Vysočině žije šestnáctiletý obrýlený mladík, který se nápadně odlišuje od svého okolí. Oblečený v černých manšestrácích a roláku vyráží s psacím strojem v tašce do ústraní, kde neúnavně přepisuje díla světových literárních klasiků. Třeba téměř celé dílo Kafky.
Na prahu šedesátých let také zjišťuje, že v Praze žije jeho o patnáct let starší bratranec Jiří Padrta. Ten pracoval jako redaktor v časopise Výtvarná práce, doma měl knihovnu plnou výborných knih, například v té době nedostupných výtvarných monografií, které si přivezl z cesty na Expo 1958 v Bruselu.
Sklepní byt Padrtových na pražské Zvonařce patřil v tehdejší intelektuálně zaškrcené Praze k nemnoha ostrůvkům kulturního dění. Pro omezený okruh přátel a s nutnou konspirací na ochranu před zájmem politické policie se tu pořádaly večery s poslechem vážné hudby, četby poezie a debatami o umění. Příbuzensky spřízněný gymnazista má do této společnosti dveře otevřené a začíná dotvářet svůj nevšední kulturní rozhled.
Nejen pro umění, ale i život
Zvrat Jirousova dlouho chladného vztahu k rockové hudbě nastal v roce 1967 po návštěvě koncertu české kapely The Primitives Group. Hráli v maskách, na pódiu planuly ohně, což bylo tehdy něco nevídaného. „Byl tím unešený. Mával sakem nad hlavou a ztratil při tom doklady,“ vzpomíná kytarista Primitives Josef Janíček, na něhož Jirous už tehdy zapůsobil jako podmanivý debatér. Ivan s přáteli sestavili umělecký tým, který začal pro Primitives vymýšlet výtvarnou stránku jejich vystoupení.
Dva roky po invazi 1968 Jirous odpromoval na dějinách umění, profesionální kariéra se ale rozplynula před očima. Československo na začátku 70. let nebyla pro svobodně, kriticky smýšlející lidi přívětivou zemí. Veškeré kořínky spontánního života jako časopisy, kluby, byly bez debat zahubeny. Jirous, kvůli svým bláznivým, často opileckým kouskům tehdy už známý spíš pod přezdívkou Magor, začíná patřit k předním postavám pražské nezávislé scény.
Do značné míry opouští svět výtvarného umění a stává se manažerem kapely Plastic People of the Universe. „Plastici hráli proti Primitives příšerně. Ale kapela v sobě měla ohromný náboj,“ řekl později Jirous. „Myslel jsem, že by koncerty Plastiků mohly být centrem, na něž by se nabalila valná část slušných lidí. Ohnisko, kolem kterého by se mohli tito lidé sdružovat. Médium rockové hudby mi připadalo k tomuto účelu maximálně příhodné.“
Vznik undergroundu
Kolem Jirouse vznikla komunita, která si začala říkat underground. Jejím centrem se stal velký byt manželů Němcových v Ječné ulici. Byl neustále plný lidí, dělaly se přednášky, hrála muzika, lidé se před venkovní jednolitou šedí zachraňovali ve vzájemné pospolitosti na častých večírcích s alkoholem. V čase, kdy všichni trpí depresí, že nejde dělat nic, začíná Jirous také pořádat ilegální koncerty a hudební festivaly.
To, že nešlo o nějaké tápání bezprizorních lidí, ale o promyšlenou taktiku, ukazuje Jirousova zřejmě nejdůležitější písemná práce nazvaná Zpráva o třetím českém hudebním obrození, v níž v roce 1975 ve vší jasnosti shrnul svoji strategii nulového kompromisu s husákovským režimem.
„Je lepší nehrát vůbec, než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení. Je lepší nehrát vůbec, než hrát to, co si přeje establishment. A i takhle je to řečeno přespříliš mírně. Není to lepší, je to nutné. Toto vzdání se všeho, na něž musí být v dnešní situaci kdykoliv připraven každý, kdo chce být umělcem, je základní podmínkou předcházející veškeré veřejné konání ve sféře ducha. Jakmile je totiž učiněn první ústupek, ať pod pokryteckou omluvou nebo poctivým dojmem, že na tom nezáleží, je ztraceno vše. Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) první podmínku, přistřihněte si vlasy, jenom tak trošku, a budete moci hrát, je třeba říci ne. Jakmile ďábel řekne – změňte si název a budete moci hrát dál to, co hrajete, je třeba říci – ne, nebudeme tedy hrát.“ Ivan Martin Jirous
Jirousovi čtenáři obvykle vyznění jeho textu vnímali v širším pohledu – jako jakýsi recept, který se dal vlastně použít nejen v přístupu k umění, ale i v běžném životě.
Osm a půl roku
V roce 1976 se Jirous seznamuje s Václavem Havlem. Přehrál mu Plastiky a přesvědčil ho, že underground není jen parta opilců, ale důležitý zárodek svobodného myšlení. Význam tohoto kroku se ukázal už o několik měsíců později, kdy hlavní postavy undergroundu včetně Magora zatkla tajná policie a hodlala s nimi uspořádat exemplární proces.
Plastikům se pak dostalo zastání právě od Havla a desítek dalších i mezinárodně známých lidí. Tím dosáhli mírnějších trestů pro Jirouse a spol. a o čtyři měsíce později z tohoto vzedmutí občanské odvahy a solidarity vznikla Charta 77.
Později se tlak tajné policie dál stupňoval a Jirous skončil v kriminále kvůli své kulturní či publicistické činnosti ještě třikrát. Úhrnem si v komunistickém žaláři odseděl osm a půl roku, stal se ale jednou z nejvýznamnějších postav odporu proti československému komunismu v jeho posledních dvaceti letech.
Marek Švehla o své knize Magor a jeho doba (2018)
Alena Blažejovská. Reportáž z besedy v kavárně Era.
Hovoří Marek Švehla.
Připravilo Brno v roce 2018. Premiéra 10. 3. 2018 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.; 17 min.).
Lit.: Blažejovská, Alena: Marek Švehla o své knize Magor a jeho doba. In web ČRo Brno, 9. březen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Kniha publicisty Marka Švehly Magor a jeho doba je věnována klíčové postavě českého undergroundu, básníku Ivanu Martinu Jirousovi. Autor ji koncem února představil v brněnské kavárně Era.
Obsáhlá publikace s unikátní fotografickou přílohou získala na konci loňského roku v anketě Lidových novin titul Kniha roku. Její autor, redaktor časopisu Respekt Marek Švehla, byl teď navíc nominován na titul Objev roku v soutěži Magnesia Litera.
Beseda s Markem Švehlou se 22. února stala jednou z literárních akcí pořádaných v brněnské kavárně Era. Švehla o sobě úvodem řekl, že je z Třeboně a v Respektu pracuje od roku 1994. Úspěšný titul Magor a jeho doba je jeho první knížkou.
„Na konci osmdesátých let jsem se přichomýtl mezi lidi, kteří si říkali underground nebo máničky,“ vzpomíná autor, „docházel jsem na jejich víkendové akce, na nelegální koncerty, a na nich jsem narazil na jméno Jirous. V tom čase ho ale nikdo z nás moc neznal.“
Marek Švehla postupně zjišťoval, že Ivan Martin Jirous je jedním z inspirátorů či lídrů této subkultury a sháněl další informace. „Četl jsem jeho eseje a básně, což znamenalo, že člověk se musel přes známé a kamarády dostat k nějakému nelegálnímu časopisu,“ vysvětluje. Osobně však Jirouse, zvaného Magor, neznal. „Docházelo mi ale, že je hodně důležitý a že se podílel na vzniku té subkultury, kde se člověk cítil příjemně svobodně.“ (more…)
Příběhy z Vysočiny – Norbi Kovács (2018)
Připravila Dáša Dagmar Kubíková.
Hovoří kytarista a fotograf Norbi Kovács.
Natočeno 2018. Premiéra 9. 3. 2018 (ČRo Vysočina, 14:30 h).
Lit.: Kubíková, Dáša: Nejšťastnější lidé jsou v Indonésii, myslí si kytarista a fotograf Norbi Kovács. In web ČRo Vysočina, 9. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Strom, který připomíná ženské tělo, obrazy noční ulice, ptáci na drátech, cyklisté v pohybu nebo rozesmáté lidské tváře. Náměty černobílých fotografií Norbiho Kovácse jsou různé a různá jsou i místa, kde je nafotil. Na cesty si bere fotoaparát, ať jede na dovolenou nebo hrát s kapelou.
Norbi Kovács je totiž, jak sám říká, především muzikant: „Rozhodně jsem víc muzikant, samozřejmě. Ale ty fotky mě těší a spíš doplňují život, protože ve světě je tolik hezkých věcí,“ usmívá se.
Ze Šaľe na Slovensku se přestěhoval za muzikou do Prahy už v roce 1992. Hrál řadu let s Petrem Skoumalem, s Radůzou či Máriem Bihárim. Posledních 15 let hraje ve skupině Ivan Hlas Trio. V jeho hudbě jsou znát pestré vlivy – od klasické kytary přes jazz, blues nebo flamenco, vše je slyšet na jeho sólovém albu Takžetak. Až se budete dívat na film Jana Hřebejka U mě dobrý, všimněte si filmové hudby. I tu napsal Norbi Kovács poté, co si jej režisér vybral mezi renomovanými jmény filmových skladatelů.
Akt mám jen jeden
Fotit začal docela nedávno, před osmi lety, proto zná jen digitální fotografii. Používá však staré objektivy: „Já miluju staré věci, a proto taky fotím starými skly,“ říká Norbi. „Sehnal jsem nějaké objektivy z padesátých let, k nim používám různou redukci a díky tomu mají ty černobílé fotky úžasnou atmosféru a malinko vyšší level.“ Za svůj jediný akt označuje fotku stromu: „Je focený na Thassosu a je to starý olivovník. A celé kouzlo je v tom, že ta fotka je otočená o 180 stupňů a tím se vlastně ty ženské přednosti najednou objevily,“ směje se muzikant, který fotí. (more…)
Jak to vidí Jaroslav Šebek (2018)
Host: Jaroslav Šebek. Témata: Inaugurační projev prezidenta M. Zemana. Výsledky voleb v Itálii. Krize na Slovensku: budou předčasné volby, rekonstrukce vlády, nebo něco úplně jiného? Moderuje Zita Senková.
Natočeno 2018. Premiéra 9. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 8:30 h).
Lit.: Senková, Zita – Šebek, Jaroslav – Luptáková, Věra: Jaroslav Šebek: Projev prezidenta vejde do dějin. Bohužel ale negativně. In web ČRo 2 Praha, 9. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Prezident účtoval s úzkou skupinou lidí, která jemu osobně nesedí. Kdyby byl objektivní, měl by zmínit i další, myslí si Šebek.
Včerejší inaugurační projev prezidenta Miloše Zemana opět vzbudil emoce. Někteří politici opustili sál. Nadšený nebyl ani Andrej Babiš. Na rozdíl od Tomia Okamury.
„Projev prezidenta vejde do dějin. Bohužel negativně,“ myslí si historik Jaroslav Šebek. „Očekával jsem, že na začátku jeho poslední prezidentské pětiletky zazní něco daleko vstřícnějšího. Že se pokusí vytvořit svorník ve společnosti, což se nestalo,“ doplňuje.
Šebkovi nejvíc vadí, že prezident promarnil tak slavnostní chvíli, jakou je prezidentská inaugurace ve Vladislavském sále. „Znovu jen účtoval se svými nepřáteli a nálepkoval oponenty bez toho, abychom slyšeli nějakou vizi budoucnosti České republiky. Chyběl mi i nadhled a pár slov k těm, co ho nevolili.“ (more…)
Ladenie – Vytrvalý dážď (Ladění – Vytrvalý déšť, 2018)
O nové premiéře Divadla v podpalubí hovoří Michal Vyskočáni, Kami Mikulčík a Juraj Hrčka. Připravila Zuzana Golianová.
Natočeno 2018. Premiéra 9. 3. 2018 (Rádio Devín, 14:00 – 16:00 h.).
Pozn.: Divadlo v podpalubí je netradičný divadelný priestor, ktorý má svoju špecifckú atmosféru. Najnovšou inscenáciou je tam Vytrvalý dážď súčasného amerického dramatika Kaitha Huffa. Text režíroval Michal Vyskočáni, účinkujú Kami Mikulčík a Juraj Hrčka. Všetci traja tvorcovia prídu o novej inscenácii, svojej spolupráci porozprávať a o tom, ako sa hrá divadlo v nedivadelnom priestore; v dnešnom Ladení (14 – 16.00 hod.). (anotace)