Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Bronislav Hrnčíř. Z malé dílničky na velocipedy až po největší automobilku rakouskouherské monarchie. Dramaturgie Filip Lukeš. Hudební spolupráce Jiří Litoš. Režie Markéta Jahodová.

Účinkují Miroslav Hanuš a Jan Vondráček.

Připravil Český rozhlas v roce 2018 (5 x 5 min.). Premiéra 29. 1. – 2. 2. 2018 v cyklu Příběhy slavných č. 135 (ČRo 2 Praha).

Lit.: Hrnčíř, Bronislav – Luptáková,Věra: Z nejnuznějších tovaryšů milionáři. Příběhy slavných: Laurin a Klement. In web ČRo 2. 2. 2018 (anotace). – Cit.: Když Václav Klement, už jako milionář a šéf jedné z největších automobilek Rakouska-Uherska, zval svého šoféra na jídlo, taky ho zaplatil. Doslova ale běsnil, když si šofér k polévce místo chleba objednal bílý rohlík. Považoval to za luxus, za který platit odmítl.

Klement si dobře pamatoval, že na každé koruně, kterou kdy vydělal, „nechal hodně potu“. Za jeho bohatstvím nebyla jen velká píle a pracovitost nebo dokonce zděděný majetek, ale i nadání a práce konstruktéra a kamaráda Václava Laurina.

Mít v 80. letech 19. století vlastní velociped bylo něco. I když jeho cena představovala půlroční plat tovaryše, ve všech městech vznikaly cyklistické kluby. Vyhlášeným mechanikem a znalcem velocipedů byl i tehdy 23letý Václav Klement, který od 14 let pracoval ve Vokounově knihupectví ve Slaném.

Původně se tam staral o úklid a účetnictví, ale Vokoun si ho oblíbil natolik, že mu jako starý mládenec svůj obchod prodal. Na splátky. Klemet do toho prodával a opravoval kola a neřešil daně nebo fakt, že na prodej nemá koncesi. Po svatbě manželčiným věnem doplatil dluh za knihupectví, které se rázem stalo centrem cyklistiky.

V roce 1892 si poprvé pořídil gumový plášť s duší místo kola s pryžovými obručemi. Během pár dní se ale kolo poškodilo a on požádal českou pobočku německé firmy o opravu. Ta s ním ale odmítla komunikovat jinak než německy. Právě proto tehdy Klemet oslovil mechanika Laurina.

Ve stejném roce pak vznikla nová firmička na servis a později i výrobu vlastních jízdních kol. Na začátku měli pět dělníků a malý parní stroj. Koncem roku 1896 měla firma Laurin & Klement dělníků 20 a prodávala pět typů bicyklů.

Když se Klement vrátil z Paříže, dovezl úžasný nový vynález: velociped s motorkem. Francouzi mu říkali motocykletta. Budoucí motorka ale měla plno nedokonalostí, které jim nedaly spát. Tak udělali svou a listopadu 1899 ji ukázali veřejnosti.

Problém byl ale se zákazníky, protože ti naši se technickým novinám docela bránili. Klement tak musel do Anglie, kde za 10 minut uzavřel smlouvu na 150 motocyklů. Novým cílem firmy se pak stal nový automobil. Laurin ale přiznal, že na to už jeho znalosti nestačí.

Stal se tak technickým ředitelem a vývoj automobilu nechal už na svých lidech. Když se pak jejich první automobily zase skvěle prodávaly a značka L&K měla jméno už i ve světě, přišlo na řadu rozhodnutí na změnu směrem k akciové společnosti, která přinesla cizí kapitál.

To už měli 600 zaměstnanců a chtěli být největší automobilkou v Rakousku-Uhersku. Během první světové války zařídili, aby se jejich zaměstnancům vyhnuly povinné odvody na frontu. Po válce to ale bylo horší.

Auta se neprodávala a pak ten požár, při kterém jim shořela téměř celá technologie. Nezbylo nic jiného, než sňatek z rozumu, tedy spojení s plzeňskou Škodovkou. Taky tak ztratili vliv na směřování firmy a jejich tituly generálního rady a ředitele byly čistě formální.

Vyráběné vozy od té chvíle nesly název Laurin & Klement – Škoda, a ty později vyvinuté už byly jen Škodovky. Současní šéfové koncernu se k názvu L&K v poslední době vracejí, ale jen u pojmenování těch s nejluxusnější výbavou.

Zuzana Ptáčková. Svým životem prolétla jak kometa. Mezi žerděmi bradel nebo kladiny. Stejně tak náhle i zemřela. Režie Apolena Novotná.

Účinkují Růžena Merunková a Klára Suchá.

Připravil Český rozhlas v roce 2018 (5 x 5 min.). Premiéra 22.-26. 1. 2018 v cyklu Příběhy slavných č. 134 (ČRo 2 Praha).

Lit.: Ptáčková, Zuzana – Luptáková, Věra: Sportovní kariéru jí ukončili socialističtí funkcionáři. Kvůli filmu. Příběhy slavných: Eva Bosáková. In web ČRo 26. 1. 2018 (anotace). – Cit.: Životem prolétla jako kometa. S energií a grácií létala mezi žerděmi bradel, porotu oslňovala přemety a salty při prostných. Měla ale i nejednu modřinu a ránu na duši, o které na veřejnosti nikdy nemluvila.

Na pražském mistrovství světa (1962) bylo Evě Bosákové už 30 let, dnes by byla „gymnastka-důchodkyně“. Tehdy za ní přišla Věra Chytilová s nápadem natočit film o dvou ženách: o vrcholové sportovkyni a ženě, která žije běžným životem.

Stát před kamerou bylo tehdy ale v rozporu s podmínkami amatérských sportovců. Nakonec jí poradili podepsat žádost o roční uvolnění z reprezentace. V reprezentaci přitom byla od 17 let, jen tak ale mohla natočit snímek O něčem jiném. Na rok pak vyměnila tepláky za večerní róby.

Když zase chtěla začít s tréninkem na tokijskou olympiádu, pro svazové funkcionáře jakoby neexistovala. Prý natočením filmu porušila pravidla, i když jí předtím právě tohle radili. Po týdnech nejistoty přišly konečně dvě nabídky.

První z pražské lední revue (krasobruslila od 4 let) a pak další, od amerických profi basketbalistů, kteří hledali zajímavost pro svou show. Původně měla být v Americe měsíc, nakonec to byly s přestávkami roky tři. Odmalička její vlastní iniciativa šla proti pravidlům.

Když si na začátku kariéry po vzoru reprezentantek SSSR ušila praktický trikot, narazila. K sokolské tradici přece patřily modré trenýrky a bílé tričko. Problém měla i s vysokým tempem, váhou a rozštěpem, který si přinesla z krasobruslení. Vlastní iniciativa se nenosila, body jí za to strhávali i rozhodčí.

Tvrdě dřela odmala. Pod dohledem svého otce Aloise Věcheta, olympijského gymnasty z Berlína 1936. Když jí prý chtěl potrestat, zakázal jí trénovat. Osm let hrála i na piano a to tak dobře, že se rozhodovala mezi konzervatoří a gymnastikou.

Kvůli závodům pak dokonce nešla ani na maturitní večírek. S prvním manželem Vladimírem Bosákem se potkala v nemocnici, kde jí dával dohromady zlomené zápěstí. Z olympiády v Helsinkách 1952 pak domů přivezla bronz a látku na svatební šaty.

Ještě před svatbou ji ale vyhodili z internátu, protože tam přespal její snoubenec. Bydlela pak na tribuně strahovského stadionu. To už byla olympionička, která ale půl roku nesměla trénovat s reprezentací. O to víc je paradoxní, že jen o dva měsíce později (1953) se stala mistryní sportu.

Eva byla sexsymbolem doby. Jednou pro ni poslal auto s kyticí i prezident Ludvík Svoboda. Provedl ji po Pražském hradě a exkurzi ukončil ve své ložnici. Když dosud pouhé náznaky dostaly jasné obrysy, zděšeně prchla. Taky se o ní říkalo, že její osudovou, ale nenaplněnou láskou byl herec Josef Bek. Podruhé se ale vdala za poslance Miroslava Hlaváčka.

O rok později si z mistrovství světa v Římě dovezla tři stříbrné medaile a za další tři roky ještě i olympijské zlato. Bylo jí 27 let a byla na vrcholu kariéry. Mladší členky nároďáku jí už vykaly. Sama je trénovala. Byla mezi nimi i Věra Čáslavská, kterou objevila.

Po násilném ukončení kariéry ji pak agentura Pragokoncert zaměstnávala v nejrůznějších programech hlavně v zahraničí. Vedla kurzy redukční gymnastiky pro ženy, napsala i knihu Eva Evám a až koncem 70. let se vrátila ke své profesi, k trénování mládeže.

Zemřela u sklenky vína, na schůzce s právníkem, který jí v porevolučních dnech pomáhal s novým projektem polyfunkčního domu ženské krásy. Nebylo jí ani 60 let, kdy jí praskla krční tepna deformovaná vrozenou vadou (aneurysma). Sama o tom ale celý život nevěděla.

Poslechněte si Táčky s filmovou kamerou o novém filmu režiséra Ladislava Helgeho Jarní povětří, natočeného podle motivu románu Jana Otčenáška Občan Brych. Připravil dr. Miroslav Khun. Použitá hudba Jaroslav Ježek (Hej pane králi, Rub a líc, Nebe na zemi, Proti větru, Vousatý svět, Ezop a brabenec, Svět patří nám). Dramaturg Frank. Uvádí dr. Jan Pixa.

Hovoří Jan Otčenášek, odborný poradce děkan filosofické fakulty doc. prof. dr. Miloš Kaláb, dramaturg tvůrčí skupiny Šebor – Bor Antonín J. Liehm, Libuše Švormová, Blanka Bohdanová, Jan Skopeček, Iva Janžurová a skladatel Svatopluk Havelka.

Natočeno 1961. Premiéra 25. 2. 1961 (Praha I, 21:00 – 22:00 h).

Portrét Petra Zenkla připravila Veronika Kindlová.

Natočeno 2018. Premiéra 2. 2. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h) v cyklu Archiv Plus. Repríza 25. 9. 2020 (ČRo Plus, 11:10 h.) v cyklu Archiv Plus. K poslechu zde.

Lit.: Kindlová, Veronika: Primátor Zenkl utíkal z komunistického Československa v kufru osobního auta. In web ČRo Plus, 2. 2. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  Jeden z aktérů událostí let 1938 i 1948. Muž, který nacistům tak ležel v žaludku, že ho s dalšími významnými představiteli československého života poslali do koncentračního tábora. Předseda druhé nejsilnější poválečné strany. Klíčový představitel československého exilu po roce 1948. Tím vším byl Petr Zenkl.

Kluk z Tábora primátorem Prahy

Petr Zenkl se narodil v roce 1884 v Táboře jako osmý z jedenácti dětí krejčího. Vystudoval filozofii a klasickou filologii. Zprvu se živil jako učitel češtiny a napsal dokonce několik učebnic. V mládí vstoupil do národně socialistické strany. Za tuto stranu byl zvolen zastupitelem a později i starostou Karlína.

Od roku 1922 zasedal v zastupitelstvu hlavního města. Orientoval se především na sociální problematiku. Pracoval jako předseda sociálního výboru na ministerstvu sociálních věcí a později se stal ředitelem Ústřední sociální pojišťovny. Zasadil se například o vybudování Masarykových domovů pro potřebné. V roce 1937 byl za národní socialisty zvolen primátorem Prahy.

V rozhlasovém archivu je kolem pětadvaceti nahrávek, na kterých je zachycen Zenklův hlas. Tou nejstarší je beseda z roku 1934 na téma sociální péče a sociální pojištění. Zenkl zde vystupuje ještě jako ředitel Ústřední sociální pojišťovny. Dalšími účastníky debaty jsou poslanec Lev Winter a tajemník Svazu průmyslníků Bohumil Sottner.  (more…)

Polský Senát schválil návrh zákona, který trestá připisování odpovědnosti za holokaust Polákům. Potřebujeme politické mantinely v diskusi o minulosti? Hostem Interview Plus je ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát. Připravil a moderuje Michael Rozsypal.

Hovoří Leo Pavlát.

Natočeno 2018. Premiéra 2. 2. 2018 (ČRo Plus, 11:34 h). K poslechu zde.

Lit.: Erhart, Michael – Rozsypal, Michael: Poláci za války pronásledovali Židy. Zákon potvrzuje, že jde o nežádoucí téma, říká Leo Pavlát. In web ČRo Plus, 2. 2. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Pokud někdo vytváří dojem, že Polsko je téměř totéž, co nacistické Německo, tak to je urážlivé,“ říká Leo Pavlát.

Polský Senát schválil návrh zákona, který trestá připisování odpovědnosti za holokaust Polákům. Zákon kritizují Spojené státy nebo Izrael, který stáhne velvyslankyni z Varšavy. „Označení ‚polské koncentrační tábory‘ je lež a chápu odmítavý postoj Polska, které za druhé světové války přineslo obrovské oběti. Má i nejvíce Spravedlivých mezi národy, což je ocenění pro nežidovské zachránce Židů. Ale nesporné je i to, že tisíce Poláků se aktivně podílely na pronásledování Židů,“ říká Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze.

Připomíná, že v roce 2004 to veřejně uznal i tehdejší polský prezident Aleksander Kwaśniewski a zároveň vyzval, aby se k tomu Polsko postavilo čelem. Už tehdy za to ale byl kritizován a současný zákon je toho odrazem.  (more…)

Host: Václav Malý. Témata: Polsko a kontroverzní zákon o holocaustu. Rohingyové a jejich boj s barmskou vládou. Proč by kněží měli být těmi, kteří spojí společnost. Kampaň #MeToo. Význam dne zasvěceného života. Moderuje Zita Senková.

Natočeno 2018. Premiéra 2. 2. 2018 (ČRo 2 Praha, 8:30 h.).

Lit.: Senková, Zita: Václav Malý: Lidé konečně překonali pasivitu v zájmu o věci veřejné. Už je ale čas vyhlásit mír. In web ČRo 2 Praha, 2. 2. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Václav Malý zároveň nesouhlasí s názory, podle kterých by snad teď mělo v Česku jít o nějaké ohrožení, nebo dokonce zánik, demokracie.

V rozdělené společnosti je podle biskupa hlavně na nás, jestli spolu zas dokážeme normálně komunikovat a žít. Jak na to?

„Je součástí mé biskupské služby dávat lidi dohromady,“ hlásí se k nelehkému úkolu Václav Malý. „Lidé by si měli předávat pravdivé a ověřené informace, ale taky by měli umět jeden druhému naslouchat.“

„Nejde přece žít z ideologických klišé. Je dobré si s tím druhým sednout a mluvit. Nejhorší je, pokud o názorech druhých pouze slyšíte a přitom nemáte odvahu s druhým mluvit z očí do očí.“ To ale podle Malého neznamená, že s ním musíte souhlasit, přikyvovat nebo tleskat.  (more…)

Je rozevírání pomyslných nůžek mezi bohatými a chudými nebezpečné? Připravila a moderuje Veronika Sedláčková.

Hovoří Jiří Schwarz a Tomáš Tožička.

Natočeno 2018. Premiéra 2. 2. 2018 (ČRo Plus, 9:34 h.). K poslechu zde.

Lit.: Sedláčková, Veronika – Čihák, Ondřej:  Lidstvo bohatne, tvrdí ekonom. Nepředávejme ale moc do rukou oligarchů tak snadno, varuje teolog. In web ČRo Plus, 2. 2. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  Větší část tzv. rozvojových cílů tisíciletí stanovená do roku 2015 splněna nebyla, přestože nebyly nijak ambiciózní, tvrdí Tomáš Tožička.

Čtyři pětiny bohatství vytvořeného vloni ve světě skončily u procenta nejbohatších lidí planety, a naopak chudší většina lidstva prý nezískala nic. Analýza neziskové organizace Oxfam také uvádí, že posilování miliardářských účtů vypovídá spíše o selhání stávajícího systému než o hospodářském rozkvětu. „Nepovažuji to vůbec za problém. Je to pouze statistické cvičení. Důležité je, že lidstvo bohatne, a máme pro to mnoho statistických údajů už od roku 1820,“ uvedl v pořadu Pro a proti ekonom Jiří Schwarz z Centra ekonomických a tržních analýz.

Jde hlavně o údaje průměrné délky života, poklesu negramotnosti, dožití v prvních pěti letech života, kvalita lékařské péče nebo rozšíření očkování. „Tedy lidé se mají na svět stále lépe, a přestože počet obyvatel na světě roste, tak absolutně klesá počet lidí žijících v absolutní chudobě. To považuji za velký úspěch,“ říká Schwarz.

Se zprávami Oxfamu se seznámil. „Dočetl jsem se, že před deseti lety to bylo šestadvacet lidí, kteří vlastnili polovinu bohatství na zeměkouli, a dnes je to osm. To se mi zdá naprosto zavádějící.“  (more…)