Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Hodina plná zajímavého povídání, písniček a soutěží.  I když nejsou ve vzduchu žádné křižovatky nebo značky, musí letadla dodržovat dopravní předpisy podobně jako auta. A to ještě není nic proti tomu, když se letadlo potká s hejnem ptáků nebo bouřkou. Své o tom ví pilot ultralehkých letadel a instruktor létání Jiří Liška z Aeroklubu ČeskéBudějovice – letiště Hosín. V Klubu Rádia Junior nám kromě jiného prozradí, jak se takové letadlo myje nebo co pilot dělá, když se mu při letu přestane točit vrtule. Těšte se taky na soutěž nebo pohádku Maruška od skřítka Hajaji. Pořad připravila a moderuje Romana Lehmannová.

Připravil ČRo České Budějovice v roce 2017. Premiéra 26. 9. 2017 (ČRo 2 Praha, 19:00 h) v cyklu Klub Rádia Junior.

Klement Slavický na 2. ročníku festivalu instruktivní klavírní literatury „Gradus ad Parnassum“. S klavírním dílem Klementa Slavického a novými nahrávkami jeho tvorby vás seznámí klavíristé a pedagogové Fakulty umění Ostravské univerzity Eliška Novotná a Lukáš Michel.

Připravila Ostrava v roce 2017. Premiéra 26. 9. 2017 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h).

Klapou kopyty koní, vržou dveřmi, práskají bičem. I to je součást profese zvukových designérů Českého rozhlasu Petra Šplíchala a Jiřího Litoše.O tom jaká další kouzla umí a jaké to bylo pracovat na živě vysílané rozhlasové hře Sherlock Holmes ve státních službách se zeptá Vladimír Kroc.

Natočeno 2017. Premiéra 26. 9. 2017 (ČRo 2 Praha, 11:04 h). K poslechu zde.

Lit.: Kroc, Vladimír – Horálková, Elena: Jak to ti ruchaři dělají? Videopřehlídka jejich nejlepších triků a zvukových efektů.  In web ČRo 2 Praha, 26. 9. 2017 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Petr Šplíchal a Jiří Litoš: „Sedíme u jednoho stolu, 40 let na sebe vidíme a slyšíme. Společně jsme se dožili důchodového věku v práci, která nás baví. Spolu jezdíme i na dovolenou a máme i kapelu Eldorádo. Existuje 20 let,

Početí dítěte, zaklapnutí rakve, chůze v lesním porostu nebo ve sněhu… To všechno vám v hlavě vykreslí zvukoví designéři Petr Šplíchal a Jiří Litoš.

Do studia přišli s dlažební kostkou, páčidlem a kukačkou. Ne ale v oněch bílých pláštích, kterými uhranuli diváky youtubového přenosu rozhlasové hry Sherlock živě. Petr Šplíchal a Jiří Litoš. Ruchaři. Zvukový designéři. Co přesně jejich práce obnáší?

„Snažíme se plnit hudební nebo zvuková přání režisérů. Ale oni mají naprosto zvrácený představy. Třeba chtějí rotaci zeměkoule nebo boj podmořského pavouka s chobotnicí,“ vysvětluje Jiří Litoš.

Nahrajte mi ticho. A stereo!

„Kdysi jsem dělal požadavek: osamělý plavec na moři, ani vlnka se nehne, není vítr, nic nešplouchá, je tam ticho a mlha a to všechno prosím stereo!“ Podívejte se na přehlídku těch nejlepších zvukových efektů z jejich produkce ve videu!

V Sherlockovi živě páčili pokladnu. „Na rozdíl od ostatních rekvizit, které vydávají jiný zvuk než na co vypadají, tak tady jsme měli opravdickou pokladnu a páčidlo,“ pochvalují si. Některé zvuky je ale lepší brát z archivu. Třeba takový déšť.

Nahrávadlo místo foťáku

„Máme tam různé typy: jemný v listí, na plechové střeše, v lese. Ale člověku to nedá. Na chatě mám nahrávací zařízení, a jak se blíží bouřka, tak ten šum točím,“ přiznává se smíchem Šplíchal. „Nahrávadlo mám pořád u sebe, jako mívají lidi foťák.“ Většinou ale zvuky točí na objednávku.

„Kdysi jsem dělal něco o Mojžíšovi na poušti. Jak se brodí pískem, je unavený, bortí se a padá. V archivu jsme nic neměli, tak jsem si vzal aparaturu a pak na ulici v jednu hodinu ráno, abych měl klid, jsem chodil a padal na hromadě písku. A pak jsem zjistil, že na mě kouká jeden pejskař jako na blázna,“ směje se Litoš.

Tohle natočit nejde!

Existuje nějaký zvuk, který nejde natočit? „Asi třikrát jsem se už snažil natočit vrzání polystyrenu po skle, ale vždycky jsem utekl sám před sebou. To je taková hrůza!“ připouští Jiří Litoš. A jak vznikají komplexní zvuky, třeba první světová válka?

„Je to otázka mixáže a skladby jednotlivých komponentů: dělo, kůň, nářek raněných. A záleží kolik čeho. Jako když se vaří,“ vysvětluje Petr Šplíchal. „Když naopak zvuky vyrábíte, třeba koňská kopyta, musíte mít naposloucháno, jak kůň běhá,“ upozorňuje a předvádí Litoš. Mimochodem poznáte, jaké české přísloví znázorňuje následující zvuk?

Rozhovory s těmi, kterým umění proměňuje život. Jiří Brabec, literární historik. Moderuje Lukáš Matoška.

Natočeno 2017. Premiéra 26. 9. 2017 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h).

Lit.: anonym: Jiří Brabec: Peroutkův postoj má i svá omezení. In web ČRo 3 Vltava, 26. září 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Literární historik, vysokoškolský pedagog a signatář Charty 77 Jiří Brabec se dlouhodobě zabývá osobnostmi, jako jsou T. G. Masaryk, F. X. Šalda a Záviš Kalandra.

Rediguje Spisy TGM a Dílo Jaroslava Seiferta. 20. století bylo „časem absurdním, hrozným, byl to čas otřesených hodnot, nic nebylo pevného, vše bylo v pohybu, ale v takovém pohybu, který má spíše záhubný charakter, než aby byl povzbuzující. A v takovém čase člověk hledá někoho, s kým si může popovídat,“ odůvodnil Jiří Brabec, proč se jako literární historik pokoušel s Masarykem, Šaldou a dalšími osobnostmi především vést dialog.

Mluvili jsme také o jednom z nejvýznamnějších českých publicistů – o Ferdinandu Peroutkovi. „Má dobrou vizitku, kterou předkládá čtenářům, a to je vizitka, kterou si dal jako název svých dvou týdeníků – Přítomnost a Dnešek. Jeho předmětem jsou události, které se dějí, a jeho základní spektrum, kterým nahlíží na budoucnost a minulost, je přítomnost.“ Takový přístup má však podle Brabce i svá omezení.

Host vltavské Vizitky také vzpomínal, jak ho Jaroslav Seifert požádal, aby připravil k vydání jeho spisy.

„Seifert byl básník, který když nemohl vydávat, tak trpěl ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, že potřeboval mít kontakt se čtenáři.“

Tehdejší návrh se ale nerealizoval a Brabec začal vydávat dílo jediného českého držitele Nobelovy ceny za literaturu až v novém tisíciletí.

Závěrem jsme se zamysleli nad budoucností  literární historie jako oboru. „Poselství je smysl lidského života, a to se vytrácí. Literární věda se stává nějakým řemeslem, ale to není řemeslo, je to určité poslání – samozřejmě s velkým rizikem, je třeba, aby to bylo odůvodněno teoreticky a materiálově. Ale s tím rizikem přichází k lidem a říká: toto má nějaký smysl,“ uzavřel Jiří Brabec.

Ludvík Němec a Martin Reiner diskutují o knize „Jde pražské dítě domů z bia…“ (Ivan Blatný, výbor pozdní poezie).)

Natočeno 2017. Premiéra 25. 9. 2017 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h).

Zveme vás na setkání s režisérem a kameramanem filmů, v jejichž hlavní roli září tanec a hudba, Martinem Kubalou. O jeho posledních snímcích, věnovaných pěvci Štefanu Margitovi nebo tanečníkovi a choreografovi Petru Zuskovi, s ním bude hovořit Jitka Novotná.

Natočeno 2017. Premiéra 25. 9. 2017 (ČRo 2 Praha, 11:04 h).

 Lit.: Novotná, Jitka – Horálková, Elena: Lidé mu před kamerou odkrývají své soukromí. „Často nevím, co si s tím mám počít,“ říká autor dokumentu o Margitovi nebo Zuskovi. In web ČRo 2 Praha, 25. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Martina Kubalu práce moc baví. „Musím říct, že mám to obrovské štěstí, že mě vlastně všechny moje projekty zajímají“.

Kameraman a scenárista Martin Kubala se věnuje portrétům známých osobností. Práce ho baví, ale přiznává, že kolem některých informací, které mu celebrity svěří při natáčení, musí našlapovat po špičkách.

Na to, že se mu lidé před kamerou svěřují a odkrývají svoje soukromí, si prý už zvykl a za psychoanalytika se nepovažuje. „Snažím se ty věci ve svých filmech nezneužívat a nemanipulovat s nimi. S těmi informacemi musím nakládat velmi citlivě. Ale kolikrát vůbec nevím, co si s nimi mám počít.“

To, že se s protagonisty svých filmů nezná, ho možná vede k větší zvídavosti. „Někdy je to k užitku věci. Na druhou stranu Darja Klimentová je moje celoživotní múza. Znám se s ní dlouho, a přesto mě pořád něčím překvapuje. Známe se 15 let a pořád si máme co říct.“

S tancem se dá manipulovat

Na festivalu Zlatá Praha budou v premiéře k vidění jeho portréty tenoristy Štefana Margity a tanečníka Petra Zusky. „Na premiéry se těším, protože mi na nich většinou lichotí a to je příjemné,“ směje se. Co se týká jeho portrétů, přiznává, že je pro něj tanec atraktivnější.

„Je zajímavější než hudba. Je diváčtější a ve střižně se s ním dá líp manipulovat.“ S hudbou si víc láme hlavu. Ale naštěstí často zasáhne šťastná náhoda. „Vždycky je to kouzlo nechtěného, kdy se objeví neopakovatelný moment, třeba i vtipný, který tomu dá jiný rozměr.“

Budoucnost v modrých houslích

Martina Kubalu práce těší. „Když mám před sebou projekt, který mě zajímá, a musím říct, že mám to obrovské štěstí, že mě vlastně zajímají všechny moje projekty, tak je budoucnost projasněná. Ale jak se práce chýlí ke konci, říkám si: Co dál? A začínám přemýšlet o dalším.“

A co to bude? Teď kvůli televiznímu projektu o našich světových houslistech projíždí s Pavlem Šporclem Vídní. „Byli jsme už na Ukrajině a ještě míříme do New Yorku a San Francisca. Tam vezme Pavel Šporcl své modré housle a zahraje tam totéž, co na přelomu století Rafael Kubelík,“ prozrazuje.