David Zane Mairowitz. Rozhlasová hra. Od hliněného obra k Supermanovi. Originální zpracování golemovského mýtu od předního světového rozhlasového tvůrce. Překlad Ester Žantovská. Dramaturgie Kateřina Rathouská a Klára Novotná. Režie David Zane Mairowitz.
Osoby a obsazení: Golem (David Novotný), rabi Löw (Jan Hartl), Ráchel (Magdaléna Borová), Tadeáš (Martin Finger), dítě (Justýna Hrazdirová) a Meyrink (Lukáš Hlavica).
Natočeno 2016. Premiéra 27. 9. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 56 min.). Repríza 2. 4. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra.
Pozn.: V den premiéry byl hostem pořadu Telefonotéka autor hry.
Pozn. 2: Nominace na Prix Marulić 2016 (pod názvem I Was the Golem).
Fotografie z natáčení hry
Pozn.: David Zane Mairowitz – autor, dramatik, překladatel. Narodil se v New Yorku v roce 1943 v rodině polských emigrantů. Studoval literaturu, filosofii a dramatické umění. V letech 1966-1982 žil v Londýně, poté se usadil v Avignonu ve Francii. Jako spisovatel publikoval řadu beletristických i dokumentaristických knih. Jeho divadelní hry byly uvedeny ve Velké Británii a ve Spojených Státech. Je pravidelným přispívatelem několika periodik, např. Harper’s a The Sunday Times of London.
David Zane Mairowitz soustředil od roku 1980 svou dramatickou tvorbu převážně na oblast rozhlasové hry. Trvale spolupracuje s BBC a jeho hry uvedly kromě evropských rozhlasů i stanice v Izraeli, Jihoafrické republice, Seychelských ostrovech, Austrálii a Togu.
Lit.: anonym: David Zane Mairowitz: Byl jsem Golem. In web ČRo 3 Vltava, září 2016 (článek + úryvek rozhovoru). – Cit.: Byl jsem Golem – tak zní název komiksové férie, kterou přímo pro Český rozhlas napsal David Zane Mairowitz. Dramatik, překladatel, znalec díla Franze Kafky, významný rozhlasový tvůrce a držitel mnoha mezinárodních ocenění. Američan žijící střídavě v Avignonu, Berlíně a Gdaňsku.
Web Hry a četba nabízí mluvené slovo zdarma on-line ještě týden po odvysílání. Audioknihy nejde stáhnout.
Večerní premiéře bude předcházet dopolední Telefonotéka, která nabídne rozsáhlý rozhovor s autorem. Část jej přinášíme také na následujících řádcích.
Narodil jste se v USA, ale máte polské kořeny. Jaká je historie vaší rodiny?
Nešlo o nic zvláštního, žádný uprchlický příběh. Polovina rodiny mého otce pocházela z Varšavy a rodina mé matky z Krakova. Do Států přišli dokonce ještě před první světovou válkou, v roce 1911. Moji rodiče byli tehdy velmi malé děti. Narodili se tedy v Polsku, ale vyrůstali v New Yorku. Tam jsem se narodil i já a strávil jsem tam dětství. Nicméně přesně před padesáti lety jsem Ameriku jednou provždy opustil. Daleko víc se tedy považuji za Evropana, protože jsem ve třiadvaceti odešel a většinu života jsem strávil v Evropě.
Kdy a za jakých okolností jste začal spolupracovat s rozhlasem?
V londýnském East Endu mi v roce 1979 hráli jednu hru, která byla docela úspěšná. Z BBC mi zavolali s dotazem, jestli bych text nechtěl přepsat pro rozhlas. Samozřejmě jsem souhlasil, i když jsem vůbec netušil, jak psát pro rádio, takže jsem dělal chyby. Nicméně jsem tak navázal kontakt s BBC. Po uvedení této hry mi nabídli, zda bych nechtěl psát přímo pro rádio, ne jen adaptovat své divadelní texty. V BBC mají autoři možnost účastnit se natáčení, což tehdy znamenalo, že jsem se naučil hodně o řemesle, o tom, jak se dělá rozhlasové drama. Ale ne od rozhlasových režisérů nebo dramaturgů, nýbrž od zvukařů. S nimi jsem diskutoval o spoustě věcí, od nich jsem se naučil, jak přemýšlet o rozhlase. Začal jsem psát rozhlasové hry a pomalu jsem si uvědomoval, že rozhlasové drama existuje i v jiných zemích. Později jsem poslal své texty do Německa, kde většinu z nich přijali a přeložili. Následovala Skandinávie, Polsko a než jsem se pořádně rozkoukal, moje hry se uváděly v celé řadě evropských zemí.
V různých koutech světa také režírujete. Možná ne každý si dokáže představit, jak někdo z Ameriky může režírovat kupříkladu ve finském rozhlase…
Ve Finsku, Slovinsku, Lotyšsku, Polsku a mnoha dalších zemích. Taky v Rusku, to nesmím zapomenout. Mám na to celkem jednoduchou odpověď: dílo jiného autora bych v jazyce, který neovládám, nikdy nerežíroval. Práci někoho jiného mohu režírovat ve francouzštině nebo v němčině a samozřejmě v angličtině. U mé vlastní hry to možné je, protože znám každé slovo a vím, co kde má být. Taky si myslím, že mám velký cit pro práci s herci. To je jedna z věcí, na které jsem hrdý. Dost dlouho jsem pracoval v divadle a vím, jak s herci mluvit a jak s nimi jednat. Zjistil jsem, že s nimi dokážu komunikovat, i když nehovoří žádným z mých jazyků a já neovládám ten jejich. Odehrává se to pomocí gest, přehnané mimiky… Kromě toho mi obvykle někdo ve studiu asistuje, takže jazykové problémy nakonec vždy vyřešíme. A ve fázi postprodukce pak herce poslouchám a nechávám rozhodovat své ucho.
Co je na rozhlasovém herectví nejdůležitější?
Mikrofon je samozřejmě nástroj. Každý herec má jinou techniku, jak takzvaně „rozechvět“ mikrofon, neboli přimět mikrofon, aby spolupracoval s jeho hlasem. Někdo to dělá neobyčejně dobře, někdo neobyčejně špatně a takovým hercům pak musíte pomáhat, přenastavit mikrofon a podobně. Všechno se odvíjí od vztahu herce, jeho hlasu a mikrofonu. Většina herců, kteří jsou v rozhlasovém herectví dobří, ví, že mikrofon je, a to zejména dnes, velmi citlivý a jemný nástroj, který je schopen zachytit úplně každou nuanci, a to nejenom hlasu. Ve studiu poznáme, že se interpret nenajedl nebo dost nenapil, protože nám to říká jeho hlas. S herci, kteří nerespektují citlivost mikrofonu, se snažím pokud možno nespolupracovat.
Hru Byl jsem Golem dramaturgicky připravovaly Kateřina Rathouská a Klárou Novotnou. Popište, jak se drama obsazovalo.
Nejprve jsem řekl, jaký hledám hlas, jakého věku a osobnostního typu. Pak jsem od dramaturgyň dostal několik nahrávek různých interpretů a mohl jsem si jejich hlasy naposlouchat. Poté jsem si udělal jakýsi předvýběr herců do jednotlivých rolí. Otázkou ale bylo, jestli budu schopen slyšet všechny tyto hlasy dohromady. Například jsem chtěl, aby ve scénách s postavami podobného věku nezněly hlasy příliš podobně, protože pak bychom v rádiu těžko rozeznávali, kdo je kdo. Jindy jsme narazili na časové možnosti interpretů. Nicméně musím říct, že jsem měl ohromné štěstí na představitele titulní role, tedy že jsem na Golemovi mohl spolupracovat s Davidem Novotným. Už když jsem poprvé viděl jeho fotografii, řekl jsem si, že vypadá jako Golem. Od začátku to byl můj Golem a ani na okamžik jsem toho nelitoval. Odvedl skutečně vynikající práci. David je dobrým příkladem toho, jakým způsobem rád pracuji s herci v rozhlase – totiž když jim nemusím říkat, co mají dělat, ale čekám, co mi sami nabídnou. A David Novotný mi nabídl všechno od A do Z, od jedničky do tisícovky, ve všech směrech… od něj jsem mohl mít cokoli, co jsem chtěl. V jeho Golemovi slyšíte pět nebo šest různých hlasů a postojů, které neustále střídá, a přitom je to pořád ta samá postava.
Lit.: Cicero: Lidi, mě fakt neužije na modernu. In web KMS, 27. 3. 2017 (názor posluchače). – Cit.: Lidi, mě fakt neužije na modernu. Je to můj problém, vím. Zůstanu u klasiky, tam patřím. Když udělám jednou za čas výjimku, obvykle se spálím. Jako právě u této hry (podobnou hrůzu jsem zažil třeba i u hry Santo Subito). No ano, David Novotný i Jan Hartl zahráli opravdu velmi dobře! Autor hry je světoznámý a ceněný v mnoha zemích! Hra kandiduje na ocenění, měla velice kladné odborné kritiky. Tak proč tu v osamění přemýšlím, za co to všechno pozitivní sbírá?! Když pro mě to byla….opravdu mi promiňte ten výraz….slátanina. Prý až komiksové pojetí. V čem? V trhaném ději, kde nadpřirozená postava Golema zosobňuje od huhňajícího retardovaného idiota poslouchajícího středověkého rabína, přes ušlápnutého násilníka až po perverzně eroticky smýšlející bytost, jež si z vltavského bahna ke svému tělu v rámci svého duševního osvobození dodatečně plácá hliněný penis snad vše, na co je možné pomyslit?? Golem se pak v pojetí hry a v průběhu let – jakožto nadpřirozený silák – stále více blíží americkému Supermanovi. Přičteme k tomu naprosto prvoplánovanou kritiku církve a víry jako takové (jasně podmalované především násilím), nevkusné otírání o kde co a rádoby filozofické tirády, jejichž obsah dost možná chápe jen sám autor, a máme dílo, kterým jsem zbytečně strávil hodinu poslechu. Budiž, ne každému sedne všechno. Třeba někdo věhlas autora, ten jeho výborný scénář a pojetí hry, které je prý výjimečné, pochopí a užije si to. Já budu ve výběru pro příště ještě opatrnější. Jsou stovky her, které jsem neslyšel, tradičních a v kabátě, kterému rozumím a který mě v uších hřeje. Ty mi spraví náladu. Tohle mě jen rozladilo.
Radek Adamec. Audiokniha.