Zdeněk Šmíd. Trampský příběh s tajemstvím. Připravil a režii má Luboš Koníř.
Účinkuje Martin Hruška.
Nastudoval ČRo České Budějovice v roce 2012. Premiéra 9. 9. 2012 (ČRo České Budějovice, 19:05 h.). Repríza 29. 6. 2016 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h.) v cyklu Noční bibliotéka; 20. 8. 2022 (ČRo Plzeň, 18:04 h.) v cyklu Povídkové čtení na víkend.
Lit.: Koníř, Lubomír: Rozhlasové tipy – Zářijové povídky s batohem na zádech. In web ČRo České Budějovice, srpen 2012 (anotace). – Cit.: (…) Jedna z ranějších povídek později proslulého a známého autora, která vyšla v 60. letech v časopise Tramp. Zlí jazykové by mohli tvrdit, že v případě trampských příběhů jde o povídky poněkud jednostrunné a naivní; proč ne…? Mohou si to dovolit, neboť jejich autoři střízlivě vědí, že nepíší onu velkou literaturu, zato zde hraje výraznou roli upřímnost a pospolitost vyprávění.
ukázka:
Podle Vovčákova a Vědcova plánu přenesli tábořiště z paseky do lesa. Nechali jen ohniště. V noci tam zůstane mírný oheň ze suchých dřev. Ozáří okolí v okruhu několika metrů; ti, co přijdou budou viděni, sami neuvidí nic. Tohle měl Vovčák pochopitelně z Vinnetoua. Nechali u ohně přikrývky, dali pod ně kameny, celek vypadal jako spící hlídka.Jestli mi ten Bílej mnich šlápne na deku, tak ho prostě střelím prakem, prohlásil Gonzago, už tohomám dost.
Večer zalezli do stanů, Míša měl hlídkovat. Olda zjistil, že Míša má u sebe klacek, dýku, železný stanový kolík a kapsy plné kamení, ale nikdo se mu nesmál. S postupující tmou všichni ztichli, vylezli ze stanů a hleděli k ohništi.
V půl desáté se ozval výkřik. Pak pronikavé vytí, mohl to být pes – ale mohl to být klidně i člověk. Lord strčil loktem do Vovčáka a ten dal prst na ústa. (…)
Lit.: Toušková, Martina: Zdeněk Šmíd: Pomsta bílého mnicha. Trampský příběh s tajemstvím od autora kultovní knihy Proč bychom se netopili. In web ČRo Plzeň), 21. srpen 2022 (článek). – Cit.: Povídka Pomsta bílého mnicha vyšla poprvé v 60. letech v tehdy populárním časopise Tramp. Zdeněk Šmíd se prý paradoxně sám nikdy za trampa nepovažoval, měl mezi nimi ale spoustu kamarádů. S trampingem a trampy ho spojoval vztah k přírodě, smysl pro kamarádství a fair play. (…)
„Podle Vovčákova a Vědcova plánu přenesli tábořiště z paseky do lesa. Nechali jen ohniště. V noci tam zůstane mírný oheň ze suchých dřev. Ozáří okolí v okruhu několika metrů; ti, co přijdou, budou viděni, sami neuvidí nic. Tohle měl Vovčák pochopitelně z Vinnetoua. Nechali u ohně přikrývky, dali pod ně kameny, celek vypadal jako spící hlídka. Jestli mi ten Bílej mnich šlápne na deku, tak ho prostě střelím prakem, prohlásil Gonzago, už toho mám dost. Večer zalezli do stanů, Míša měl hlídkovat. Olda zjistil, že Míša má u sebe klacek, dýku, železný stanový kolík a kapsy plné kamení, ale nikdo se mu nesmál.“
Zdeněk Šmíd se narodil v roce 1937 v Kdyni u Domažlic do rodiny drobných zemědělců. Hospodářství po rodičích jako jediný syn – ač si to přáli – nepřevzal. Neměl k tomu vztah a nakonec mu pomohla i politická situace. Soukromí zemědělci pár let po válce přestali existovat. Zdeněk Šmíd se rozhodl stát učitelem. Absolvoval studium češtiny a ruštiny na Vyšší pedagogické škole v Plzni. Na Filozofické fakultě UK v Praze ještě dálkově vystudoval češtinu a historii. Léta učil na základní škole, později se stal učitelem ve škole pro pracující. V letech 1985-86 pracoval jako redaktor Západočeského nakladatelství v Plzni, poté se stal spisovatelem z povolání. Od roku 1991 byl redaktorem v plzeňské Nové pravdě, po čase se opět vrátil ke svobodnému povolání spisovatele.
Jeho nejznámějším a čtenářsky nejúspěšnějším dílem se stala již jeho druhá kniha Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii, která vyšla poprvé v roce 1979 s ilustracemi Adolfa Borna. Jejímu vydání v nakladatelství Olympia ale předcházelo několikero odmítnutí – například v jednom českobudějovické nakladatelství. Autor na něj později vzpomínal v jednom rozhovoru:
„Místní okresní komunistický tajemník volal tomu našemu tajemníkovi a říkal: „Neznáš tam nějakýho Šmída v těch Varech? Von chce vydat knížku Jak jsme se utopili, copak my dneska můžeme vydat něco, co se jmenuje Jak jsme se utopili?“
Na úspěšného průvodce pro vodáky navázala v roce 1984 knížka Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách, v níž se tíž hrdinové věnují horské turistice na Slovensku. V 90. letech pak autor o svých zestárlých hrdinech napsal ještě příběh Proč bychom se netěšili aneb Jak se držet nad vodou a Proč bychom se nepřiznali aneb Jak to bylo doopravdy.
Část tvorby Zdeňka Šmída se obrací také do historie, kterou v mládí vystudoval. V řadě knih zachytil pohádky, pověsti i skutečnou historii kraje, odkud pocházel a kde žil – Trojí čas hor, Strašidla a krásné panny nebo Dudáci a vlčí hlavy. Napsal také několik knih inspirovaných česko-německými vztahy v pohraničí v průběhu 20. století – například povídkový soubor Lesk a bída čekání (2001) nebo román Cejch (1992).