Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Napsal Radek Brož. Měla ráda lvy, žluté růže, stoleté stromy a diamanty. Taky ale chtěla být jeptiškou. Režie Bela Schenková.

Účinkují Kristýna Frejová a Igor Bareš.

Natočeno 2016. Premiéra 13.-17. 6. 2016 (ČRo 2 Praha, 9:40 h; 5 x 5 min.).

Díly: 1. KSČ (vstup a pak vyhazov), 2. Blízcí a partneři, 3. 60 let na jevišti, 4. Vykulené oči a nos nahoru, 5. Stáří není radostné, jen komplikované.

Lit.: Brož, Radovan  – Luptáková, Věra: Byla jsem tehdy blbá. In web ČRo 13. 6. 2016 (antoace). – Cit.: Chtěla svět zachraňovat, jenže… O málo známé tváři herečky v 5 samostatných audiích uvnitř článku. Účinkují Kristýna Frejová a Igor Bareš.

Ještě kolem 14 chtěla být Jiřina Jirásková jeptiškou. Po válce se rozhodla měnit svět jinak, být angažovaná. A tak v 16 vstoupila do KSČ. Na konci 60. let na protest proti odvolání ředitele „svého“ Vinohradského divadla Františka Pavlíčka z KSČ vystoupila. A stala se hned nežádoucí. Na 13 let.

Vrátit se mohla až v 80. letech. Podepsala Antichartu. V roce 1989 naopak podepsala petici za propuštění Václava Havla z vězení (jejím oblíbeným politikem ale byl vždy jen Václav Klaus). Na své angažmá v kauze uvěznění herečky Jiřiny Štěpničkové by prý raději zapomněla: „Byla jsem tehdy blbá a věřila v nový režim,“ hodnotila po letech.

Málem si vzala Vlastimila Brodského. Těsně před svatbou se ale vymluvil na nemocnou babičku. Imponoval jí i Miloš Forman, ale žít se s ním nedalo. Celoživotním (27 let) partnerem se jí stal režisér Zdeněk Podskalský. Nikdy se nevzali, ani nebydleli v jedné domácnosti.

Rozhodnutí nemít děti považovala za své nejhorší. Tak se rozhodla pomáhat: starala se o maminku, byla velvyslankyní dětského fondu UNICEF. Taky (neúspěšně) kandidovala do Senátu za ODS Václava Klause.

Narodila se Praze, klášterní gymnázium ale studovala v Kutné Hoře. Vyrostla do výšky pouhých 156 cm, zato jméno, to měla dlouhé: Jiřina Věra Hedvika Anna Jirásková. Jako dítě měla vždy vykulené oči a nos nahoru. Asi i proto tak pak milovala francouzské buldočky.

Jiří Mitáček, generální ředitel Moravského zemského muzea. Setkání s posluchači, se zajímavými nahrávkami a soutěžním hlavolamem moderuje Zuzana Ledererová.

Natočeno 2016. Premiéra 30. 9. 2016 (ČRo 3 Vltava, 10:00 – 11:30 h.).

Dvouhodinové reportážní putování po 220 čtverečních kilometrech území u polských hranic, někdejším lénu olomouckých arcibiskupů, kterému se díky jeho úrodnosti přezdívá Slezská Haná. Poznáme dobrovolníky opravující příhraničním křovím pohlcený kostel v Pelhřimovech, projdeme se zahradami i zámkem ve Slezských Rudolticích, spjatými s osobností hraběte Hodice a mnoha skladateli, divadelníky i literáty, potkáme se s krajkářkami obnovené Osoblažské paličkované krajky, s kastelánem zámku Linhartovy, s chovateli koní ze Slezských Pavlovic, s pěstiteli brambor a cukrovky Müllerovými, jejichž rod tu žije už od 16. století, zaposloucháme se do varhan ze Svatomichalského kostela v Hrozové ad. Připravili redaktorka Dagmar Misařová a režisér Michal Bureš. Literární artefakty vybral a přeložil germanista Lukáš Motyčka. Hudbu vybrali Renáta Spisarová a Antonín Schindler. Technická spolupráce Jiří Vavrda.

Ukázky čtou Petr Kubes, Ivana Plíhalová a Stanislav Šárský.

Připravil ČRo Olomouc v roce 2016. Premiéra 17. 6. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:00 h). Repríza 9. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Večer na téma.

Lit.: Bureš, Michal – Misařová, Dagmar: Osoblažsko AD MMXVI, v čase znovuzrození. In web ČRo 3 Vltava, 7. 6. 2016 (článek+ ukázka k poslechu). – Cit.: Dvouhodinové reportážní putování po 220 čtverečních kilometrech území u polských hranic, někdejším lénu olomouckých arcibiskupů, kterému se díky jeho úrodnosti přezdívá Slezská Haná.

Odbočili jsme z hlavní cesty, dopravní značka varuje před silnicí v havarijním stavu. Po třech kilometrech houpavého kodrcání mezi výmoly se objevuje zámeček, domy, kostelík. „Tam nejedeme,“ lakonicky konstatuje náš průvodce Ivo Dokoupil, „to je Polsko.“ Auto se dál brodí změtí jarně rašící zeleně a zastavuje v buši. Z něj jako zázrakem vystupuje nová sedlová střecha, znovu zasklená okna, běloba omítky, fortelné kování dveří – gotický kostel Svatého Jiří, do kterého 250 někdejších obyvatel české části, prusko-rakouskými válkami rozdělené obce Pelhřimovy pravidelně chodívalo. „Po válce se sem snažili usadit kysucké Slováky a volyňské Čechy, co by odsunuté Němce nahradili,“ rozhazuje rukama náš průvodce, „architekt Šlepeta měl tehdy za úkol vyprojektovat novou zástavbu hodnou socialistické vesnice. (more…)

Jaké šance má Kroměřížská výzva iniciativy Peloton? Hosty Renaty Kalenské byli komentátoři Petr Honzejk z Hospodářských novin a Martin Fendrych z Aktuálně.cz.

Natočeno 2016. Premiéra 8. 6. 2016 (ČRo Plus, 9:30 h).

Lit.: Cit.: Kalenská, Renata – Čihák, Ondřej: Nenechme si od Hradu vnutit pojem pražská kavárna. Je to nesmysl, tvrdí Martin Fendrych. In web ČRo Plus, 8. 6. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Několik osobností českého veřejného života založilo iniciativu Peloton a vyhlásilo Kroměřížskou výzvu. Rozbíhá se tak fáze hledání kandidáta na příštího prezidenta. Kdo se do Pelotonu zařadí? Mohla by se celá akce jmenovat hledá se anti-Zeman? Proč Hrad nazývá Kroměřížskou výzvu polibkem smrti?

„S politováním musím říci, že to není šťastná iniciativa,“ uvedl v pořadu Pro a proti komentátor Petr Honzejk z Hospodářských novin.

Celý záměr je nesporně dobrý, souhlasí. „Miloš Zeman není prezidentem, který by z mnoha důvodů prospíval České republice.“

„Ale pokud takovou výzvu zorganizují lidé jako Michael Kocáb, Tomáš Halík a další, kteří jsou hluboce asociováni s takzvanou pražskou kavárnou, tak je jasné, že tato výzva bude spíše polibkem smrti.“

Honzejk je přesvědčen, že je evidentní, že kdo chce porazit Miloše Zemana, musí získat část jeho voličů.

„A pokud lidé asociovaní s tzv. pražskou kavárnou říkají, že se stydí za Miloše Zemana, tak to nemůže dopadnout dobře,“ předpověděl Honzejk.  (more…)

Připravila Alena Blažejovská. Dokument. Dikobraz mu ostnem málem vystřelil oko, osel zas vyrazil zuby. Zdeněk Sokolíček ale na zvířata nikdy nezanevřel. Traduje se například, že převážel krajtu pod košilí běžným autobusem ČSAD, aby ji doma krmil a léčil… Poznejte s námi tohoto vyhlášeného samorosta i vyškovskou ZOO, kterou zakládal. Režie Radim Nejedlý.

V pořadu dále hovoří Pavel Klvač, Radek Mikulka a další.

Připravil ČRo Brno v roce 2016. Premiéra 28. 5. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). Repríza 4. 6. 2016 (ČRo Plus, 22:05 h.). K poslechu zde. Po repríze následovala beseda na téma pořadu, hovořili MVDr. Jaromír Svobodník, spolupracovník ZOO Praha a Veronika Paldusová z organizace Helppes.

Lit.: Blažejovská, Alena  – Svobodová, Lenka: Chtěl bych být opicí u pana Sokolíčka. In web ČRo 2 Praha Cit.: „Tak zase jednou tady a zase je to fajn. A ta péče! Kdybych se měl ještě jednou narodit, chtěl bych být opicí u pana Sokolíčka,“ napsal tu Jiří Suchý do pamětní knihy 30. dubna 1979. Dokument k 50letému výročí vyškovské zoo.

„Vděčným objektem novinářů byl často jezevec lesní jménem Ťapinka, jenž účinkoval v několika televizních pořadech včetně oblíbeného Matesa. Hvězdou číslo jedna však byl nepochybně zakladatel chovného stáda fjordských koní hřebec Čaromír, který si zahrál ve známé pohádce režiséra Václava Vorlíčka Tři oříšky pro popelku z roku 1973.“
kniha Půlstoletí vyškovské zoo

„V tomto prostředí nás pan Sokolíček počastoval kávičkou a jakýmsi alkoholem, který jsem v životě nepil a asi pít nebudu – karpatskou hořkou. Líčil nám také, jak po něm vystřelil dikobraz osten a ten se mu zapíchl pod oko. Jindy zase do nohy. Jak ho kousl hladový had do nosu a osel mu vyrazil zuby. Pak se pan Sokolíček rozhodl, že nám nějaké hady zapůjčí, abychom si je potěžkali. Když začal šátrat rukou v teráriu, rozhodli jsme se, že změníme lokál, a doslova jsme z kanceláři vycouvali.“
(fejeton Miloslava Šimka z roku 1979)

„…k někomu mezi svatými milovníky zvířat Františkem z Assisi či Martinem de Porres a doktorem Johnem Dolittlem, u nás známým jako doktor Bolíto, jehož anglický spisovatel Hugh Walpole obdaroval schopností rozumět zvířecí řeči.“
(Radek Mikulka: Boží člověk Z. S. aneb Bez něho by to nebylo možné)

Životní příběh zakladatele Vyškovského zookoutku Zdeňka Sokolíčka je zajímavý sám o sobě. Byl respektovaným odborníkem (s kontakty například se zoo ve Dvoře Králové nad Labem), ale i svéráznou místní „celebritou“. (more…)

Jan Hanák. Dokument. Pro někoho jsou vlci znamením dravosti a krutosti, pro jiné znamením svobody a nespoutanosti, pro jiné znamením soudržnosti a poslušnosti a třeba ještě mnoha jiného. Pro nás v tomto dokumentu jsou vlci mladí třináctiletí kluci, na prahu puberty, kteří jsou schopni nesmírné otevřenosti, stejně jako sebestřednosti, když přeci právě teď formulují, kým budou, kým se stanou, neboť dospívají a musí nalézt svou vlastní identitu, nejen tu předanou. Oba dva naši hrdinové žijí na jižní Hané, v kraji tradičních zvyklostí a kořenitých vztahů. Příběh začal před třemi lety na letním táboře v lesích a týpí, kdy se Bart a Šimon, kteří se do té doby nikdy neviděli, stali přáteli bez nadsázky na život a na smrt, což jim prozatím vydrželo. Jejich přátelství zvláštně spojuje rodiny zdánlivě nespojitelné. Jak svět, život, bytí a tak vůbec vidí kluci?

Natočeno 2016. Premiéra 12. 6. 2016 (ČRo 2 Praha, 22:00 h).

Lit.: Hanák, Jan: Vlci. Jak život, vesmír a vůbec vidí kluci na prahu puberty? In web ČRo 2 Praha, červen 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  Pro někoho jsou vlci znamením dravosti a krutosti. Pro jiné znamením svobody a nespoutanosti. Pro další znamením soudržnosti a poslušnosti… V tomto dokumentu jsou vlci 13letí kluci na prahu puberty. Schopní otevřenosti, stejně jako sebestřednosti, když přeci právě teď formulují, kým budou, kým se stanou. Protože dospívají a musí nalézt svou vlastní identitu. Nejen tu předanou.

Oba dva žijí na jižní Hané. V kraji tradičních zvyklostí a kořenitých vztahů. Ale svět se, světe, div se, vyvíjí i tady. Šimon, nejmladší ze tří dětí, je z rodiny tradičně zbožné. Prasynovec kněze, který v komunistickém 40letí patřil ke sloupům odvahy na moravském venkově. O víře asi nikdy nepochyboval.

Bart, nejmladší ze čtyř dětí, je z rodiny přistěhovalé celkem nedávno, k níž patří koza, ovce, spousta psů a koček na dvoře, stejně jako esoterika a jistá lehkost bytí. Loni o Velikonocích se Bart nechal pokřtít. Poté, co už nějaký čas ministroval, přičemž Šimon v tom hrál podstatnou roli. 

Příběh začal před třemi lety na letním táboře v lesích a týpí. Tehdy se Bart a Šimon, kteří se do té doby nikdy neviděli, stali přáteli bez nadsázky na život a na smrt. A vydrželi jim to doteď. Jejich přátelství spojuje rodiny zdánlivě spojitelné jen těžko. 

Podivná tradice na jižní Hané 

Myslím, že to bylo na Bílou sobotu, kdy dorazili kluci s hrkáním až k faře. Dokud jsem před pár lety nedošel na jižní Hanou, tuto lidovou tradici jsem neznal: kluci chodí po vesnici, různými dřevěnými nástroji vydávají charakteristické hrkavé zvuky a recitují říkanky, podle pevně daného řádu, kde většinou Jidáš hraje hlavní roli (nutno podotknout, že značně nelichotivou hlavní roli). 

Jakási podivnost této tradice v dnešní době vyhřezla hned zpočátku, kdy jsme na Zelený čtvrtek v průvodu s kupou ministrantů vcházeli do kostela (v těchto krajích stále ještě docela plného), abychom slavili život, který smrtí nekončí, ale naplňuje se… A kluci-hrkači nás venku na ulici míjeli, s halasným hrkáním oznamujíce utrpení Pána Krista, o němž jinak neměli příliš tušení. 

Nechápající, co dělají 

Když podstatou Velikonoc netknutí kluci a muži chodívají v pondělí s barevnými fanglemi na pomlázkách, divné mi to nepřijde. Koneckonců mohou slavit třeba jaro. Ale hrkání v jejich podání přece jen podivnost je. Vyslovují něco, čemu nerozumějí, a ještě způsobem, na který by nikdo ze současných křesťanů ani nepomyslel, natožpak vyslovil. Židé jako zrádci Krista? Jidáš smažící se v pekle? Ale což. 

Když přišli k faře, zrovna se z ní vyhrnula kupa zdravě rozjívených ministrantů ze své pravidelné schůzky a propluli jak mladý bouřlivý potok kolem hrkačů, kteří tam v menšině stáli jako kůly v plotě. Zahrkali, odříkali (v duchu jsem se ošíval nad tou nekorektností), znovu zahrkali, dal jsem jim nějaký financ, poděkoval za službu a pozval je do kostela. Odcházeli, kluci nepochopení a patrně nechápající, co vlastně dělají. 

Bartoloměj Ježíš 

Odpoledne, když mi přinesli příspěvek z hrkání (míněno na kostel, samozřejmě, to k té místní tradici taky patří), ptali se už sami, kdy že ta mše začíná. 

Bart se před svým křtem ptal, jestli může přijmout jméno Ježíš. No, koneckonců, proč chodit ke kováříčkům, když může ke kováři, že ano? Později se rozhodl pro Ježíšovo „alternativní jméno“ (jak to nazval), totiž Immanuel, z Izaiášova mesiánského proroctví. Immanuel, Bůh s námi. To není přání, ale konstatování, které, myslím, Bartoloměj Immanuel chápe. Viděl jsem mu to v očích.