Připravil Dušan Radovanovič. Devadesátá léta v seriálu krátkých encyklopedických šotů.
Natočeno 2016. Premiéra 1. dílu 12. 3. 2016 (ČRO 1 Radiožurnál, cca 2 min.). K poslechu zde.
Obsah: Kam se po listopadu 1989 ztratily sochy Leninů a Gottwaldů? Premiéra 16. 6. 2016 (ČRo 1 Radiožurnál, 7:10 h).
Alternativní název: Devadesátky
Lit.: Radovanovič, Dušan: Svobodná a divoká 90. léta. In web ČRo 1 Radiožurnál, březen 2016 (článek). – Cit.: Vzpomínáte na 90. léta? Období, v němž se po pádu komunismu vše rychle měnilo a téměř vše se zdálo možné? Člověk náhle mohl cestovat, získat pohádkové bohatství, ale také rychle přijít o práci.
Snad každý měl doma kuponovou knížku, snad každý si vybaví šusťákové soupravy a fialová saka. Václav Klaus a Vladimír Mečiar rozdělili Československo, začala privatizace státního majetku a v médiích začaly probleskovat první zprávy o vytunelovaných firmách a podnikatelích na dně Orlické přehrady. Televizi zavalily americké seriály, ale také nekompromisní humor autorů České sody nebo Gumáků.
Pořad vysíláme od 12. března až do konce června 2016, a to vždy o víkendu každou hodinu mezi 12.00 a 18.00.
Také jste hráli tetris, pořizovali si první počítače a zjišťovali, co je fax? Také jste stáli fronty na koncerty velkých západních kapel, nebo v Bravíčku hltali rubriku Láska, sex a něžnosti? Také jste jásali nad zlatou medailí českých hokejistů z Nagana?
Zavzpomínat na to, jak jsme na sklonku minulého století žili, budete moci každý víkend s Českým rozhlasem Radiožurnál v novém projektu s názvem Svobodná a divoká 90. léta. Budeme mluvit nejen o politice, ale také o populární kultuře, nezapomeneme na slavné kriminální kauzy ani na sport.
Lit.: Hrabica, Pavel: Vzpomínáte? První polistopadový obchodní dům v Československu dopadl neslavně. In web ČRo 1 Radiožurnál, 13. 3. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: První soukromý obchodní dům v Československu se jmenoval Fanda. Stál v Praze na Proseku a původně se nazýval Prior.
V takzvané malé privatizaci ho v roce 1991 za tehdy neuvěřitelných 95 milionů korun koupili dva podnikatelé František Vondráček a Jiří Novák. Čtyři miliony vydělali prodejem instalatérských potřeb, zbylé miliony si vypůjčili.
Aukce obchodního domu na jaře 1991 byla na svou dobu unikátem. Privatizovaly se trafiky, masny, hospody. Ale nakupovat místo ve státním Prioru v soukromém obchoďáku, to byl unikát.
Oba podnikatelé si vzali hodně velké sousto. Už proto, že vyvolávací cena byla „jen“ 40,5 milionu korun. Noví majitelé během několika týdnů dům „vyprodali“ ze starých zásob a zrekonstruovali. Na začátku června se slavnostně otvíralo.
Tehdejší senzací byla velkoprodejna potravin (supermarket se ještě neříkalo), ve které se daly koupit západní potraviny. Ty si tehdy většina lidí ještě dovážela z ciziny. Na nákupy do Fandy přijížděli i lidé z venkova.
Příliš velké sousto
Noví majitelé měli dalekosáhlé plány. Na Šumavě chtěli pěstovat biopotraviny, kterými by Fandu zásobovali. Nakonec se však ukázalo, že je pro ně obchodní branže tohoto druhu příliš velkým soustem. Navíc se do země začaly postupně tlačit zahraniční řetězce.
Pánové se vrátili naplno k původnímu podnikání, velké F na obchodě zmizelo a novým majitelem se stal španělský SYP. Dnes je z Fandy obyčejný malý obchoďák s klasickým supermarketem. První opravdový hypermarket, jak ho známe dnes, vznikl až v roce 1996 v Brně.
Lit.: Kultová, Petra – Perlínová, Dominika: Lenin jako zahradní trpaslík. Kam se poděly sochy doby minulé? In web ČRo 1 Radiožurnál, 16. 6. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Odstraňování soch symbolizujících minulý režim je obvyklým průvodním jevem revolucí. Nejinak tomu bylo i v Československu po roce 1989.
Dobovým tiskem občas prolétla zpráva, že se nějakou z nechtěných soch podařilo za pár set tisíc vydražit. Noví majitelé toužili zakládat muzea totality, nebo si sochami z recese či jiných osobních důvodů ozdobit zahrady.
O něco pestřejší osud čekal některé bronzové sochy. V Sokolově je roztavili, aby materiál posloužil k výuce na umělecké škole a v Blansku je vystavili na expozici umělecké litiny.
Kuriózní využití pro ně našli i v jedné obci na Nymbursku, kde se plastiky poschovávané v přírodě staly součástí stezky odvahy pro děti.
Ještě před sametovou revolucí byly oblíbeným terčem recesistů i vandalů. Například v 70. letech nasadil neznámý posměváček ruksak na záda českobudějovické soše Lenina. Příbramský bronzový odlitek Gottwalda dokonce zničila nastražená výbušnina. Jiným plastikám kdosi rudě pomaloval saka nebo ruce.
Starostům mnoha obcí přidělávalo vrásky pomyšlení, co mají udělat s mnohaset kilovým Vladimirem Iljičem Leninem či Klementem Gottwaldem. Buď chybělo místo, kam je uložit, nebo jejich autor nechtěl, aby se zničily.
Přišel listopad 1989 a po připomínkách komunistické diktatury zbyly jen osiřelé podstavce obklopené leštěnými žulovými deskami, které si oblíbili skateboardisté. Kde zůstala chuť zaplňovat veřejný prostor sochami, vracely se na piedestaly alespoň skulptury Masaryka.
Sochy oslavující minulý režim vyvolávaly u části obyvatel směs odporu a fascinace. Většina děl skončila v depozitářích muzeí, avšak někde si s jejich osudem neví rady dodnes.
I když občas zaznívaly hlasy, že je nesmyslné uchovávat v muzeích sochařská díla spjatá s érou minulého režimu, historici umění upozorňují, že některé skulptury jsou hodnotné umělecky i jako svědectví doby. Proto se schraňují pro budoucnost.