Světlana Alexijevičová. SSSR zmizel, ale my Sověti jsme zůstali. Četba na pokračování z knihy současné běloruské novinářky, nositelky Nobelovy ceny. Z vlastního překladu připravila Pavla Bošková. Režie Aleš Vrzák.
Účinkuje Apolena Veldová.
Natočeno 2016. Premiéra 1. dílu 3. 6. 2016 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 26 min). Vydala Radiotéka, říjen 2017 (MP3, celkem 4 hod. 13 min.) v akci Velký audioknižní čtvrtek – pod názvem Doba z druhé ruky : Konec rudého člověka.
Pozn.: Doba z druhé ruky je zcela výjimečná kniha mimořádné autorky, laureátky nejprestižnějších ruských, evropských i amerických literárních cen. Konec komunistického režimu a následující rozpad sovětského impéria přinesl jeho občanům po počátečních nadějích zklamání, frustraci a dezorientaci. Text je mozaikou desítek skutečných hlasů, které Alexijevičová zaznamenala na magnetofon při rozhovorech s nejrůznějšími lidmi. Vyprávějí o tom, jak věřili sovětskému systému, jak zabíjeli a umírali pro jeho ideu, mluví o tajemstvích a hrůzách komunismu, o stalinském gulagu, válkách, Černobylu…
Před čtenářem defilují rozmanité osudy a názory, z nichž postupně vyvstávají společná traumata a obsese. Hrdinové knihy považují za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let. Byla to chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, po níž přišlo vystřízlivění. Kapitalismus si Rusové představovali jako jakýsi velký supermarket a najednou se ze dne na den probudili v zemi, která patřila do třetího světa a jíž přestali rozumět. Anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, bezostyšné loupení a zločinnost, ztrátu orientace, hospodářský pokles a korupci. Doba z druhé ruky je kniha, jež nabízí hlubokou sondu do ruské společnosti a pomáhá porozumět jejímu současnému vývoji. Čtenáře nutí zamyslit se, co je to Rusko a proč je neschopné rychlejší modernizace. Proč se obliba autokrata Putina pohybuje kolem 85 % a proč 70 % Rusů považuje Stalina za velkého muže. Je to kniha o tom, proč je velkoruský šovinismus nejen stále živý, ale, žel bohu, i stále militantnější.
Lit.: Kamberský, Jakub: Tohle Rusko není pro nás. In web Naposlech.cz, 1. 11. 2017 (recenze). – Cit.: Kniha držitelky Nobelovy ceny za literaturu, běloruské novinářky Světlany Alexijevičové, Doba z druhé ruky, se stala bestsellerem roku 2013. K českému čtenáři se ve výtečném překladu Pavly Boškové dostala o dva roky později, roku 2016 pak sama překladatelka připravila vybrané části pro rozhlas. Konečně na počátku listopadu 2017 tuto četbu vydává Radioservis jako audioknihu.
Mozaika příběhů žen, s nimiž autorka vedla rozhovory – nejprve je natáčela na magnetofon, následně je přepsala do knihy – je silným a niterným textem, který lze vnímat jako svědectví o životě v Sovětském svazu a dnešním Rusku. Mapuje osudy žen rozdílného postavení, odlišných pohledů na svět, a konečně i různých národností, které ovšem svého času spojovalo sovětské impérium.
Zatímco kniha předkládá desítky výpovědí, pro potřeby desetidílné rozhlasové četby jich bylo vybráno sedm. Ke slyšení je např. příběh komsomolky, kategoricky odmítající Gorbačovovu perestrojku a současné chování komunistů, proti němu lze postavit svědectví ženy, která šla s odhodláním na barikády v srpnu 1991, příběh spisovatelky, vyrůstající ve vyhnanství, jejíž snahou bylo to špatné vytěsnit, silnou zpověď architektky narozené v gulagu, zároveň oddané stalinistky, nebo konečně svědectví předsedkyně moskevského fondu Tádžikistánu o nepokojích na počátku 90. let.
Mnohé příběhy mají jedno společné: na jedné straně otřesnou zkušenost útlaku, na straně druhé naprostou deziluzi z dnešních poměrů v Rusku – to už není svět pro ně, tohle není jejich Rusko. Pocity utrpení se přetavily v pocity odcizení. Není těžké takový pohled na věc pochopit, je ale nesmírně obtížné se s ním ztotožnit.
Režisér Aleš Vrzák nechal jednotlivé zpovědi interpretovat sedm hereček, přesněji řečeno šest hereček (Danielu Kolářovou, Hanu Maciuchovou, Helenu Dvořákovou, Lenku Vlasákovou, Vandu Hybnerovou a Apolenu Veldovou) a jednu interpretačně nadanou rozhlasovou režisérku (Hanu Kofránkovou). Podařilo se mu dovést interpretky nejen k porozumění textu, ale i k jejich vcítění se do myšlení zpovídaných žen. Příběhy tak zní velmi uvěřitelně.
Daniela Kolářová dokázala do svého partu vtisknout projev unavené ženy, které leží na duši mnoho utlačovaných osudů. Hana Maciuchová zase vypráví příběh spisovatelky odosobněně, u Apoleny Veldové lze vnímat horlivost střídající se s pocity zmaru a zhnusení. Vanda Hybnerová je zase plná odhodlanosti, v četbě Heleny Dvořákové je slyšitelná něha a cit, u Lenky Vlasákové pro změnu překvapení a strach. Snad vůbec nejsilnější, v dobrém slova smyslu nejprocítěnější částí, je part Hany Kofránkové – výpověď architektky, vyrůstající v gulagu, vyhnanství a dětském domově, čte Kofránková se vší pokorou, empatií a dojetím.
Tklivé improvizace na akordeon jen podtrhují stísněnost slyšeného. Škoda, že svou zvukovou podobu nezískala kompletní kniha Světlany Alexijevičové. I tento čtyřhodinový výsek však dává posluchači ucelený obraz. Navíc, díky promyšlené interpretaci přináší nevšední a nezapomenutelný zážitek.