Připravil Stanislav Motl.

Natočeno 2016. Premiéra 14. 3. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 29 min) v cyklu Stopy, fakta, tajemství… (269). Repríza 15. 8. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 29 min) v cyklu Stopy, fakta, tajemství…

Pozn.: Svatební košile, Zlatý kolovrat, Polednice, Záhořovo lože… Většina z nás má už jasno. Jde o proslulé balady Karla Jaromíra Erbena. Klasika české literatury. Proč jsou ale jeho balady, tvořící jeho sbírku Kytice, většinou tak ponuré? Tak smutné? Často i tak kruté? Co když tohle všechno souviselo nějak i se samotným Karlem Jaromírem Erbenem. Co když to souviselo s jeho duší. S jeho traumaty, které měly svůj původ už někdy v dětství. Pojďme se nyní pokusit nahlédnout do Erbenovy duše. Pojďme se pokusit odhalit jeho dávná tajemství. (anotace)

Rozhlasové vzpomínky české japanistky, překladatelky, autorky. Připravila Ivana Myšková a Vladimíra Bezdíčková. Technická spolupráce Petr Janečka. Použitá hudba Tamezo Narita (japonská „Píseň mořského pobřeží“).

Natočeno 2016. Premiéra 14. – 18. 6. 2016 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 5 x 29 min). Repríza 7. – 11. 11. 2022 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.).

Lit.: Myšková, Ivana: Osudy Vlasty Winkelhöferové. In web ČRo 3 Vltava, březen 2016 (článek). – Cit.: Rozhlasové vzpomínky vůbec první překladatelky výrazného moderního japonského spisovatele Kóbó Abeho a řady dalších japonských autorů, nositelky Řádu vycházejícího slunce Vlasty Winkelhöferové, rozené Vojáčkové. 

Dětství prožité za války ji přinutilo nedobrovolně dospět. I malá křehká dívka s tak drobnýma ručkama, že na klaviatuře „neobsáhla septimu, natož oktávu“, byla postavena před situace, v nichž se musela zachovat jako zralá žena. Mezi ty nejtraumatičtější patřilo zatčení tatínka gestapem. Oporu nacházela nejen v pevně semknuté rodině, ale i ve svém vlídném učiteli a odvážném odbojáři Janu Zelenkovi-Hajském, a nepochybně i ve skautingu. „Myslím, že morální a etické zásady, které hlásal, se mi staly plnohodnotnou náhradou za jakékoli náboženství a poctivě jsem se snažila v jejich duchu dostát ideálu čestného člověka.“ 

Vlasta Winkelhöferová objevovala největší poklady v bratrově i otcově knihovně, zejména cestopisy a dobrodružné romány. Zvlášť ji fascinovaly časopisy Travel in Japan. Ukázalo se, že rozhodnutí studovat vzdálený jazyk a kulturu je volba osudová. Jedním ze tří studentů teprve tři roky existujícího oboru byl totiž i budoucí manžel Jan Winkelhöfer, po listopadu 1989 velvyslanec v Japonsku a na Filipínách. Dnešní studenti, rozmazlení internetem a dalšími technickými pomocníky, by si asi ztěží dovedli představit studium v padesátých letech bez kvalitních slovníků, možnosti vycestovat i mluvit s rodilými mluvčími. 

Přestože Vlasta Winkelhöferová nakonec do Japonska vycestovala třikrát a, jak píše v úvodu knihy Mingei, lidové umění a řemeslo v Japonsku, za mimořádnou přízeň osudu považuje to, že mohla Japonsko zastihnout v době, kdy staré zvyky, tradice a lidová řemesla byly ještě samozřejmou součástí japonského života, její napínavé vyprávění se stále stáčí k domovu, do Československa poničeného nacismem i komunismem a její značné profesní úspěchy ustupují do pozadí. 

Dominika Hvorecká. Herec, který sršel energií a vtipem už od kolébky. Diváci ho milují dodnes, syn Jiří Schmitzer mu ale neodpustil nikdy. Režie Bela Schenková.

Účinkují Veronika Kubařová a Lubor Šplíchal.

Natočeno 2016. Premiéra 14. – 18. 3. 2016 (ČRo 2 Praha, 9:40 h.; 5 x 5 min).

Díly: 1. Ochotnické začátky, 2. Válka, vojna a setkání s Miroslavem Horníčkem, 3. První film a malý Jirka, 4. 60. léta a vrchol kariéry, 5. Nešťastná nehoda.

Lit.: Hvorecká, Dominika – Luptáková, Věra: Už ve 30 hrál dědky. Diváci ho milují dodnes. Syn mu neodpustil nikdy. In web ČRo 14. 3. 2016 (anotace). – Cit.: Už od narození měl Jiří Sovák čerta v těle. Ukecaný neposeda vymýšlel samé lotroviny. Otec doufal, že se Jiří aspoň na hotelové škole zklidní a převezme rodinnou restauraci. Marně. Jiří na škole dlouho nevydržel. Brzo si přivydělával jako úředník a taky u ochotníků, což se líbilo hlavně mamince.

V 19. letech si na protest proti německé okupaci změnil občanské příjmení Schmitzer. Jeho ochotničení ve spolku D-tvář málem překazilo v roce 1941 předvolání k totálnímu nasazení. Měl ale štěstí: zůstal v továrně v Jinonicích a účinkoval pak v poloamatérském kabaretu Živé jeviště (spolu s Martinem Růžkem nebo Jaroslavem Šterclem).

Z dřiny v továrně ho osvobodilo až angažmá v Divadle práce a v Horáckém divadle Třebíči. Po válce dostal Sovák povolávací rozkaz. A zase měl štěstí: potkal se s vojenským písařem Armádního uměleckého souboru Miroslavem Horníčkem. Po vojně to vzal přes Jihlavu do Prahy.

Angažmá mu nabídl sám E. F. Burian. Byla to drsná škola… Sovák ale tehdy začal dostávat i velké role jako třeba ve hře Otec Goriot. Bylo mu 30 a už hrál hlavně „dědky nad hrobem“. Oženil se a narodil se mu syn Jirka. Klukovi byly jen dva, když otec rodinu v tichosti opustil. Jiří Schmitzer mu to prý nikdy neodpustil.

V roce 1955 se Sovák dostal do Divadla Na Vinohradech a taky začal mít úspěch u filmu (např. jako Kuba v pohádce Dařbuján a Pandrhola). V 60. letech byl na vrcholu. Pomohla spolupráce s Janem Werichem (třeba TV film Uspořená libra). Za svůj život natočil přes 120 filmů a televizních inscenací.

S celoživotním kamarádem Vladimírem Menšíkem vystupoval na různých estrádách a objížděl republiku. Přišla i nabídka do Národního divadla. Hrál tam pak 17 let. Jenže v roce 1983 ho nedaleko Národního srazilo auto. Zotavil se sice, ale ne úplně, kulhal. Z divadla odešel do penze. Až do své smrti (6. září 2000) ale dál filmoval a hrál v rozhlase.