Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Stanislav Motl. Dávné příběhy a nová svědectví Stanislava Motla. Zvuk Tomáš Gsöllhofer. Spolupracovali Libor Vacek, Zdena Fleglová, Jitka Borkovcová, Bronislava Janečková. Spolupráce na scénáři, režie Vlado Príkazský.

Účinkují Stanislav Motl, Luděk Štipl, Zdena Míčová.

Natočeno 2015. Premiéra 6. 9. 2015 v cyklu Stopy, fakta, tajemství … č. 242 (ČRo 2 Praha, 10:03 h.; 28 min.).

Pozn.: Co spojuje dvě ženy napříč různými dobami? Je k neuvěření, jak silné a výjimečné příběhy dokáže život napsat. Což je i případ dvou žen, které se sice neznaly, přesto je ale v jednom časovém okamžiku, i když v různých dobách, spojilo neobyčejně silné pouto. Pouto jedné knihy. Pro leckoho svaté, až mystické knihy. Knihy, která dovede dávat lidem útěchu, radost a především sílu. Náš příběh mimo jiné dokazuje, že není na světě nic tak vznešeného, jako každodenní trpělivost, odvaha a hrdinství obyčejné ženy. (anotace ČRo)

Český misionář Karel Přikryl strávil v polovině 18. století v lisabonské vězeňské pevnosti šest let. Proč se tento učenec ocitl v žaláři a kdo mu z něj pomohl na svobodu? Neobvyklým životním příběhem českého duchovního vás provede Milena Štráfeldová.

Natočeno 2015. Premiéra 30. 5. 2015 (ČRo Plus, 30 min). Repríza 5. 9. 2015 (ČRo Plus, 21:10 h.).

Lit.: Štráfeldová, Milena: Šest let strávil ve vězeňské kobce, než mu pomohla Marie Terezie. Příběh jezuity Karla Přikryla. In web ČRo Plus, květen 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jezuita Karel Přikryl měl vlastně štěstí. Ve vězeňské kobce v portugalském Lisabonu prožil „jenom“ šest roků. Mnozí z jeho spoluvězňů se přitom na svobodu dostali až po 19 letech. Českému misionáři z cely pomohla císařovna Marie Terezie.

Proč se však do žaláře vůbec dostal? A jak se mu v něm žilo? Víme například, že vězňové si vytvořili vlastní „morseovku“ a k předávání zpráv vycvičili i kočku.

Více si o učenci, který přivedl Josefa Dobrovského ke studiu sanskrtu, v pořadu Historie Plus.

„Je to podzemí, které se podobá hlubokému sklepu nebo ještě spíše starým pohřebním kobkám. Jeho poloha na břehu mořském působí, že je tu neustále vlhko. Je tu na podiv mnoho červíků. Trpím jimi značně. Ve zdi byly udělány světlíky, aby zešeřelé světlo, které jimi může jen s námahou proniknout, ukazovalo cestu těm, kdož nám přinášejí nějakou potravu. Ale do našich žalářů nepronikne ani vzduch, ani denní světlo. Posuďte z toho, jak musí toto podzemí páchnout a býti nezdravé. Špatný olej z lampy, kterou svítíme, šíří nesnesitelný zápach…“  (more…)

Připravil Pavel Sladký. Se Štěpánem Altrichterem o filmu Schmitke, podivuhodných příbězích ze Sudet, natáčení v češtině a němčině a nových inspiracích v českém filmu. První díl cyklu sobotních Čajoven o nových nadějích českého filmu.

Natočeno 2015. Premiéra 5. 9. 2015 (ČRo 3 Vltava, 23:15 h.; 45 min).

Lit.: PaS (= Sladký, Pavel): Štěpán Altrichter: Schmitke je film, který nesmí fungovat jen intelektuálně. In web ČRo 3 Vltava, září 2015 (článek). – Cit.: Začínáme cyklus sobotních Čajoven o nových jménech a nadějích českého filmu. Rozhovor se Štěpánem Altrichterem vedeme o snímku Schmitke, filmu vystavěném z atmosféry krušnohorských Sudet a práce se zvukem. A o Šostakovičovi a jeho souvislostech s vyhořelým německým inženýrem. 

Schmitkeho příběh se odehrává v současném Německu a pohraniční – v malém městečku uprostřed lesů na mlžných hřebenech Krušných hor. S lehkým komediálním nadhledem se Altrichter dívá na stárnoucího, vyhořelého inženýra Schmitkeho, který přichází opravit větrnou turbínu. Začínají se mu ale dít prapodivné věci…

O zdrojích poetiky filmu: Příběh by se nemohl odehrát nikde jinde, než v Krušných horách, říká Štěpán Altrichter. „Jsou jako láska na druhý pohled,“ dodává. „K místu jsme měli víc krušnohorských příběhů, možná až moc a až postava Schmitkeho pak určila, co se do filmu vejde a co už ne.“ Zvuk je podle Altrichtera skutečných 50 % filmu. „Strašně často je zvuk v evropském filmu podceňovaný. My jsme měli některé zvukové pasáže přichystané dlouho před střihem, některé už před konečnou verzí scénáře. Chtěli jsme vyprávět obrazem a zvukem.“ Celá surreálná část filmu, sledující to, co se odehrává ve Schmitkeho hlavě, je soustředěná do zvukové roviny filmu.

Cyklus Čajoven s mladými filmaři věnujeme hledání nových cest, kterými by se mohl český film vydat. Ve vysílání i webu by tak měla vzniknout kolekce profilů debutantů nebo stávajících filmových studentů, kteří nabízejí nový pohled a jsou spojitelní s nadějemi na oživení české kinematografie. Jejich filmy možná nejsou dokonalé, ale rozhodně se vymykají průměru.

O debutantských chybách: „Chtěli jsme využít absolventského filmu k experimentování. Mohli jsme dodržet kriminální linii, ale stejně jako Schmitke musí přestat vše řešit racionálně a nechat život, aby ho zasáhl v srdci, chtěli jsme i aby se film rozvolnil,“ říká režisér. „Dnes už bych udělal hodně věcí jinak. Možná je příběh debutantsky překombinovaný a je pravda, že prostřední část bývá častý problém debutů.“

O hudební a světonázorové inspiraci: „Jsem z rodiny dirigenta. Je mi blízká 15. Šostakovičova symfonie. Můj pocit z ní je pocit odcizení ze světa, kde se hodně věcí opakuje a to je blízké Schmitkemu. Ten řeší technické problémy, ale ne mezilidské vztahy. Cítím z toho smutek, ale ta symfonie nekončí negativně.“ Krušné hory, práce s příběhem částečně upozaděná ve prospěch obrazového vyprávění, důležitost zvuku a hudební komponování celku jsou věci, kterými se Schmitke v českém filmu vymyká. 

„Bylo to jako bouřka. Jen hrom zaburácel pod zemí. Stála jsem uprostřed prašné cesty v horské vesničce Hagam v nepálském distriktu Sinpalčuk, když to přišlo, “ říká Tereza Hronová z Člověka v tísni. 12. května 2015 vezla do Nepálu humanitární pomoc – plachty na stavbu dočasných přístřeší, matrace, deky, čistící tablety na vodu. A právě toho dne se země zatřásla podruhé. Připravila Tereza Hronová. Dramaturg Daniel Moravec.

Natočeno 2015. Premiéra 5. 9. 2015 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 29 min).

Lit.: Hronová, Tereza: Zažila jsem zemětřesení v Nepálu. In web ČRo 2 Praha, září 2015 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: „Ráno bylo příliš daleko.“ Očité svědectví pracovnice Člověka v tísni, kterou ničivé otřesy uvěznily v nepálské vesnici.

Nepál 25. dubna 2015 zasáhlo ničivé zemětřesení a zemi na několik dnů paralyzovala panika. Počet obětí se nakonec vyšplhal podle OSN na 8898, téměř 900 tisíc domů se stalo neobyvatelnými. Na následné otřesy si místní lidé i humanitární pracovníci z celého světa zvykali jen těžko. 

Přesto všichni věřili, že brzy bude možné zapomenout. Že nejhorší má tahle nejhornatější země světa za sebou. Jenže 12. května se země začala třást znovu. Další zničené domy, další mrtví, další dávka strachu a nejistoty.  (more…)

Franz Werfel (10. 9. 1890 – 26. 8. 1945). Portrét pražského německého básníka, spisovatele, dramatika a publicisty připravil Hanuš Karlach. Režie Markéta Jahodová.

Účinkují Bořivoj Navrátil, Rudolf Kvíz a Viktor Vrabec.

Natočeno 2010 (?). Repríza 5. 9. 2015 (ČRo 3 Vltava, 17:30 h.; 14 min).