Václav Cílek. Výběr ze stejnojmenné knihy geologa, klimatologa, spisovatele a popularizátora vědy. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Lukáš Hlavica.
Účinkuje Martin Myšička.
Natočeno 2015. Premiéra 1. dílu 9. 6. 2015, 7. dílu 15. 6. 2015 (ČRo 3 Vltava, 23.00 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc. Repríza 1. dílu 21. 11. 2019 (ČRo 3 Vltava, 23.45 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc; 1. 8. 2022 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.) v cyklu Dopolední četba.
Lit.: Bezdíčková, Vladimíra: Návod, jak si prohlédnout zemi. In Týdeník Rozhlas 24/2015 (článek). – Cit.: „I když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně,“ zní podtitul knihy Václava Cílka Prohlédni si tu zemi. Známý geolog, klimatolog a uznávaný esejista a popularizátor vědy v ní navazuje na své předchozí úspěšné tituly věnované převážně krajině a duchu míst. Číst se z ní bude od úterý 9. června vždy ve 23.00 ve vltavských Stránkách na dobrou noc. Na prahu léta je to navíc dobrý tip a návod, jak prozkoumat a uvidět vlastní zemi.
„Moje česká krajina začíná na severovýchod od Persie, na sever od prvního nilského kataraktu, na západě končí v nehostinných Hebridách a na severu na Rujáně,“ říká Václav Cílek
„Moje česká krajina začíná na severovýchod od Persie, na sever od prvního nilského kataraktu, na západě končí v nehostinných Hebridách a na severu na Rujáně. A dokonce, pokud bychom si ji zúžili jenom na prostor, kde skutečně žijeme nejméně od 6. století našeho letopočtu, ale možná již zhruba od 12. století před Kristem, tak jsme určitě nevyčerpali vnitřní reflexi rozptýlených doubrav či říčních krajin. V mé mysli se dohledatelný počátek Slovanů posouvá do období trojské války či dobytí Palestiny židovskými beduíny, tedy do sklonku bronzové doby. Prohlížím si tuto zemi, dívám se z Řípu, ale také z hory Kynthos na ostrově Delos či z hory Nebo v Jordánsku. A divím se.“
Rozšířit lidský obzor
I toto čteme v knize Václav Cílka (1955) Prohlédni si tu zemi. Je jednou z mnoha, které tento geolog, klimatolog a spisovatel zasvětil (nejen) české krajině. Za knihy Krajiny vnitřní a vnější a Makom. Kniha míst byl Cílek vyznamenán Cenou Toma Stopparda. V roce 2007 získal Cenu ministra životního prostředí „za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie“. V roce 2009 mu byla udělena Cena VIZE 97 Nadace Dagmar a Václava Havlových za to, že „svým dílem významně rozšířil lidský obzor, poukázal na méně známé jevy a souvislosti, napomohl včlenit výsledky vědy do obecné kultury a prohloubil alternativy lidského pohledu na svět, kosmos a základní otázky bytí“.
Přestože se Václav Cílek ve své práci zabývá především změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a vztahy mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů.
Dvojí ráz Sudet
Je to i případ knihy Prohlédni si tu zemi. Ta vznikla přepracováním a rozšířením publikace Krajina z druhé strany. Poznámky ke Knize závojů a čar. Tematicky v ní autor navazuje i na svá předchozí díla. Je členěna na základní oddíly, věnované kupříkladu paměti krajiny, sociologickým úvahám o proměnách současné společnosti i soudobé spiritualitě. Jádrem jsou eseje věnované Praze a jejímu geniu loci, v dalších částech se pak autor zaměřuje na českou a moravskou krajinu (České středohoří, jižní Čechy, Ostrava…) a na místa, která ho oslovila na jeho zahraničních cestách za geologickými výzkumy (Súdán, Řecko, Turecko). Eseje o „krajinách vnějších“ doplňují i texty metafyzičtějšího charakteru – o posvátnu Santiniho staveb, o prostoru spjatém s Janem Palachem či fragmenty z nikdy nedokončené čínské antologie.
Václav Cílek se například ptá po prakrajinách, jinde upozorňuje na dvojí ráz sudetské krajiny: „Člověk si skoro všude v Sudetech uvědomí, že zde žije na jakémsi rozhraní mezi cizotou a násilím na jedné straně a klidnou útěšností na straně druhé. Jaký je charakter zranění? Je to nedostatek zapomínání v kraji, kde nikdy nebylo lehké se uživit. Na leteckých snímcích okolí Tachova z roku 1947 téměř nevidíme ovocné stromy. Ty vždy přinášejí určité krajinné sládnutí, určitou hojivost. Není to tak dávno, co odtud odtáhli husité. V tomto chladném kraji rány sice nehnisají, ale také se příliš nehojí.“
V hrobkách je klid
Z Cílkových textů se také dozvíme, co mají společného Kaznějov, Chlumčany a Horní Bříza, čím je pozoruhodná Kratochvíle nebo Kolín a proč jezdí rád do oblasti Píseckých vrchů. Rozsáhlý text věnuje autor severní oblasti české země. Přesvědčuje nás, že nikde jinde, pouze v této „kadeřavé písni“ můžeme v Čechách „nalézt tolik stromů a tak marnotratně rozsázených jako zde. Lze-li mluvit o stromovém individualismu – zde je cosi takového. Strom sám zabírá pro sebe vhodné místo jako za starobylých časů a nikdo mu v tom nebrání. Takovéhle rozumné zbožnění nebo vlastně přirozená blahovůle k stromům nese nejen nespočetnou úrodu, ale dodává kraji nepopsatelné pokojnosti, jakou známe už jen ze starých obrazů.“
Zabývat se krajinou pro Václava Cílka představuje také psát o kultuře a posvátnu, což zachytíme v textu o egyptském Abúsíru, součásti největšího pohřebiště na světě. „Je to krajina, ve které je cítit čas. Dříve zde prý lidé často vídávali šedavé stojící stíny zemřelých a obrysy posvátných zvířat, které pak odcházely do svých podzemních domů. Je to příjemné místo a v hrobkách je klid. Atmosféra pohřebiště je návyková…“
Ostatně autorův vztah ke krajině, kterou pokorně pozoruje a prožívá, vystupuje z každého textu: „Krajina dobré rasy je jako tvrzený a houževnatý gentleman. Nic ji nevyruší z rovnováhy a vídej ji v jakékoli době, vždycky ještě najdeš nějaký tichý odstín, a budeš-li je trpělivě sčítat, může se ti lehko stát, že na sklonku života budeš moci říci, žes ji opravdu poznal a že tě nezklamala.“