Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Miloš Doležal. Životopisný portrét katolického kněze Josefa Toufara, mučedníka komunistického režimu. Četba na pokračování. Připravila Jana Franková.  Režie Markéta Jahodová.

Účinkují David Matásek a Jana Franková.

Natočeno 2015. Premiéra 1. dílu 12. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 18.30 h.) v rámci cyklu Hrdina.cz . Repríza 6. dílu 6. 12. 2015 (ČRo Plus, 23:35 h) v cyklu Radiokniha. Repríza 1. dílu 26. 3. 2018 (ČRo Plus, 23:35 h) v cyklu Radiokniha; 7. 4. 2022 (ČRo Plus, 23:35 h) v cyklu Radiokniha; 1. dílu 11. 2. 2026 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Vydal Tebenas a Radioservis (?) v roce 2015 (celkem 6 hod. 41 min.; MP3).

Lit.:  Franková, Jana: Krvavé finále života Josefa Toufara. In Týdeník Rozhlas 7/2015 (článek). – Cit.:   Zasněžená mrazivá Vysočina roku 1949, třetí neděle adventní, půl desátá dopoledne. V malém kostelíku v Číhošti se při kázání sedmačtyřiceti letého kněze Josefa Toufara třikrát zakýval dřevěný oltářní křížek a zůstal zkroucen a vychýlen mimo své těžiště. Pohyb křížku vidělo dvacet přítomných. Kněz neviděl nic, neboť se to stalo za jeho zády. Tajemná událost vzbudila pozornost nejen na Vysočině, do případu se po čase vložila Státní bezpečnost a 28. ledna 1950 unesla Josefa Toufara z fary.

O další měsíc později: zasněžená Praha, 25. února 1950, druhé výročí komunistického puče, po celé republice probíhají slavnostní schůze. Den předtím prezident Gottwald hřímá do mikrofonu: „Soudruzi, cesta k socialismu je a bude i po únorovém vítězství cestou třídního boje… a heslo Republiku si rozvracet nedáme dovedeme provádět!“ Zimní mlžnou krajinou uhání z Valdic do Prahy sanitní vůz, v němž dva příslušníci StB střeží ležícího, nemohoucího pacienta v kritickém stavu. Tvář má oteklou, plnou boulí a s rozpraskanými rty, tělo žlutavě nateklé, poseté tmavě fialovými hematomy. Nemůže chodit.

Josef Toufar, venkovský kněz z Číhoště, dobitý a umírající po bezmála měsíčním brutálním vyšetřování, má být za několik dní k „dispozici“ pro připravované divadlo – vykonstruovaný monstrproces. Chystají se ho lživě obvinit z toho, že sestrojil mechanismus, kterým „rozhýbal oltářní křížek a podvedl tím prostý pracující lid“. Má být „odhalen“ jako podloudný agent Vatikánu a za to jej čeká odsouzení ve veřejném politickém procesu. K tomu však nedošlo, neboť sadistické metody estébáků Máchy, Zikmunda, Němce a Řezníčka i příkazy ministra Čepičky a požadavky prezidenta Gottwalda přivedly Josefa Toufara na pokraj života a smrti. Umírající byl ještě narychlo dovezen do pražského státního sanatoria, kde krátce po operaci zemřel. Jeho mrtvé tělo, přehozené režným pytlem, pak bylo v noci na korbě náklaďáku převezeno z Legerovy ulice na Albertov do Ústavu soudního lékařství a následně zahrabáno do hromadného hrobu v pražských Ďáblicích.

To je pohnuté a krvavé finále života Josefa Toufara, o kterém vypráví kniha rozhlasového redaktora a publicisty Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli (oceněná v anketě Lidových novin jako Kniha roku 2012) a ze které je sestavena patnáctidílná četba na pokračování. Stanice Vltava ji odvysílá v projektu Hrdina.cz a zároveň v čase, kdy si připomeneme šedesát pět let od Toufarovy násilné smrti. Základní pohnutkou k sepsání této knihy byla naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar byl a co všechno v jeho údělu předcházelo dějství poslednímu. Léta pátrání, shromažďování dokumentů i svědeckých výpovědí tvoří opěrný systém díla. Autor nepojímá obsáhlý životopisný portrét Josefa Toufara jako chladné historické pojednání, nechybí v něm bezprostřednost ani humor, a přece ani o krok neustoupí požadavku na absolutní dokumentární věrnost.

Vzniklý celek je také důkladně vyvedenou kronikou života Vysočiny v první polovině minulého století, krajiny, jež v sobě nese stigmata hrdinů a mučedníků. Ne náhodou prohlásil básník a historik Zbyněk Hejda, že Miloš Doležal Vysočině vrací její paměť.

Lit.: Mlsný Mlok: Zázrak v Číhošti. In web Mlok Cestovatel, 29. 2. 2016 (recenze). – Cit.: O zázraku v Číhošti jsem slyšela kdysi dávno pradávno na hodině náboženství. Bylo to snad poprvé, co byl můj dětský mozeček konfrontován s představou skutečného člověka ze skutečného světa, který byl naprosto neoprávněně obviněn a zabit.

Do té doby kolem mě umírali jenom (a ve většině případů oprávněně) zlé princezny, animované postavičky a samozřejmě také bibličtí hrdinové. Jenomže teď nám paní katechetka vyprávěla o někom, kdo žil ve stejné zemi a ve stejném století jako my a kdo byl kvůli pokřivenému lidskému uvažování falešně obviněn a brutálně umučen.

Netuším, jestli náhodou tohle syrové vyprávění na mé dětské dušičce nemohlo zanechat nějaké trvalé následky. Každopádně se ale postava Josefa Toufara stala tak nějak součástí mé osobní historie a vždy, když se někde v médiích objeví zmínka o tomto případu, vzpomenu si, jak jsem se prostřednictvím zázraku v Číhošti poprvé střetla s krutostí světa.

Když proto nakladatelství Tebenas letos vydalo audio verzi knihy Jako bychom dnes zemřít měli, která se v roce 2012 stala Knihou roku, bylo jasné, že tohle si prostě musím poslechnout.

Nezáleží na tom, že jsem téměř o čtvrt století starší, než když jsem tento příběh slyšela poprvé. I dnes jsem totiž vyprávěním o Josefovi Toufarovi úplně stejně vyděšená jako tehdy před lety.

Publicista Miloš Doležal vystavěl svoji knihu na svědeckých vyprávěních a vzpomínkách pamětníků. Přesto jeho text ale nepůsobí nezáživně a příliš faktograficky. Doležalovi se podařilo zachovat si i navzdory detailnímu popisu proběhlých událostí kouzlo dobře napsané beletrie.

Jeho kniha se nevěnuje pouze číhošťskému zázraku, ale je především podrobnou biografií samotného kněze Josefa Toufara.

Osobně mě z této části knihy asi nejvíc zasáhla informace o tom, že Josef Toufar se k maturitě dostal až ve svých třiceti třech letech a že studoval dvanáct roků na to, aby pouhých deset let působil jako kněz. Myslím, že tento životní osud bychom měli mít na paměti všichni my, kteří máme pocit, že už jsme příliš staří, že nám život utekl mezi prsty a že k nám osud nebyl spravedlivý.

I když zde neustále píši o střetu s krutou realitou a o mučení, nemusí se nikdo, kdo se vyhýbá depresivní literatuře bát, že by pro něj snad kniha Jako bychom dnes zemřít měli nebyla vhodná. Paradoxně téměř tři čtvrtiny knihy jsou krásným a především pozitivním čtením. Osobnost Josefa Toufara dokáže i po letech inspirovat a úryvky z některých jeho kázání dodají ve slabších chvilkách potřebnou sílu. To až poslední část knihy pořádně nažene hrůzu a přinutí ho přemýšlet, zda jsou i dnes mezi námi lidé se stejně ohavnou povahou jako byl například estébák Mácha.

Atmosféru celého textu výborně doplňuje zvuk audioknihy. Především hudba a zvukové efekty prolínající se s mluveným slovem působí vesele tam, kde je z textu cítit radost ze života i lidské dobroty a bezútěšně tam, kde rozum zůstává stát nad lidskou krutostí.

Text střídavě čte David Matásek a Jana Franková. Myslím, že neexistuje žádné pravidlo určující, kterou pasáž bude číst který interpret. Vzpomínky mužských aktérů čte někdy Jana Franková a někdy je tomu zase naopak. Režijním záměrem tak pravděpodobně především bylo nenechat četbu pouze na jednom hlase, který by se posluchači mohl po nějakém čase omrzet a audiokniha by se tak stala obtížněji poslouchatelnou. Myslím, že tento záměr byl úspěšně splněn.

Jediné, čemu v knize nerozumím je samotný zázrak. Pokud se opravdu v Číhošti v roce 1949 stal zázrak, tak je buďto Bůh mnohem krutější než si chceme přiznat anebo má s lidstvem takové záměry, jaké si ani ve snu neumíme představit. Nedokáži si totiž nijak racionálně vysvětlit, proč by Bůh chtěl prostřednictvím pohyblivého oltářního křížku přivést na Josefa Toufara a další zadržené osoby tolik bolesti a zla.

Lit.: Gregor, Lukáš: Osudové znamení kříže. In web Naposlech.cz, 24. 2. 2016 (recenze). – Cit.: V prosinci roku 1949 se v kostele malé obce Číhošť během bohoslužby pátera Josefa Toufara třikrát zakýval oltářní kříž. Ačkoliv on sám tento podivný úkaz neviděl, dvě desítky svědků nedokázalo mlčet. A ačkoliv mohl být pohyb kříže i dobrým znamením, samotného Toufara nepřímo dovedl na smrt…