Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

 Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 40/2014)

(Poznámka pod čarou: Aniž autor tušil, několik dní po odevzdání tohoto článku se inscenace Kazmar-šaty-Jafeta objevila v komponovaném projektu Tomáše Černého Rádio Retro – Znovu 89…)

Na začátku šedesátých let začal dramatik, dramatizátor a rozhlasový dramaturg Jaromír Ptáček (pod pseudonymem Josef Mrštík) pracovat na ambiciózním projektu podle trilogie Marie Pujmanové Lidé na křižovatce – Hra s ohněm – Život proti smrti. V plánovaných čtyřech rozhlasových inscenacích měl být děj románového opusu nazírán pohledem čtyř jednajících postav. Těžko však v komunistickém rozhlase plánovat: natočeny byly nakonec jen dvě inscenace, přičemž premiéru měla jen jedna: Kazmar – Šaty – Jafeta (premiéra 4. 5. 1960).

Příběh ukazuje z komunistických pozic příběh bezohledného podnikatele Kazmara (lehce v něm poznáte Tomáše Baťu), který zaměstnává většinu okolního obyvatelstva, bez sebemenšího zaváhání likviduje malou i velkou konkurenci a stejně bezohledně propouští a společensky likviduje kohokoliv, kdo se proti němu postaví. (Zároveň ho však představuje jako podnikatele, který se ke svému postavení probojoval od píky tvrdou prací a neúnavnou pílí – to však bylo těžko záměrem Pujmanové.) Demokratičnost republiky, v níž žije a pracuje, jej nijak nefascinuje, naopak se shlíží v italském fašismu. Konflikt rozhlasové hry vzniká střetnutím Kazmara a mladého dělníka Ondřeje Urbana, nastupujícího do Kazmarových závodů Jafeta. Ondřej Urban zpočátku vnímá vlídnou a otcovskou tvář „hospodáře“, později však vidí i rub: propuštěné „neproduktivní“ čtyřicetileté dělnice, tvrdé zásahy proti jakékoliv opozici, provázanost Kazmarova vlivu se státní politikou, žurnalisty i policií…. V této inscenaci je příběh vyprávěn z pohledu „hospodáře“ Kazmara.

Jak vidno, námětově inscenace určitě netrhá žebříčky zájmu současného dramaturga; nás však bude zajímat po stránce realizační.   Nešlo totiž o běžnou dobovou dramatizaci – jak napsal ve své knize O rozhlasové hře Jan Czech, Jaromír Ptáček „anticipoval realizační postupy, které by z hlediska dřívějšího pojetí dramatické rozhlasovosti byly nepřijatelné. Především se nesnažil „dramatizovat“ za každou cenu epickou strukturu předlohy, ale naopak některé epické prvky zdůraznil například tím, že podobně jako kdysi Brecht ve svých hrách scény otitulkoval a vyhnul se tak zbytečným vysvětlujícím i exponujícím pasážím“. Takovým postupům plně vyhověl režisér Jiří Horčička. Ten měl za sebou již velmi úspěšnou inscenaci Čapkovy Války s Mloky (1958), překvapující novostí a neortodoxním přístupem k prozaickému textu (dramatizace Jaroslava Strejčková). (more…)