Připravil Dan Moravec. Některé filozofické směry staré Indie mají co říct i současnému člověku. Jsou nad náboženstvím, vírou, mohou být osobní zkušeností každého z nás. Praxi sebezkoumání se věnuje dokument Dana Moravce Arunáčala. Pod tuto posvátnou horu se do jižní Indie vydal i autor s několika přáteli.
Natočeno 2013. Premiéra 1. 12. 2013 (ČRo 2 Praha, 22:05 h.). Po dokumentu následovalo Noční mikrofórum, hosty Dana Moravce byli Erik Čipera a Rudolf Skarnitzl; ten se jógou zabývá více než šedesát let a Tiruvannamalai a horu Arunáčalu mnohokrát navštívil.
Lit.: Moravec, Daniel: Arunáčala. In web ČRo 2 Praha, listopad 2013 (článek). – Cit.: Jsou místa, kde člověk, ať chce nebo nechce, cosi cítí. Vnímá, že nějak působí. Může to být moravský Velehrad, Anežský klášter v Praze, hora Říp nebo místo popravy svatého Pavla v Římě. Těžko říct proč. Na světě je hodně takových míst.
Tiruvannamalai je město v jihoindickém státě Tamilnádu, asi 180 kmjihozápadně od hlavního města státu Chennai. Vyrostlo kolem jednoho z nejposvátnějších míst v celé Indii, kolem vyhaslé sopky Arunáčaly. Hory svatého ohně. Je opředena řadou legend a je považována za duchovní střed světa a vesmíru. Má prý neobyčejnou moc darovat lidem nejvyšší štěstí.
To místo jsem navštívil několikrát. Oslovuje mě filozofie jihoindického mudrce Bhagavána Šrí Ramany Maharšiho (1879 – 1950), který horu navštívil ve svých 16 letech a až do své smrti ji nikdy neopustil. Ona filozofie je prostá. Najděte, kdo jste, najděte a zkoumejte, co je vaše já, kdo opravdu jste. Zkoumáme všechno možné, ale málokdo ví, zajímá se, co je opravdovým zdrojem jeho samého. Pokud se nalezení nebo uvědomění toho, co opravdu jsme podaří, člověk se ukotví v nepopsatelném míru a klidu, chápe odpovědi na filozofické otázky smyslu bytí a života, stává se tak zvaně realizovaným, osvíceným. Prostá otázka „kdo jsem já?“ může vést k hlubokému vnitřnímu naplnění. Bez nutnosti být jakkoli nábožensky založený, bez nutnosti náboženské přesvědčení měnit nebo ohýbat, protože vědomí já, Já jsem, je vlastní každému. I ateistovi.
Šrí Ramana Maharši učil pouze to, co sám zažil. V šestnácti letech, v domě jeho strýce v Madurai, se chlapce zmocnila náhlá slabost a strach ze smrti. Ačkoli nikdy nečetl žádnou knihu, která by pojednávala o filozofii či náboženství, myšlenka smrti zaujala jeho pozornost a začal usilovat o to, aby se dozvěděl, co se s člověkem při smrti stane. Položil se na zem a tiše si představil, že je jeho tělo mrtvé a že nastává posmrtné ztuhnutí. Přitom zjistil, že on sám je čirým Uvědomováním, že je smrtí těla nedotčený a neovlivněný a že není ani egem, které je ve spojení s tělem.Tato zkušenost byla tak bezprostřední, že zcela změnila jeho normální život. Nebyl schopen dále pokračovat v učení ve škole nebo provádět doma běžné rutinní práce. Starší lidé pohlíželi na jeho chování s údivem a jeho starší bratr mu to vytýkal a řekl mu, že takový člověk nemá doma co hledat. V tom okamžiku mu bleskla hlavou myšlenka na Arunáčalu. „Ano, můj domov je Arunáčala.“ Na mapě si našel kde leží Tiruvannamalai a odešel z domova. V roce 1896.
Nejvýznamnějším dosažením Ramany Maharišiho bylo jeho pevné a stálé přebývání ve Svrchovaném Já – Self. Jeho učení se nejčastěji odehrávalo v Tichu – mlčením. Toto mlčení zcela rozptylovalo pochybnosti hledajících a uvádělo je v souzvuk se Svrchovaným Já – Self. Ale i když byl Bhagaván pevně zakotven v čirém uvědomování a vyzařoval sílu Ticha, přece často sestoupil na úroveň hledajících, přiblížil se jim a podrobně vysvětloval jednotlivé body učení, kde konečným cílem není nic jiného než dosažení stavu čirého Bytí-Vědomí, ve kterém se rozpouštějí všechny pojmy, vazby i svoboda, nevědomost i osvícení.
Dokument Arunáčala je záznamem jedné takové cesty, kdy se nás šest do jižní Indie vypravilo. Kamarádi, rozhlasové kolegyně. Byl jsem zvědavý, jestli ono místo zapůsobí i na ně. Náš skoro měsíční pobyt byl protkán meditacemi v tichu ášramu Šrí Ramany Maharšiho, kde má každý volnost věnovat se svému nitru tak, jak potřebuje a chce. Nikdo nikoho k ničemu nenutí. Ale také jsme absolvovali několik výletů a hlavně procházek kolem Arunáčaly a po jejích svazích. Jsou plné jeskyní, malých svatyní a krásné jihoindické přírody. Na horu Arunáčalu jsme i vystoupili.
Dokument Arunáčala je také snahou o přiblížení jiného myšlenkového uspořádání a snahou o porovnání zkušenostních jógických výstupů s poznatky moderní vědy o mozku. Hovoří v něm například docent doktor Petr Zach z Ústavu anatomie 3. Lékařské Fakulty UK v Praze, který působí také v Psychiatrickém centru Praha, v laboratoři biochemie a patofyziologie mozku.
Dále religionista a teolog Ivan Odilo Štampach a Rudolf Skarnitzl. Ten se jógou Ramany Maharšiho zabývá více než šedesát let a Tiruvannamalai a horu Arunáčalu mnohokrát navštívil. V současnosti Rudolf Skarnitzl přednáší pro posluchače České akademie jógy, např. dvouletého studia Jógové terapie anebo ročního studia Jógové terapie, filosofie a etiky, pořádaného ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy.
Zatím co na mě působí hora Arunáčala tak, že vřava myšlenek postupně mizí, účastníci naší výpravy se potýkali jak s indickými reáliemi – pro mnohé bývá první návštěva Indie kulturním šokem – tak s velkými horky, monzunovými dešti, všudypřítomnou chudobou, o které se nám tady v Česku ani nezdá, s pálivým jídlem a ano, také se střevními problémy. A hlavně s nezvykem dělat nic. Naše mysli jsou dychtivé po dalším a dalším poznávání a pokud se najednou ocitnou v prázdnu, jsou neklidné. Postupem pobytu se ale určitá změna dostavila. Zajímavé bylo jak se přístup a hodnocení v průběhu času měnily.