Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Literárně dokumentární kompozice o Janě Krejcarové. Připravili Tamara Salcmanová a Miroslav Buriánek, který má také režii.

Připravila Plzeň v roce 2013. Premiéra 6. 9. 2013 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 120 min). Repríza 10. 7. 2021 (ČRo 3 Vltava, 9:00 – 11:00 h.) v cyklu Víkendová příloha.

Lit.: Salcmanová, Tamara – Buriánek, Miroslav: Na dně propasti perlička. In web ČRo 3 Vltava, září 2013 (článek + ukázka). – Cit.: Literárně dokumentární koláž k 85. výročí narození Jany Krejcarové (Černé) připravili a s Tomášem Mazalem, editorem jejích knih Clarissa a Adresát Milena Jesenská, hovořili autoři pořadu Miroslav Buriánek a Tamara Salcmanová.

Poslouchejte na Vltavě 6. září od 20:00.

„Honza byla labutí bílou s poraněnou perutí, ale s krásnýma velikýma a smutnýma očima a se srdcem prokleté básnířky. V hlučné společnosti sedávala jako perla na dně propasti posunutým okem zírala tam, kam se dívávali moudří rabíni, kteří přečkali několik pogromů…,“ vzpomínal Bohumil Hrabal.

Jana Krejcarová (Černá) se narodila 14. srpna 1928 novinářce Mileně Jesenské a avantgardnímu architektu Jaromíru Krejcarovi. Dorůstala pod dohledem svého dědečka, profesora zubního lékařství Jana Jesenského, poté co její matka byla pro svoji odbojovou činnost v roce 1939 zatčena a uvězněna v koncentračním táboře Ravensbrück, kde v roce 1944 zahynula. Jana navštěvovala reálné gymnázium, studovala na dvouleté grafické škole a dokonce absolvovala jeden ročník konzervatoře.

Vlivem intelektuálního prostředí, povahy a uměleckých sklonů matky vedla nespoutaný bohémský život. Nikdy nebyla zaměstnaná, živila se psaním a příležitostnou prací. Účastnila se „podzemních“ aktivit surrealistické skupiny (Karel Teige, Vratislav Effenberger) a tzv. Spořilovské surrealistické skupiny (Zbyněk Havlíček, aj.), od roku 1950 pak i skupiny mladých literátů a výtvarníků vyznávajících nový civilismus a totální realismus, do které patřili např. Ivo Vodseďálek, Mikuláš Medek, Zbyněk Sekal a Egon Bondy.

Jana Krejcarová byla několikrát vdaná, byla matkou pěti dětí, byla i rok vězněna pro zanedbávání péče o ně. Její komplikovaná životní pouť končí 5. ledna 1981 autonehodou.

Egon Bondy, v jehož životě hluboce uvízla, v den jejího pohřbu napsal: „Pohřbívají ji v těchto minutách a já sedím daleko vzdálený v mrazivém městě kde o ní nikdo neví, že byla tím největším, co může člověk dosáhnout.“

Lit.: Herman, Mik: Otřesná bulvární úroveň reportáže Vltavy, ČRo a René Kočího. In web Čítárny.cz, 10. 10. 2014 (názor). – Cit.: Přitáhnout pozornost posluchačů za každou cenu se může jak autorům tak redaktorům vymstít, když začnou používat míchu a ne mozek.

René Kočí je toho důkazem, když pozval své milé posluchače k poslechu Pátečního večera na stanici Vltava, slovy ubohé básnířky Krejcarové slovy:
„Nemrdám ráda v přírodě, nemohu při tom roztáhnout nohy…“
Osobně je mí jedno, jak souloží Krejcarová nebo jak to vzrušuje Kočího, ale není mi jedno, když podobné animální zvrácenosti veřejně šíří redaktor Českého rozhlasu. Navíc si negativní reakci jednoho posluchače redaktor Kočí vyvěsil na svůj Facebook. Co tím chce demonstrovat? Svoji omezenost a ubohou touhu po pozornosti za každou cenu?

Zdá se, že i z Vltavy se postupně stává bulvární žumpa. Primitivní sex se stává ve společnosti zvrácenou normálností. Není třeba připomenout, že právě takový pohled na sex degraduje intimitu člověka a bohužel i vztah k ženě jako takové.

Jsme opravdu primitivové, když se dokážeme ponižovat skrze pohlavní orgány, místo abychom je měli v úctě, protože skrze ně přicházíme na tento svět a skrze ně se rodí život. To skutečně posvátné, co máme.

Pokud si to neuvědomuje autorka a chce si takto vynutit pozornost, prosím. Ale veřejnoprávní rozhlas by měl mít svá omezení a zaměstnávat lidi, kteří skrze své vzdělání jsou schopni myslet dál než do svého rozkroku. :o)