Dokument o pouličních hudebnících připravila Alena Blažejovská. Příběhy pouličních muzikantů v labyrintech městských ulic a vyhlášek. Dokument vypráví osudy Andrey Knotkové, zvané Iamme Candlewick, Tomáše Vtípila, Stanleyho Vody, Horseta a dalších hudebníků, které můžete slyšet v brněnských a pražských ulicích. Už se totiž na veřejnosti hrát smí. Ale co vše tomu předcházelo? Režie Radim Nejedlý.
Hovoří Alena Blažejovská, Andrea Knotková (Iamme Candlewick), Tomáš Vtípil (UrBand), Stanley Voda, Horset a další.
Natočila Tvůrčí skupina Brno v letech 2012 – 2013. Premiéra 17. 3. 2013 (ČRo 2 Praha, 22:05 h.). Repríza 23. 1. 2025 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument.
Následovalo Noční mikrofórum (ČRo 2 Praha, 22:30 – 23:58 h.). Co to je busking? Co všechno znamená a co obnáší? Proč nesměli a někde ještě nesmějí muzikanti hrát v ulicích českých měst? Hostem bude redaktor Dalibor Zíta, který se tématem buskingu zabývá i v iniciativě BuskerVille a hudebnice Andrea Knotková, také členka iniciativy BuskerVille. Moderuje Dan Moravec. (88 min)
Lit.: Blažejovská, Alena: Hledači, kteří rozdávají radost. In Týdeník Rozhlas 11/2013 (článek). – Cit.: Pouliční muzikanti a vůbec umělecká produkce na veřejnosti patří odedávna ke každé kultuře. Původně se jim neříkalo buskeři, ale třeba trubadúři – podle toho, ve které době a ve které části světa své umění provozovali. Termín busking se objevil poprvé ve Velké Británii v roce 1860. Kořenem slova je španělské sloveso buscar – hledat, buskeři jsou tedy hledači. A vyjdeme-li z indoevropského slova bhudh-skō, pak dokonce vítězové.
Jen pro pár mincí vhozených do klobouku nebo futrálu od kytary buskeři nehrají. Písničkářka Andrea Knotková vystupující pod jménem Iamme Candlewick.
Pouliční muzikanti, které slýcháme mimo jiné v ulicích Brna a Prahy, často cestují. Nejen za výdělkem – pro pár mincí do klobouku, ale hledají nové zkušenosti, poznání a smysl života. A při tom, jak už to bývá, vítězí nad mnoha protivenstvími a zvláště sami nad sebou, svým ostychem, strachem i leností. Vždyť osobní rozvoj začíná za hranicemi pohodlí. Možná jste je viděli také utíkat před policií nebo podepisovat pokutové bločky. V Brně i v Praze bylo totiž hraní na ulici donedávna zakázáno a pokutováno – v souvislosti s vyhláškou proti žebrotě. Leckterý muzikant může vyprávět, kolik zaplatil na pokutách a jak se jako údajný žebrák cítil.
V obou velkých městech proto vznikly občanské iniciativy, které se pokusily situaci změnit – a dovedly své úsilí k úspěšnému konci. V Brně se muzikanti semkli kolem facebookové stránky Brno Buskers Banned? a v Praze kolem iniciativy BuskerVille. V Brně se 4. června 2010 konal protestní pochod, který vyvrcholil happeningem na České ulici. A pouliční hraní bylo z dosahu „protižebrácké“ vyhlášky vyjmuto. V Praze trval zápas déle, až loni mohli hudebníci těšit kolemjdoucí, jak se na buskery sluší – ze svého svobodného rozhodnutí a s radostí.
Rozhlasový dokument, který připravila autorka článku, vypráví životní příběhy dvou sympatických a talentovaných muzikantů, kteří se také zapojili do boje o svobodu. Jedním z brněnských organizátorů byl Tomáš Vtípil, houslista, zpěvák a hudební skladatel. Vystupuje i s kapelami jako Urband, DG 307, Che, s Monikou Načevou a je autorem hudby k filmu Pouta. V Praze vystoupila 24. listopadu 2011 na zasedání zastupitelstva se zhudebněným požadavkem sdružení BuskerVille písničkářka Andrea Knotková, která vystupuje pod jménem Iamme Candlewick. Osudy těchto dvou buskerů se v dokumentu proplétají s příběhy dalších brněnských a pražských muzikantů a zástupců obou občanských iniciativ (Stanley Voda či Horset).
Jak vypadají městské ulice z pohledu těch, kteří hrají a zpívají? Co se odehrává před jejich očima? Jaké radosti a strasti prožívají? A proč vlastně? Určitě ne jen pro pár mincí vhozených do klobouku nebo futrálu od kytary.
Režie pořadu se ujal Radim Nejedlý. Natočila Tvůrčí skupina Brno. V neděli 17. března ve 22 hodin vysílá Dvojka Českého rozhlasu.
Lit.: Blažejovská, Alena (mylně uvedena Bronislava Janečková): Busking: pouliční hudba – 17. března. In web ČRo, březen 2013 (článek). – Cit.: Pouliční muzikanti a vůbec umělecká produkce na veřejnosti patří odedávna ke každé kultuře. Původně se jim neříkalo buskeři, ale třeba trubadúři, podle toho, ve kterém době a ve které části světa své umění provozovali.
Termín busking se objevil poprvé ve Velké Británii v roce 1860. Kořenem slova je španělské sloveso buscar, hledat, buskeři jsou tedy hledači. A vyjdeme-li z indoevropského slova bhudh-skō, pak dokonce vítězové.
Pouliční muzikanti, které slýcháme mj. v ulicích Brna a Prahy, často cestují. Nejen za výdělkem, pro pár mincí do klobouku, ale hledají nové zkušenosti, poznání a smysl života. A při tom, jak už to bývá, vítězí nad mnoha protivenstvími a zvláště sami nad sebou, svým ostychem, strachem i leností. Vždyť osobní rozvoj začíná za hranicemi pohodlí.
Možná jste je viděli také utíkat před policií nebo podepisovat pokutové bločky. V Brně i v Praze bylo totiž hraní na ulici donedávna zakázáno a pokutováno, v souvislosti s vyhláškou proti žebrotě. Leckterý muzikant může vyprávět, kolik zaplatil na pokutách a jak se jako údajný žebrák cítil.
V obou velkých městech proto vznikly občanské iniciativy, které se pokusily situaci změnit. A dovedly své úsilí k úspěšnému konci.
V Brně se muzikanti semkli kolem facebookové stránky Brno Buskers Banned? a v Praze kolem iniciativy BuskerVille. V Brně se 4. června 2010 konal protestní pochod, který vyvrcholil happeningem na České ulici. A pouliční hraní bylo z dosahu „protižebrácké“ vyhlášky vyjmuto. V Praze trval zápas déle. Až loni mohli hudebníci těšit kolemjdoucí, jak se na buskery sluší, ze svého svobodného rozhodnutí a s radostí.
Dokument Aleny Blažejovské vypráví životní příběhy dvou sympatických a talentovaných muzikantů, kteří se také zapojili do boje o svobodu. Jedním z brněnských organizátorů byl Tomáš Vtípil, houslista, zpěvák a hudební skladatel. Vystupuje i s kapelami jako Urband, DG 307, Che, s Monikou Načevou a je autorem hudby k filmu Pouta. V Praze vystoupila 24. listopadu 2011 na zasedání zastupitelstva se zhudebněným požadavkem sdružení BuskerVille písničkářka Andrea Knotková, která vystupuje pod jménem Iamme Candlewick.
Osudy těchto dvou buskerů se v dokumentu proplétají s příběhy dalších brněnských a pražských muzikantů a zástupců obou občanských iniciativ (Stanley Voda, Horset aj.).
Jak vypadají městské ulice z pohledu těch, kteří hrají a zpívají? Co se odehrává před jejich očima? Jaké radosti a strasti prožívají? A proč vlastně? Určitě ne jen pro pár mincí vhozených do klobouku nebo futrálu od kytary.
Lit.: Blažejovská, Alena: …dnes nahrávala na Masarykově rozhovor s pouličním hráčem na didgeridoo. In Facebook, 3. 7.2012 (status). – Cit.: … …dnes nahrávala na Masarykově rozhovor s pouličním hráčem na didgeridoo. Mojí soustředěnosti na dokumentární práci využil mimojdoucí týpek, který mi ukradl slamák přímo z hlavy, nasadil si ho sám a jakoby nic kráčel s přítelkyní poklidně dál směrem k náměstí Svobody. Ani se neohlédl. Po bleskové úvaze jsem se rozhodla zachovat se profesionálně, dokončit rozhovor a ostatní řešit až pak. Koutkem oka jsem přitom viděla, že týpek stojí v dáli na Svoboďáku, povídá si s přítelkyní a líže si u toho zakoupenou zmrzlinu. Byl tak zrelaxovaný, že si vůbec nevšiml, že jsem po chvíli procházkovým krokem došla až k němu a klobouk si ukradla zpátky, nasadila si ho na hlavu a pokračovala klidně dál směrem k České, kde už „čekal“ Urband na můj mikrofon. Týpka překvapila moje duchapřítomnost, a nezmohl se na nic. Konec.
Lit.: Hanáčková, Andrea: Hledači za hranicemi pohodlí. In Týdeník Rozhlas 15/2013 (recenze – dostupná také na Radio Dock pod názvem Busking – způsob, jak vytvářet veřejný prostor). – Cit.: Dva roky sbírala Alena Blažejovská, redaktorka a reportérka Českého rozhlasu Brno, zvukový materiál pro svůj dokument Busking – hudba na ulici (premiéra 17. března na Dvojce). Pak se s režisérem Radimem Nejedlým zavrtali do nahrávek pouličních kapel, jako když zaboříte prsty do vany plné korálků. Ten obraz není nadsazený – buskeři, pouliční muzikanti, žongléři, provazochodci a klauni jsou tady s námi, solidními občany větších měst od nepaměti. V mohutném proudu se valí dějinami jako starověký mimus, středověcí blázni, komedianti všech typů improvizovaného divadla s maskou i bez ní. Vždy je s nimi spojená radost, Michail Bachtin tomu říkal „smíchová kultura“ a v dokumentu jsme byli několikrát svědky situací, v nichž setkání s pouliční kapelou někomu rozzáří den a vnese do něj úsměv, vzpomínku, impresi jiného času. A vždy jsou s nimi spojené taky trable, zákazy, omezení, často na hranici úřední šikany a buzerace.
Blažejovská v kompozici postupně propojuje výpovědi výsostných solitérů, osobností, jimiž buskeři téměř bez výjimky jsou. Některé z nich (Iamme Candlewick a Tomáš Vtípil) poznáme včetně jejich osobních příběhů a probuzené občanské aktivity. Jiné si zapamatujeme podle nějaké bizarnosti (vysloužilý učitel hrající na niněru), mnozí dokumentem projdou jedinou zmínkou, někdy jmenovitě, někdy bez jména, jak už to tak na ulici a v dějinách bývá. K některým se Blažejovská vrací, jiné míjí. Vzniká tak dojem obrovské zvukové ulice plné svobodných lidí, vynikajících i průměrných muzikantů, dobrých řečníků i domnělých introvertů, kteří museli vykročit za hranice svého osobního pohodlí, pokud chtěli poznat kouzlo pouličního hraní. Naplnit hodinovou stopáž rozhlasového dokumentu z takto roztříštěného, různorodého materiálu, je obrovská práce a autorce i režisérovi patří obdiv za to, s jakou lehkostí nás bohatým zvukovým materiálem provází.
Reportérka ustupuje do pozadí, ozve se jen tehdy, je-li třeba doplnit výpovědi buskerů konkrétními informacemi. Ve skutečnosti je však její názor pro dokument určující. Začíná hlasem, který se zvědavě ptá: „Co je tam?“ Ta životodárná zvídavost je pro buskery typická a přináší do poklidu měst rozruch, živost a příležitost k nečekaným setkáním. A pak je tady druhá věta, která určuje téma dokumentu: „Busking je způsob, jak vytvářet veřejný prostor.“
Buskeři totiž vypovídají také o míře netolerance a strachu z neznámého živlu, který nemůže mít úřad plně pod kontrolou. V Brně a ještě déle v Praze byl busking v předchozích letech zakázanou aktivitou spojovanou nejčastěji se žebráním. Díky úsilí samotných buskerů se podařilo během uplynulých dvou let tento nedobrý stav zvrátit. Když slyšíte mladou holku, která projela celý svět, jak říká: „V Praze se nesmí nic,“ zamrazí vás, kam jsme se z obecně nadějné nálady po roce 1990 dostali. Podstata buskingu je totiž právě v tom, že nechce úředně vyznačená povolená místa, ale že hledá prostor, který v dané chvíli na oživení čeká. Americký performer Richard Schechner takovým místům říká „záhyby“ a přisuzuje umělcům roli je najít, kultivovat, naplnit novou životní energií, záhyb vyhladit a najít další. Jsou-li však záhyby v našich duších, uzavřenosti a neochotě spolu nějaký prostor vůbec sdílet, mají před sebou buskeři v České republice ještě hromadu práce. Jen aby nám nakonec hromadně neodtáhli jinam. Mají to v krvi od nepaměti, opouštět smutná království.