Umění masky, stylizace, umění vyprávět. Kouzlo, které nepřestává působit. Možná i zneklidňovat a mást… Spisovatelka Karen Blixenová a její osobnost a dílo (k výročí úmrtí 6.9. 1962). Hovoří její „dvorní“ překladatel František Fröhlich. Připravila a uvádí Eliška Závodná.
Natočeno 2012. Premiéra 7. 9. 2012 (120 min.) v cyklu Severský rok.
Lit.: Závodná, Eliška: Dánská Šeherezáda Karen Blixenová. In web ČRo, září 2012 (článek). – Cit.: Karen Blixenová téměř ve všech svých povídkách hledá odpovědi na otázky základní lidské existence. A zároveň si s námi – čtenáři svých příběhů – hraje. Jako by se nám, nebo na nás, někde zpovzdálí smál Isak Dinesen. Jeden z jejích četných pseudonymů. V komponovaném večeru Elišky Závodné o životě a díle dánské Šeherezády uslyšíte ukázky a úryvky z jejích povídek a novel v překladu Františka Fröhlicha, navštívíme i její muzeum v Rungstedlundu nedaleko Kodaně. Vysílá Český rozhlas 3 – Vltava v pátek 7. září 2012 od 20.00.
“Povím ti dnes večer příběh..když tedy ty žádné neznáš. Z tvých krajů přišlo do těch našich mnoho pěkných příběhů, a když jsem byl malé dítě, míval jsem je ohromně rád. Budu vyprávět, jak jsem se před dvaceti lety naučil snít…všechno se to přihodilo přesně, jak to budu líčit, ale co se týká jmen, míst a poměrů v zemích, kde se to odehrálo, nemohu se pouštět do žádného vysvětlování, čemu porozumíš, tomu porozumíš, zbytek nech být. Není to zrovna špatná vlastnost vyprávění, když z něho rozumíš jen polovině.“ Říká hrdina jedné z povídek spisovatelky Karen Blixenové, dánské Šeherezády, jak ji podle jejího vlastního tvrzení, nazval jeden z obdivovatelů jejích příběhů.
Karen Dinesenová (1885 – 1962) se narodila v rodině bohatých kupců (z matčiny strany) a statkářů (z otcovy strany). V osmadvaceti se provdala za svého bratrance z druhého kolena barona Brora Blixena-Finecke a vydala se s ním do Afriky, kde společně koupili kávovou farmu v Keni – nedaleko Nairobi. Afrika, její obyvatelé i jejich životní styl ji nepřestávaly okouzlovat. A inspirovat… „Myšlenky domorodců putují prazvláštními cestami. Černoši se podobají zaniknuvším pokolením, která si snadno dokázala představit, že bůh Odin musel obětovat jedno oko, aby pochopil celý svět, a že bohem lásky je dítě, které samo lásku nepoznalo. Díky daru tvořit mýty nám domorodci mohou připravit zážitky, jimže se neubráníme a neunikneme. Mohou z nás učinit symboly. Zažít něco takového bylo velice zvláštní…“
V roce 1922 se manželé Blixenovi rozvedli, s farmou se po několika letech neúspěšného hospodaření musela rozloučit i Karen. V roce 1931 se vrátila do Evropy a usadila se v rodinném sídle Rungstedlundu, severně od Kodaně. Rungstedlund zůstal jejím domovem až do konce života. Dnes je tam muzeum věnované jejímu životu a dílu.
Svou první knihu vydala Karen Blixenová poměrně pozdě. V roce 1934 se na knižních pultech v USA objevila sbírka povídek nazvaná Sedm fantastických příběhů. Až o rok později – v roce 1935 – vyšly povídky i v Dánsku, v jejím vlastním překladu. Nápad vydat knihu nejdřív v angličtině byl geniální, jak se později ukázalo. A to nejenom z finančního hlediska. Úspěch v Americe byl jednoznačný, doma její knihu nepřijala kritika tak nadšeně. Možná proto psala Blixenová většinu svých dalších děl nejdřív anglicky a pak je sama „překládala“ do dánštiny.
Osceola, Isak Dinesen, Pierre Andrézel… Jak je to s jejími pseudonymy – skoro by se chtělo říct maskami – podobami – identitami? Odpovědi budeme hledat také v Rungstedlundu, v muzeu Karen Blixenové. Ona prý sebe samu také dovedně stylizovala- jako nascéně. Přidělovala si role a dovedla je dobře hrát. V jejích příbězích můžeme objevit variace na shakespearovské, antické i biblické motivy. A nechybí samozřejmě ani inspirace Andersenem. Zaujetí pro tajemno v příběhu si zčásti přivezla do Evropy z Afriky a propojila je s evropskou tradicí vyprávění. Možná by se dalo říct se severskou tradicí. Severské ságy a vyprávění skaldů byly pro ni další inspirací. Uměla své příběhy ironicky nahlížet jako by ze dvou rozličných úhlů. A tím proměňovat obraz svého vyprávění. Nepřestává nás překvapovat. Možná i zneklidňovat. Tak trochu mást.
„Její fantaskní příběhy nejsou nepodobny tzv. abstraktnímu umění, které je neobyčejným uskupením skutečnostního materiálu (neboť co není skutečnost?) dává vnímavému diváku možnost promítat si do obrazu své vlastní duševno. Není to snad ideálem toho nejvyššího umění?“ Napsal v doslovu k českému vydání výboru z jejích tří povídkových sbírek překladatel František Fröhlich. To už pro českého čtenáře nebyla Karen Blixenová autorkou neznámou.
Prvním překladem Karen Blixenové u nás byla Africká farma (1948, překlad Marie Polívková). Teprve až po více než dvaceti letech se čeští čtenáři mohli seznámit se zmiňovaným výborem jejích novel pod názvem Babetina hostina (1971). František Fröhlich o patnáct let později přidal překlad dvou dalších sbírek: Zimní pohádky a Anekdoty osudu (1986). V roce 1999 pak vyšel kompletní překlad souboru Sedmi fantastických příběhů. Skandinavista a anglista František Fröhlich překládal všechny její povídky výhradně z dánských verzí, které jsou považovány za verze definitivní a autentické. V rungstedlundské knihovně najdeme všechna vydání jeho překladů povídek Karen Blixenové do češtiny.
Nejenom u nás i v Dánsku je František Fröhlich považován za jejího „dvorního“ překladatele. V jeho překladech budeme listovat v pátečním večeru.