Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Anna Štěpánková. O lidech s upřímnou snahou učinit svět lepším. Dokument o tom, proč i romské děti začaly psát básně. Dramaturgie Lenka Svobodová. Režie Yvona Žertová. Mistr zvuku Miloš Kot.

Natočeno 2012. Premiéra 11. 3. 2012 (25 min.).

Současná umělecká intervence v sakrálním prostoru Postní plátno přidává k půstu těla i půst zraku. Podle starého církevního zvyku zahaluje nejposvátnější část kostela: presbytář a hlavní oltář se svatostánkem po celou dobu postní. Instalace postního plátna je zatím nejvýraznější z řady současných vizuálních intervencí do prostoru akademického kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Připravila Teresie Bečková.

Natočeno 2012. Premiéra 11. 3. 2012 (31 min.).

Pořad „Francouzský krtek“ je věnován osudům Františka Vojtáska, který působil po roce 1968 jako agent francouzské tajné služby v československé vojenské rozvědce. V Československu byl za normalizace zatčen a na jedenáct let uvězněn. Připravil Adam Drda.

Natočeno 2012. Premiéra 26. 2. a 4. 3. 2012 (Rádio Česko, 2 x 48 min.). Repríza 9. 6. 2014 (ČRo Plus, 13:10 h.) k příležitosti úmrtí F. Vojtáska (2. 6. 2014). Ke stažení zde a zde.

Lit.: Drda, Adam – Horník, Jan: Příběhy 20. století: Se Sověty bojoval jako „krtek“, práskl ho jiný agent. In web IDnes, 25. 2. 2012 (článek). – Cit.:     František Vojtásek byl komunistický rozvědčík. Za studené války pracoval pro armádní tajnou službu, verboval a řídil agenty. Po okupaci Československa v srpnu 1968 se rozhodl přispět k pádu sovětského bloku – spojil se s francouzskou kontrarozvědkou a stal se z něj „krtek“. Tedy agent, který uvnitř tajné služby pracuje pro druhou stranu.

Podplukovník František Vojtásek (narozen 29. září 1930) vystudoval pěchotní učiliště v Lipníku nad Bečvou, z něhož roku 1953 vyšel jako poručík. Ve stejném roce se stal členem KSČ a v letech 1954-57 studoval na Vojenské akademii Klementa Gottwalda v Praze. V šestapadesátém, v době maďarského povstání, byl Vojtásek nasazen na slovenské hranici, kde měl za úkol sbírat zpravodajské informace od lidí, kteří z Maďarska utíkali.

Zprávy o tamní situaci měl z první ruky a, jak vzpomíná, zažil tak první vážnou konfrontaci mezi propagandou a realitou. O povaze sovětského systému si přestával dělat iluze, ale víc než deset let mu ještě trvalo, než z toho vyvodil závěry, než přestal pracovat pro sovětský blok.

Když skončil studia na vojenské akademii, dostal Vojtásek nabídku, zda nechce pracovat pro vojenskou tajnou službu. Přijal, protože ho prý lákalo dobrodružství, které si od takové práce sliboval. V letech 1957-58 absolvoval příslušný kurz a stal se zpravodajským důstojníkem československé armády. Přeřadili ho k 248. provoznímu praporu, což byl krycí útvar Zpravodajské správy Generálního štábu, tedy k vojenské rozvědky.

Kniha o Vojtáskovi

Kniha, v níž je zpracován Vojtáskův případ, vyšla roku 2003 v nakladatelství Svět křídel. Jmenuje se „Francouzský krtek“ (podtitul „V první linii studené války“), napsali ji František Vojtásek a Pavel Žáček.

V červenci 1958 Vojtáska „služebně nasadili“ do Plzně, kde během prvního měsíce vyškolil agenta, působícího pak v západním Německu. Již 2. září 1958 se přesunul do Karlových Varů, kde pracoval dalších sedm let u operační agenturní rozvědky ve složce „BUK“. Získal v Československu tři agenty „chodce“, kteří překračovali hranice do Západního Německa, ale setkával se i s agenty přicházejícími naopak do ČSR a na hranicích od nich přebíral zprávy.

Roku 1965 Vojtáska přeložili do Prahy, načež prodělal desetiměsíční zpravodajský výcvik v Moskvě. V červenci 1968 odjel do Francie na pařížskou ambasádu jako zástupce vojenského přidělence (od 1. srpna 1968). Na obchodním oddělení ambasády řídil tzv. ilegalisty – ale to už v jeho příběhu nastal zásadní zvrat.
Srpen 1968, okupace. A rozvědčíkova proměna

Vojtáskovu dráhu komunistického rozvědčíka totiž zásadně změnily události ze srpna 1968. Okupace Československa sovětskými vojsky ho zasáhla a rozhořčila, tudíž se rozhodl, že nabídne své služby francouzské zpravodajské službě SDECE. Učinil tak dopisem jejímu řediteli 23. srpna, tedy pouhých 23 dní po nástupu do funkce v Paříži.

Francouzi si Vojtáska delší dobu prověřovali a teprve v lednu 1969 se v domku za Paříží konala první schůzka se zástupcem SDECE, který se představil jako „Robert“.

Vojtásek tak navázal spolupráci, která měla trvat několik let: předával Francouzům tajné materiály a informace a jeho zřejmě největším úspěchem bylo, když pod košilí na vlastním těle vynesl z československého vyslanectví v Paříži brožuru s plány úkolů rozvědky na „prostor Francie“ s výhledem až do roku 1985.

Zhruba od roku 1971 František Vojtásek věděl, že se bude muset služebně vrátit do Československa. Chtěl ale s francouzskou zpravodajskou službou dál spolupracovat, a tak bylo třeba připravit spojení. Vojtásek proto vymyslel kontakt přes falešného agenta, s nímž by se mohl po návratu do Československa stýkat v Rakousku a předávat mu informace – v Praze by si přitom mysleli, že naopak získává zprávy o Francii. SDECE trik schválila a Vojtásek tedy „na oko“ ve Francii naverboval „agenta“ s krycím jménem „BUDNIK.

9. června 1972 byl Vojtásek povolán zpět do Československa a znovu zařazen na pražskou centrálu, kde působil až do roku 1976. První schůzka s „BUDNIKEM“ se konala v září 1972 poblíž Vídně, další pravidelně následovaly. Pak bylo rozhodnuto, že se Vojtásek stane příštím rezidentem v Paříži. V červenci až srpnu 1976 prodělal dvouměsíční přípravný kurz v Moskvě a 3. října již v Paříži přebíral funkci rezidenta.

Odhalený „francouzský krtek“

Už v listopadu 1976 ale Vojtáska povolali do Prahy na poradu. Vzpomíná, že odjížděl celkem klidně, nebezpečí si moc nepřipouštěl. Pod záminkou, že je ohrožen na životě, ho ihned po návratu uzavřeli do tajného bytu v Dejvicích, celou zimu prožil v izolaci s neustálým dozorem.

Na jaře 1977 dostal náhle rozkaz k návratu do práce – a to už věděl, že kontrarozvědka ho podezírá. Klec definitivně spadla 3. února 1978. Františka Vojtáska zatkli, a když zjistil, že totéž potkalo i jeho manželku a podobný osud chystali vyšetřovatelé dceři, ke spolupráci s Francouzi se přiznal. Následovalo pět měsíců vyšetřování na Ruzyni a na podzim soud. Prokurátor navrhoval Františku Vojtáskovi trest smrti, nakonec byl odsouzen k 25 letům – za vyzvědačství, sabotáž a vlastizradu. Tehdy to ještě nevěděl, ale byl prozrazen již o několik let dříve jiným, pravděpodobně sovětským agentem „krtkem“, který působil ve francouzské centrále.

Trest si Vojtásek odpykával od května 1979 ve Valdicích, pracoval ve výrobně bižuterie. Odseděl si přes 12 let. Na svobodu vyšel s podlomeným zdravím teprve 12. března 1990 a od té chvíle usiloval o rehabilitaci. S různými peripetiemi trvala až do roku 2006, kdy se o jeho případu dozvěděl tehdejší ministr obrany Karel Kühnl a vrátil mu i hodnost podplukovníka.

Příběh Karla Tilleho, který od roku 1950 žije v Austrálii, na základě jeho vzpomínek, dopisů i vyprávění jeho blízkých, zachytila Marina Feltlová. Dramaturg Jiří Kamen.

Ukázky čte Jiří Ptáčník.

Natočeno 2012. Premiéra 10. 3. 2012.
Lit.: Musialová, Magdalena – Kamen, Jiří: Český skaut mezi protinožci. In web ČRo, duben 2012 (diskuse na webu). – Cit.: Dobrý den, moc se přimlouvám za to, aby pořady typu  „Český skaut mezi protinožci“ Mariny Feltlové byly vysílány na regionálních stanicích, kde by mne nepřekvapily. Na Vltavě očekávám a vítám pořady s přesahem, záznamy ze života rodinných příslušníků tam jistě nepatří. Celých 55 minut jsem čekala, co pan Tille významného učinil, že je mu poskytnut takový prostor. Nepochybuji o tom, že byl skvělým a zajímavým člověkem, zvlášť pro lidi jemu blízké, ale co měl pořad proboha říci ostatním?
Po skvělém předchozím pořadu o knize Heleny Wernischové byl nedostatek invence tohoto pořadu do očí, vlastně uší bijící.
Magdalena Musialová
—-
Vážená paní Musialová, těší mě, že se Vám líbil pořad o knize Heleny Wernischové. Nesouhlasím ale s Vaším názorem na pořad Karel Tille – český skaut mezi protinožci. Nemyslím, že bychom bezpodmínečně museli vysílat jen o „významných“ lidech. Zpracování osudu KT je zajímavým svědectvím o době právě z pozice „obyčejného“ člověka, i když na Karla Tilleho tato charakteristika zcela neplatí, jeho nevlastní maminka byla sestrou spisovatele Egona Hostovského,zajímavé je i jeho přátelství s A.F. Fričem, popis jeho zahrady, domu a experimentů. Jako chlapec se svébytným způsobem zapojil do pražského povstání v roce 1945, coby skaut pomáhal převádět přes hranice uprchlíky z komunistického Československa.  Ano, v Austrálii nic mimořádného neučinil, do dějepisu se nedostal. Ale i v současné historické literatuře se objevují studie v oboru tzv. mikrohistorie, které  doplňují (často velmi plasticky) z pozice „nevýznamných“ lidí obraz světa popisovaný z  piedestalu „velkých“ osudů . Podle mého názoru nelze přijmout Vaše kritérium na rozdělení lidských osudů pro stanici Vltava a regionální stanice.
Reakce dalších našich posluchačůna na zmíněný pořad jsou příznivé. Ale Vašeho názoru si cením a jsem rád, že jste nám napsala.
Zdraví Vás Jiří Kamen