Alfréd de Musset. Rozhlasová adaptace historického dramatu. Dramaturgie Vladimír Fišera. Hudební dramaturgie Dana Reková. Zvuk Ivan Kulašík. Střih Emília Bajteková. Překlad Karol Kraus. Rozhlasová úprava a režie Vladimír Rusko.
Osoby a obsazení: Lorenzo de Medici (Ivan Mistrík), knieža Alessandro de Medici (Karol Machata), kardinál Cibo (František Dibarbora), markýza Cibová (Zdena Grúberová), Fillipo Strozzi (Gustáv Valach), Pietro Strozzi (Vladimír Müller), Leone Strozzi (Elo Romančík), Luisa Strozzi (Tatiana Hrivnáková), Katarína Ginori (Anna Javorková), Mária Soderini (Eva Rysová), Scoronconcolo (Dušan Jamrich), Alamanno Salviati (Ivan Letko), Roberto Corsini (Ján Valentík), Giomo (Dušan Blaškovič) a ďalší.
Připravil Slovenský rozhlas v roce 1979 (93 min.).
Pozn.: Pro námět – jejž mu zprostředkovala George Sandová – sáhl Musset do renesanční Florencie. Vládne tam tyranský vévoda. Jeho příbuzný Lorenzo si nasadí masku jeho přítele, veselého kumpána, společníka prohýřených nocí, prostopášníka, aby za ni skryl svůj záměr zbavit Florencii tyrana. Pro svůj nemravný život je dvořany hanlivě přezdíván Lorenzaccio. Jenže maska se pomalu změní v pravou tvář, původní cíl a smysl jednání se ztrácí. Už je to jen setrvačnost, která nutí Lorenzaccia dojít až do konce. Učiní to – ale na víc už nemá sil. Nic se nezměnilo, Měšťané raději zvolí nového tyrana, než aby se chopili nabyté svobody. Lorenzaccio uprchne a jen čeká, až bude za svůj čin zatčen a potrestán.
Je to příběh prázdnoty člověka, rozpadu osobnosti, která přestala věřit v jakékoliv hodnoty a jíž se původně dobře míněné prostředky k dosažení cíle změnily ve smysl života. Musset se do svých dramat často projektoval, nasazoval si tváře svých postav a jako pravý romantik vyjevoval tvorbou své životní postoje a problémy. Dá se předpokládat, že i toto je “zpověď dítěte své doby“, jež pod blazeovaným postojem skrývalo utrpení a zraňovanou citlivost. Lorenzaccio je historická hra, která má všechny vlastnosti romantického dramatu: nesvázanost pravidly, shakespearovskou fresku, syntézu stylů a žánrů, velikost i nízkost, smysl pro kolorit doby a místa i pro bohatě motivované jednání. Je to praktický “manifest“ francouzského romantismu a jeden z dramatických textů, jehož zkušenosti nemůže světové historické drama pominout. (zdroj: wikipedia)