Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Portrét básníka, který musel znovu najít slova. Připravil a komentuje Jonáš Hájek.  Režie Dimitrij Dudík.

Účinkují Ivan Řezáč a Boris Blahak.

Natočeno 2011. Premiéra 20. – 24. 6. 2011. Repríza 1. dílu 29. 8. 2011 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h).

Obsah: 1. Literatura trosek (10 min) – 2. Inventura. – 3. Zajatecké básně. – 4. Vzkazy deště. – 5. Podněty a zahrady z kamenů.

Lit.: anonym: Günther Eich, básník trosek. In web ČRo, červen 2011 (článek). – Cit.: Německý básník Günther Eich, narozený 1.února 1907, patří ke generaci autorů, pro něž zásadním životním zlomem, pochybností a koneckonců i inspirací byla zkušenost účasti na 2. světové válce v armádě nacistického Německa. Ale nejen to – Günther Eich se ucházel v roce 1933 členem NSDAP, kam sice nebyl přijat, ale zapletl se.

V roce 1944 byl Eich poslán na západní frontu, kde v roce 1945 padl do amerického zajetí. V té době se vrátil k psaní: po prohrané válce, jazykem poraženého národa, který nejen že prohrál, ale neodpustitelně jako kulturní společnost selhal. Co a jak psát v takové situaci Günther Eich našel odpověď ve výrazu oproštěném od romantických metafor, v poezii trosek, Kahlschlagsliteratur, v literatuře holoseče, v psaní z bodu nula. Jeho báseň Latrina, v níž se setkává jméno básníka Hölderlina s obsahem vojenského záchodu, je klíčem k pochopení. V této stručné básni se podařilo vystihnout situaci německé kultury po válce geniální zkratkou.

Překladatel a básník Jonáš Hájek představuje Günthera Eicha prostřednictvím jeho nejslavnějších básní (mezi něž patří také Inventura, překvapivě podobná jedné básní Richarda Weinera), krátkých prozaických textů, které autor sám nazval Krtci, a úryvků jeho úvah o poezii. Dvě básně uslyšíme v přednesu samotného autora.

Jméno Günthera Eicha není v českém kontextu příliš známé. Ovšem těm, kdo se s jeho dílem blíže setkali, se nesmazatelně vrylo do paměti. Český čtenář či posluchač se mohl setkat se dvěma sbírkami básní a tzv. „krtků“ a třemi natočenými rozhlasovými hrami. To není mnoho vzhledem k tomu, že Eich je podepsán pod asi padesáti rozhlasovými hrami včetně her pro děti, fragmentů a adaptací. Patnáct Eichových her přeložila do češtiny Jitka Bodláková, avšak kromě těch natočených Českým rozhlasem a také vydaných Dilií se nedostaly na veřejnost. Přitom Eich bývá v kontextu německé rozhlasové hry označován za jejího zákonodárce, jeho hra „Sny“ z roku 1951 dokonce znamenala milník v dějinách rozhlasové hry. Přestože tvorba rozhlasových her byla pro Eicha především zdrojem obživy (stejně jako pro mnoho dalších básníků té doby), přistupoval k ní vždy originálně: neustále volil nové výrazové prvky a zabýval se detailně kompozicemi svých her. Bývá-li v odborné literatuře o rozhlasové hře zmiňováno, že rozhlasová hra je blíže spíše poezii než dramatu, pak je Eich dobrým důkazem tohoto tvrzení. Odrazovým můstkem k rozhlasové hře pro něj totiž byla právě poezie.

Eich byl duší básníkem. Nebylo to pro něj jen zaměstnání, ale způsob jak vnímat svět – řečí. Náplní básníkovy práce je dle jeho slov neustálé překládání skutečnosti, aniž by měl k dispozici originál, a cílem pak co nejvěrnější překlad. Nejdříve byl spojován s autory přírodní lyriky, ale po přečtení několika Eichových básní musí být každému jasné, že tato přírodní lyrika je jaksi „jiná“, a to především svým jazykem.

Jazyk jakožto nástroj k překládání skutečnosti by totiž nesnesl žádné kudrlinky přírodní lyriky, neboť jeho charakteristické rysy jsou strohost, věcnost, zkratkovitost a neustálá snaha o redukci slov na minimum. Eichovy texty jsou lákavé svými otazníky, čtenářským kamenem úrazu se však stává příliš velké množství těchto otazníků. Čtenář, potažmo posluchač, se v textu ztrácí a čeká na autorovo stéblo trávy, které by jej zachránilo. Stéblem trávy pro autora i příjemce jeho tvorby jsou pak „trigonometrické body“, různé bójky, které označují kurs v neznámé ploše. Ve chvíli, kdy se zdálo, že Eich už nemůže ničím překvapit, začal psát naprosto ojedinělým a „osobním“ způsobem, pomocí tzv. „krtků“. Jedná se o krátké básně v próze, které dovolují zachytit myšlenku, kterou autor třeba na větší ploše nechce rozvádět.