Ivo Andrič (Andrić). Četba na pokračování. Překlad Vladimír Togner a Jan Spurný. Připravila Nina Kynčlová. Režie Oldřich Hoblík.
Účinkuje Jaromír Spal.
Připravil Český rozhlas v roce 1976 (10 x 30 min.). Premiéra 4. dílu 28. 10. 1976. Repríza 4. dílu 9. 3. 1985 (Vltava, 17:30 – 18:00 h.).
Lit.: Oravová, Dagmar: Most přes Drinu Ivo Andriće. In web ČRo 17. 6. 2006 (anotace). – Cit.: Jeden z nejvýznamnějších srbských prozaiků 20. století Ivo Andrić (1892-1975) se narodil a dětství prožil v Bosně; do dvou jejích měst, rodného Travniku a místa dětských her Višegradu, se po letech vrátil ve svých historických románech.
Jako desetiletý odešel na gymnázium do Sarajeva, univerzitní studia začal v Záhřebu, pokračoval pak ve Vídni a v Krakově. Zde ho zastihl začátek 1. světové války. To již měl za sebou svůj literární debut v záhřebském sborníku Mladá chorvatská lyrika. Po skončení první světové války odešel do hlavního města právě vzniklého jihoslovanského státu a dal se do služeb diplomacie. Jako diplomat poznal řadu evropských měst: Bukurešť, Terst, Marseille, Paříž, Madrid, Brusel, Ženevu, Berlín.
Zároveň pokračoval v psaní, zpočátku povídek, inspirovaných převážně krajem a lidmi jeho dětství. Druhou světovou válku prožil v Bělehradě, stranou veřejného života, v horlivé práci na svých nejslavnějších dílech. Právě tehdy vznikly tři jeho nejvýznamnější romány: Travnická kronika, Most přes Drinu a Slečna dělá peníze. Po roce 1945 se Andrić znovu zapojil do veřejného života – pět let působil jako poslanec v Bosně a Hercegovině – a nadále horlivě psal. Kromě dalších povídek a jedné novely vzniklo několik studií, esejů, cestopisných črt; některé z těchto prací vyšly až posmrtně, v desetisvazkových sebraných spisech. V roce 1961 byla Andrićovi udělena Nobelova cena za literaturu.
Most přes Drinu je kronikou města Andrićova dětství – Višegradu. Zachycuje čtyři století existence tohoto města na Drině, hranici mezi Bosnou a Srbskem, jehož středobodem je kamenný most postavený na začátku 16. století. K němu se sbíhají silokřivky lidských osudů, kolem něj se soustřeďují všechny historické události, jak doléhaly do tohoto kdysi zapadlého koutu světa. Románový čas je ohraničen dvěma konkrétními letopočty. Začíná rokem 1516, kdy spolu s jinými byl jako „daň z krve“ odvlečen do Turecka jistý bosenský chlapec; je to právě on, kdo po letech, již jako mocný vezír Mehmedpaša Sokolovič, dal legendární most postavit. Konec románu je datován rokem 1914, tedy začátkem 1. světové války. Za ta čtyři století se most na Drině stal němým svědkem a svým způsobem i účastníkem dvou srbských povstání, vypuzení Turků ze země, rakouské okupace a anexe a konečně prvních bojů 1. světové války. Osud stavitele mostu je jen jedním z lidských příběhů Andrićovy „travnické kroniky“. Všechny – ať jde o příběh vzpurného srbského venkovana Radisava z Unište, Haličana Gregora Ferina, nešťastné Faty Avdagovy, bohaté židovské hoteliérky Lotiky či podivínského obchodníka Alihodži – opřádají most legendami a přispívají k jeho posvátnému významu. Most je tak zároveň – řečeno s Dušanem Karpatským – „podobenstvím, kterým Andrić hledal odpovědi na mnohé noetické, společenské, etické i metafyzické otázky, jimiž se trápil po celý život“.
