Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Erica Pedretti. Připravila Andrea Hanáčková. Překlad Lucy Topoľská. Hudba Richard Mlynář, hraje Milan Břečka (flétna). Dramaturgie a režie Michal Bureš. Redakce Petr Turek. Zvukový mistr Zdeněk Prchlík.

Osoby a obsazení: Anna (Ivana Plíhalová), dědeček (Radko Choc).

Natočeno 28. 1. – 18. 2. 2011 (ČRo Olomouc, R 2 + P 1). Premiéra 11. – 18. 3. 2011 (ČRo 3 Vltava, 18:30 – 19:00 h.).

Pozn.:  Příběh o vyrovnávání se s vyhnáním z rodného města. Četba na pokračování z románu (originální název „Engste Heimat“) z pera autorky, která se v roce 1930 narodila ve Šternberku u Olomouce.

Obsah: 1. Babička – 2. Strýček – 4. Rudi Hobinka – 5. Na hradě a v podhradí – 6. Pohlavky – 7. Musilovi – 8. Anna.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Nechte být, paní Smrti (promo text). – Cit.: Švýcarskou výtvarnici a spisovatelku Ericu Pedretti (1930) zná celý svět a podle množství ocenění si ji taky svět považuje. Českou rodačku Ericu Pedretti zná jen hrstka lidí, která se pohybuje kolem výtvarného umění nebo která si přečetla její knihy. Přestože byly do češtiny částečně přeloženy, rozhlasového zpracování se její nejznámější novela dočkala až nyní u příležitosti Roku německého jazyka na Vltavě, a to v úpravě Andrey Hanáčkové.

V útlé knížce Engste Heimat, jejíž název lze nejdoslovněji přeložit jako „nejužší vlast“ sleduje Pedretti několik vyprávěcích linek. Ve zcela se prostupujících časových rovinách vzpomíná na tu část dětství, kterou prožila u prarodičů ve Šternberku, bohatých, vzdělaných průmyslníků, majitelů zdejší továrny. Jiná část vzpomínek patří období kolem května 1945, kdy se jako německá mladá dívka skrývala v okolí rodného Zábřehu před Rusy i před Čechy – před jedněmi v obavách ze znásilnění, před druhými ve strachu z vysídlení. Další osudy rozvětvené německé, v Čechách hluboce zakořeněné rodiny jsou doslova rozsypány v drobných vzpomínkách – osmdesátiletí prarodiče belhající se po vyhnání z domu pěšky celou Moravou, otec, uvězněný po návratu z německého koncentráku do ruského tábora, teta celoživotně poznamenaná znásilněním ruskými vojáky, strýc, československý legionář, jemuž nebylo umožněno pomoci rodičům, děti transportované Červeným křížem přes půl Evropy k příbuzným do Švýcarska. Roztržená rodina, sebevražda, doživotní smutek, doživotní samota, vykořenění. Tyto pocity vedou Annu, alter ego Eriky Pedretti k návštěvě rodné země uprostřed depresivního období socialismu, tatáž zvědavost a síla kořenů ji vrací do Čech po roce 1990 a od té doby již pravidelně.
Až projde všechna místa, kde zakusila tolik strachu, bolesti a ponížení, až vzpomene a pojmenuje všechny chvíle zatlačené do nevědomí, až se pospojují všechny střípky léta schraňované, bude obraz jednoho osudu téměř úplný. Obraz jednoho z mnoha příběhů německých spoluobčanů, v tomto případě německé středostavovské elity, kterou Češi po válce vyhnali ze země.
Naprosto nesentimentálně, věcně, strohým až úsečným jazykem, ostrým jako hrany rozbitého skleněného džbánu dokládá Pedretti konkrétní detaily těch několika poválečných měsíců, které shrnujeme do slov „odsun německého obyvatelstva“. Síla její výpovědi je mimo jiné v tom, že nikoho neobviňuje.
„Češi nejsou jediný národ, který svou minulost zapírá, to dělají i Holanďani, Francouzi, a další,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas Olomouc před několika lety. „Bohužel v každé generaci jsou lidé dobří i zlí, vždycky se najdou takoví, kteří budou páchat zlo, když dostanou příležitost.“
Pedretti protkala své vzpomínky spoustou citací, aluzí a parafrází slavných německých literárních autorů, které miloval její dědeček a z nichž také uměl zpaměti citovat. Zazní úryvky z Fausta, Christiana Morgensterna a také z renesanční prózy Oráč a smrt, která poskytla i název knize v českém vydání Nechte být, paní Smrti.
Náročný herecký úkol zvládnout tak mnohovrstevnatý text připadl v olomouckém rozhlasovém studiu herečce Ivaně Plíhalové, jíž sekundoval v druhém hlase Radko Choc. Původní hudbu pro četbu na pokračování složil Richard Mlynář. Pod režijním vedením Michala Bureše tak vznikl osmidílný příběh, jehož reálie sahají od nejmenších, dnes již zaniklých moravských vesniček v sudetském pásu až do Paříže, až do Vídně a za oceán.

Lit.: anonym: Erica Pedretti: Nechte být, paní Smrti. In web ČRo 3 Vltava, březen 2011 (článek). – Cit.: Švýcarskou výtvarnici a spisovatelku Ericu Pedretti (1930) zná celý svět a podle množství ocenění si ji taky svět považuje. Českou rodačku Ericu Pedretti zná jen hrstka lidí, která se pohybuje kolem výtvarného umění nebo která si přečetla její knihy. V rámci Roku německého jazyka na Vltavě se rozhlasového zpracování dočkala autorčina nejznámější kniha s názvem Nechte být, paní Smrti.

V útlé knížce Engste Heimat, jejíž název lze nejdoslovněji přeložit jako „nejužší vlast“ sleduje Pedretti několik vyprávěcích linek. Ve zcela se prostupujících časových rovinách vzpomíná na tu část dětství, kterou prožila u prarodičů ve Šternberku, bohatých, vzdělaných průmyslníků, majitelů zdejší továrny. Jiná část vzpomínek patří období kolem května 1945, kdy se jako německá mladá dívka skrývala v okolí rodného Zábřehu před Rusy i před Čechy – před jedněmi v obavách ze znásilnění, před druhými ve strachu z vysídlení.

Další osudy rozvětvené německé, v Čechách hluboce zakořeněné rodiny jsou doslova rozsypány v drobných vzpomínkách – osmdesátiletí prarodiče belhající se po vyhnání z domu pěšky celou Moravou, otec, uvězněný po návratu z německého koncentráku do ruského tábora, teta celoživotně poznamenaná znásilněním ruskými vojáky, strýc, československý legionář, jemuž nebylo umožněno pomoci rodičům, děti transportované Červeným křížem přes půl Evropy k příbuzným do Švýcarska. Roztržená rodina, sebevražda, doživotní smutek, doživotní samota, vykořenění. Tyto pocity vedou Annu, alter ego Eriky Pedretti k návštěvě rodné země uprostřed depresivního období socialismu, tatáž zvědavost a síla kořenů ji vrací do Čech po roce 1990 a od té doby již pravidelně.

Naprosto nesentimentálně, věcně, strohým až úsečným jazykem, ostrým jako hrany rozbitého skleněného džbánu dokládá Pedretti konkrétní detaily těch několika poválečných měsíců, které shrnujeme do slov „odsun německého obyvatelstva“. Síla její výpovědi je mimo jiné v tom, že nikoho neobviňuje.

„Češi nejsou jediný národ, který svou minulost zapírá, to dělají i Holanďani, Francouzi, a další,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas Olomouc před několika lety. „Bohužel v každé generaci jsou lidé dobří i zlí, vždycky se najdou takoví, kteří budou páchat zlo, když dostanou příležitost.“

Pedretti protkala své vzpomínky spoustou citací, aluzí a parafrází slavných německých literárních autorů, které miloval její dědeček a z nichž také uměl zpaměti citovat. Zazní úryvky z Fausta, Christiana Morgensterna a také z renesanční prózy Oráč a smrt, která poskytla i název knize v českém vydání Nechte být, paní Smrti.

Náročným mnohovrstevnatým textem provází posluchače herečka Ivana Plíhalová, jíž sekunduje Radko Choc. Původní hudbu pro četbu na pokračování složil Richard Mlynář. Pod režijním vedením Michala Bureše tak vznikl osmidílný příběh, jehož reálie sahají od nejmenších, dnes již zaniklých moravských vesniček v sudetském pásu až do Paříže, až do Vídně a za oceán.

Četbu na pokračování odvysílá v premiéře Český rozhlas 3-Vltava od pátku 11. března do pátku 18. března 2011 vždy v 18,30 hodin.

Lit.: Halamová, Zuzana – Bureš, Michal: Erica Pedretti . In web ČRo 3 Vltava, 16. 3. 2011 (názor + odpověď režiséra) – Cit.: Dobrý večer, jsem vcelku mladý posluchač.Je mi 38 let a vaši stanici si troufám uvést, jako nejlepší na českém trhu radií tady u nás v České republice.S oblibou poslouchám radiové hry v čASE 18.30. sKORO VYŽDY MÁTE DOBRÝ VKUS PRO VÝBĚR, JSEM VŽDY NADŠENÁ. Jenže poslední vaše hra, kterou nyní uvádíte, mne přivádí do rozpaků. zažila jsem své prarodiče, jako hodně mladí prožili válku. Těsně po válce se vzali a nastěhovali se do opuštěnného domu, po Němcích v městě Bruntál.Byli to slušní lidé a byli oběti války, kterou rozpoutal německý národ a my, jako válečnou kořist, jelikož Němci prohráli, jsme mohli jí využít. Spisovatelka se hrabe ve svých pocitech, jak jí ublíženo atd.Taky měla slušnéou rodinu a dědečka atd.Museli pryč. Ale byli Němci a tohle se nedalo v té době smazat a vždy bychom měli mít vztyčený prst nad něma.I v dnešní době. Nelíbí se mi vaše propaganda tzv. Nemeckého roku. Asi spoléháte na to, že lidé, kteří prožili válku pomalu defacta vymírají a nenajde se nikdo, kdo by odporoval, nebo řekl rovnou, běže s takovými kecy někam. já to říkám a věřte, jestli ještě jednou uslyší obdobnou poslechovou hru na téma, ,,Já chudák němec““, tak vaši prýma stanici ruším raději budu poslouchat čr 1.Třeba…

RE: Erica Pedretti
Pěkné pozdravení, paní Halamová, děkuji Vám za Váš názor na četbu na pokračování z románu Švýcarky Eriky Pedretti NECHTE BÝT, PANÍ SMRTI. Pod tímto titulem jsem podepsán jako režisér (35 let) a rodák z Hané, který měl Sudety vždy za humny a od malička tam jezdil. Nemyslím, že Pedretti skuhrá nad svým osudem a odsunem, spíš se pokouší (neb je to dáma velmi vzdělaná a zároveň senzitivní) vyrovnat se se svým vnitřním rozpoložením. Chápu, že to není stav nijak radostný a k optimismu vybízející, ale je to tak. – Tento myšlenkový koncept se samozřejmě v díle plně odráží, ale vězte, že to není pouhý psychoterapeutický artefakt, ale dílo oplývající obecnou sdělností. To, že bude vyhnán ze svého domova, se může stát každému z nás. A nemusí v tom mít prsty ani Češi, ani Němci… Srdečně Vás zdravím a přeji Vám jen to pěkné a radostné.