Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Václav Kašpar. Osm scén ze života velkého genia. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Osoby: Nikolo Paganini — Antonio Paganini, jeho otec – Terezie, matka — Achille, jeho syn — Maria Elisa Bacchiochi — Annunziata — Antonia Bianchi — Franz Schubert — Josef Slavík — Jan Nepomuk Štěpánek — Josef Hübsch — Giuglietta. — Hraje se v letech 1784 až 1840 v Itálii, ve Vídni, v Nizze a v Čechách.

Natočeno 1934. Premiéra 1. 3. 1934 (Praha I, 20.00 – 21.00 h.).

Pozn.: Hra byla nastudována také v roce 1940 k 100. výročí úmrtí N. Paganiniho.

Lit.: anonym: Paganini v Praze. In Radiojournal 8/1934 (24. 2. 1934),s . 8 – 9 (článek). – Cit.: Pražská stanice vysílá 1. března 1934 původní rozhlasovou hru V. Kašpara ,,Paganini“, která zachycuje významné fáze umělcova života. Pro nás je hra zajímavá hlavně dvěma scénami; z Vídně, kde se Paganini setkal s naším Josefem Slavíkem, a z Prahy, kde koncertoval. Autor hry krátce referuje o pobytu Paganiniho v Praze. (…) Vztah Paganiniho k Čechám nabyl zvláštního významu jednak seznámením se slavného mistra s českým virtuosem Josefem Slavíkem ve Vídni, jednak vystoupením Paganiniho v Praze. S Josefem Slavíkem, členem orchestru dvorní opery vídeňské, seznámil se Paganini 30. března 1828 ve Vídni. Paganini lákal svou hrou i svým fascinujícím zjevem fantasii mladého hudebníka a ten si dodal odvahy, že časně ráno po koncertě 30. března navštívil Paganiniho s naléhavou prosbou, aby vyslechl jeho hru. Paganini rád svolil a naslouchal hře mladého houslisty. Naslouchal napjaté, jeho vzrušení se stupňovalo. Když Slavík ukončil hru, vzkřikl Paganini: ,,Vy jste ďábel. Svět se třese, když hrajete. Proč se mně Vídeňští o vás nezmínili?“ Zamiloval si potom Slavíka tak, že mu dovolil, aby ho kdykoli navštěvoval, sám mu ukázal některé taje své hry a cvičíval sám v jeho přítomnosti. Slavík sám miloval svého mistra velice a když příštího roku vystupoval Paganini v Paříži, vypůjčil si mladý nadšenec peníze na cestu, 600 zlatých, a jel za ním. V pozůstalosti Slavíkově je památník, do něhož Paganini napsal 8. srpna 1828: ,,Al valente Signor Slavich — II Dolce.“

Koncem listopadu téhož roku přijel Paganini do Prahy, aby zde koncertoval, pozván tehdejším ředitelem Stavovského divadla Janem Nep. Štěpánkem. Hrál jednak ve Stavovském divadle, jednak v starém sále v Platýzu. Paganini rád přijal pozvání ředitele Štěpánka, který byl tehdy duši celého kulturního života v Praze a ubytoval se v hotelu ,U černého koně“ na Příkopech. Byl v Praze až do začátku příštího roku. Štěpánek líčí Paganiniho jako člověka ohleduplného, pozorného a nejvýš čestného. Také hotelier ,,U černého koně“ Josef Hübsch líčí ho jako dobrého člověka, který měl svého synka Achilla nadevšecko rád a líčí zejména malebný obrázek, když vstoupil do jeho pokoje: uprostřed rozházených věcí, šatů, šperků, houslí, hraček, peněz, čepic a hodinek seděl Paganini a myl ruce svému synkovi. Hošík býval často nepokojný a otec ho litoval: „Ubohé dítě se nudí dlouhou chvíli, kdyby mělo matku, bylo by lépe. Nevím už co bych mu udělal, abych ho pobavil!“ Pak shledával toiletu kus po kuse — všecko bylo zastrkáno malým Achillem, který měl radost z toho, když musil otec něco dlouho hledat.

Václav Kašpar. Rozhlasová hra. Režie Bohuš Hradil.

Osoby: Nicolo Paganini – Antonio Paganini, jeho otec – Terezie, jeho matka – Achille, jeho syn – kněžna Marie Elisa Bacchichi – Annunziata – Antonina Bianchi – Franz Schubert – Josef Slavík, český houslista – Jan Nepomuk Štěpánek, ředitel Stavovského divadla v Praze – Josef Hübsch, majitel hotelu Černý kůň – koncertní podnikatel – komorník – Julietta, služebná.

Natočeno 1940. Premiéra 4. 6. 1960 (Praha – Brno, 21:00 – 22:00 h.) u příležitosti 100. výročí úmrtí N. Paganiniho.

Pozn.: Text Václava Kašpara byl nastudován již v roce 1934.

Lit.: anonym: Hra o Nikolovi Paganinim. In Náš rozhlas 23/1940 (2. 6. 1940), s. 6 (článek). – Cit.: Mezi slovesnými pracemi, jimiž přispěl dramatický pořad k akci Českého hudebního máje, bylo také Hoblíkovo a Bartoškovo pásmo o houslistovi Frant. Bendovi, který stejně jako jiný Čech, Slavík, soutěžil svým uměním se slávou italského virtuosa, janovského rodáka, Nikoly Paganiniho. Paganiniho jméno nabylo arci větší věhlasnosti a aniž by snad měla být tím umenšována jeho sláva, není nejmenší pochyby, že k věhlasu přispěly i různé jiné okolnosti, mezi nimi rozličné pověsti, které se k slavnému italskému houslistovi vázaly.

Přes četná turné, podnikaná Evropou a vynesši virtuosovi na tehdejší dobu přímo pohádkové jmění — dva miliony, bylo nemálo těch, kdož nikdy neslyšeli zvuk houslí, rozezpívajících se čarovně v jeho rukou: vědělo se však všude, že především udivuje jeho mistrovství na struně G a věděly se i rozličné pověsti, jež se kolem toho točily. Vyprávělo se, že Paganini vděčí za to svému dlouholetému pobytu v žaláři, kam se dostal prý pro zabití milenky a kde čas krátil si hrou na housle: v tom vlhku žalářní kobky vzaly struny za své, jen struna G odolala a proto tedy hraje v jeho umění právě ona hlavní roli. Ostatně bylo přičítáno čarodějnému houslistovi spojení s ďáblem, který vůbec prý v něm sídlí: jeho zjev to nasvědčuje. Týkalo se to především jeho uhrančivých očí i štíhlého obličeje, kterému dávaly podivuhodný výraz delší splývavé vlasy: ale podnět dávala i dvojí tvářnost virtuosova: klid a tichost v běžném vystupování, a extatičnost při hře na housle. Ďábel a umělec? Tak se ptali lidé, kteří slyšeli hrát Nikolu Paganiniho, největšího houslistu všech věků. Narodil se r. 1762 a zemřel 27. května 1640, tedy před sto lety. (…)

Na to vše učinil narážky ve své rozhlasové hře Václav Kašpar, ale především položil důraz na rozhodující životní okamžiky Paganiniovy, s nimiž nás seznamuje. Hra se začíná viděním matčiným, v němž sv. Šebestián slibuje, že z Nikoly, tehdy chlapečka, bude — jak si matka přeje — houslista, slavný houslista; sledujeme pak dál, jak se matčino přání vyplňuje a jak obdivuhodného talentu synova zneužívá otec, těžící z toho finančně, až konečně se Nikolo vzepře a osamostatní se; setkáváme se potom už s Paganinim dospělým, který svou hrou i zjevem zaujme Napoleonovu sestru Marii Elisu, a vzbudí v ní lásku, která tyra-nlsuje; ale Paganini je milován — bezvýsledně, bohužel i Annunziatou, před jejíž láskou dá potom přednost Antonii Bianchi, zprvu vroucí a život zkrášlující, pak ale kazící a ničící; otcovství je jediným kladným přínosem z tohoto soužití a chlapec Achille je otci oddaný až do smrti. Ale dříve než na úmrtním loži sejdeme se s Paganinim za jeho vídeňského pobytu, kdy seznamuje se s Franzem Schubertem a českým Slavíkem; a pak zastaneme Paganiniho v Praze, kde hostoval ve Stavovském divadle a seznámil se s pořadatelem českých představení, Janem Nepomukem Štěpánkem.

V cyklu obrazů zachytil tak Václav Kašpar život geniálního houslisty, jehož jméno zůstává věčně živé a jehož smrti, která nastala před sto lety, právě nyní vzpomínáme: tu pamět oživí hra, vysílaná 4. června 1940 pražskou stanicí v režii Bohuše Hradila.

Monika Ostrovská. Rozhlasová hra. Zvukový mistr Michal Zelinka. Dramaturgie Eva Schulzová a Alena Blažejovská. Zvukový mistr Michal Zelinka. Produkce Vendula Záhoříková. Režie Lukáš Kopecký.

Osoby a obsazení: Agáta (Barbora Goldmannová), Jakub (Ondřej Kolín), děda (Ladislav Kolář), babi (Ivana Valešová), matka (Gabriela Ježková Štefanová), realitní makléř (Marek Hurák) a šéfová (Simona Peková).

Nastudovalo Brno v roce 2026. Premiéra 6. 4. 2026 (ČRo Brno, 53 min.) v cyklu
To nejlepší k poslechu.

Pozn.: Hru Pod povrchem napsala studentka RTDS na Divadelní fakulta JAMU Monika Ostrovská. Základem se stal scénář, který vznikl v semináři pod vedením doc. Evy Schulzové. Vysíláme o Velikonocích, těšte se! (anotace)

Lit.: Blažejovská, Alena: Pod povrchem. Rozhlasová hra o hledání smyslu života mezi bramborovými řádky. In web ČRo Brno, 6. duben 2026 (článek). – Cit.: Agáta a Jakub = láska. Babička a děda = sadba a sklizeň brambor. Máma? Praštěná. Život není lehký a budoucnost je nejistá. Co s tím? (…)

Agáta bydlí u babičky a dědy na malé vesnici kousek od Brna a plánuje se osamostatnit a začít ve městě nový život s partnerem Jakubem. Její příběh se odvíjí na jaře – mezi výsadbou a sklizní brambor. Agáta předtím nevěděla, že když nať vadne, znamená to, že něco pod povrchem roste. A teď se najednou cítí jako brambora. Svým blízkým to ale zatím nechce říct – ani mámě, ani Jakubovi. V té rodině vlastně není zvykem o věcech mluvit. Všichni raději čekají na to, až… Co vlastně?

Monika Ostrovská žije a tvoří na pozadí malého města mezi Brnem a Znojmem. Je studentkou rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU, kam přišla s láskou k televiznímu médiu a naprosto propadla tomu rozhlasovému. Ráda ve své tvorbě reflektuje osobní zkušenosti a naturel svého okolí i jeho minulost. Je autorkou výstavy a katalogu věnovaného kněžně Marii Eleonoře z Lichtenštejna. S přesvědčením, že za každou osobou na obraze se skrývá osobnost, popularizuje skrze svoji tvorbu příběhy našich předků. 

Základem její hry Pod povrchem se stal scénář vytvořený pod pedagogickým vedením Evy Schulzové na Divadelní fakultě JAMU. Ten byl dále realizován péčí dramaturgyně Aleny Blažejovské ve studiu a dalších prostorách Českého rozhlasu Brno.

Leonid Andrejev. Překlad Alois Hetzl. Rozhlasová dramatizace Zdeněk Endris. Režie Zdeněk Endris.

Osoby: Hlas — Chaggari — Chorre — Marietta — Abbé — Dan — neznámý — první, druhý a třetí rybář — první, druhá a třetí žena — Filip — námořníci – lid.

Natočeno 1946. Premiéra 29. 1. 1946 (České Budějovice, 21:00 – 22:00 h.).

Leonid Andrejev. Překlad Alois Hetzl. Rozhlasová dramatizace Zdeněk Endris. Režie Miloslav Jareš.

Osoby: Hlas — Chaggari — Chorre — Marietta — Abbé — Dan — neznámý — první, druhý a třetí rybář — první, druhá a třetí žena — Filip — námořníci – lid.

Natočeno 1941. Premiéra 7. 3. 1941 (Praha, 20:10 – 21:10 h.).

Lit.: Endris, Zdeněk: K dramatisaci Andrejevova ,Oceánu‘ (Pražská stanice vysílá Endrisovu dramatisaci Andrejevova románu „Oceán“ 7. března t. r. v režii Jarešově.). In Náš rozhlas 9/1941 (2. 3. 1941), s. 6 (článek). – Cit.: Šestnáctiletý student Leonid Andrejev, chtěje zkoušet svůj osud, položil se jednou mezi koleje před jedoucí vlak. Osud ukázal se milostivým. Konstrukce lokomotivy měla výjimečně vysoký topný rošt. A tak mladý chlapec, který prožil jistě chvíli nejhrůznějšího očekáváni, vrátil se večer domů těžce zadýchán šíleným zážitkem. — Otevřte Andrejevova knihu: povídky, román, dramata. Prožíváte mrazivé chvíle, něco děsivého nad vámi letí, tiskne vás k zemi, hrozí úderem přímo mezi oči. Srdce se rychle zpovídá. Najednou úžasný černý mrak mizí a před očima se vyjasní. To, co ve vás promluvilo, byť to bylo vyvoláno hrůzou, mělo svou elementární jistotu. Pravda, kterou Andrejev vykládá, má temnou kulisu odvážných záhybů, často nasáklou hořkým pesimismem. A přece není možné popřít její životnou hodnotu. Eruptivní analytická sila a virtuosní styl nutí nás k přirovnáni k E. Poemu.

Kdysi V. E. Fridenberg srovnal Andrejeva s člověkem, který se nebezpečně naklonil nad propastí. Co tam spatřil, bylo takového druhu, že vrátil po vzoru Ivana Karamazova svůj „vstupní lístek“. — Kritika uznala Andrejeva za výjimečný zjev v ruské literatuře. Později rozpoutaly se o něho vášnivé spory. Zatím co za ním stál Gorkij, Bunin, Telešov, Jasinskij, Michajlovskij a jiní, v Jasné Poljaně kruh L. N. Tolstého pronesl nad ním kletbu. Vliv Andrejevův na mladou generaci současné doby byl téměř tak silný, jako práce Dostojevského.

Zdeněk Rón. Rozhlasová romance. Režie Jiří Vasmut.

Osoby: Strýček Ondřej — dr. Jan Dorník — Krista Čermáková — Jaruška, její dcerka.

Natočeno 1941. Premiéra 8. 3. 1941 (Praha, 20:50 – 21:30 h.).

Alternativní verze názvu: Medicína strýčka Ondřeje

Lit.: Rón, Zdeněk: Medicina strýčka Ondřeje (Autorovy poznámky k vysílání 8. března.). In Náš rozhlas 9/1941 (2. 3. 1941), s. 17 (článek). – Cit.: Medicína strýčka Ondřeje není jen pouhým náhodným žertem, zpracovaným pro rozhlas. Jde tu o záměrné úsilí vytvořit v strýčkovi Ondřejovi postavu, v níž by jasným a výrazným způsobem byla podchycena ona světlá, pramenná, prostá veselost, které mezi námi jest, bohudík, mnohem více než kolik jí vidíme temnými brýlemi předsudků, lhostejnosti a úmyslné skepse. Romance Jasno na horách, která právě byla vydána knižně, jest prvním douškem z oné studánky, jejíž voda je nám k dennímu chlebu tak nezbytná jako sůl. Strýček Ondřej a jeho svět — není to cesta do čiročiré fantasie a honička za krásnou lží. Šel jsem najisto a samo sebou se rozumí, že především do svých hor, do revírů, v nichž se vyznám i potmě. Ani pro ústřední postavu jsem nemusel daleko, sáhnuv po ní do let a míst, v nichž kořenila moje mladost, a do houfce lidí, kterému jsem patříval a takřka dosud patřím.

Nezáleží na tom, je-li dnešní strýček Ondřej doslova oním strýčkem Ondřejem, či Karlem, jehož jadrné, originelní veselí dodnes žije a doznívá ve vzpomínkách jeho současníků i generací pozdějších. Není mým úmyslem ani chutí lidopisná reportáž, či literární fotografie, jako jí nebyla Němcové Babička a jako jí nebyl Kašpárek, dobrý duch a vtělené svědomí našeho venkova. Netřeba se tu ani pokoušet o vzor, nebo dokonce o kopii Babičky, či Kašpárka. Prameny a možnosti jsou tu tak bohaté, že by bylo nehodno umělce nezápasit o původnost a především o onu pravdivost, které musí přitakat nakonec i nejzatvrzeleji nevěřící Tomáš. Ano, o tuto pravdivost, tak hlubokou a přece tak prostou jako oči lidského mláděte, veselého do smíchu a písniček, aniž by vědělo proč, ač my víme proč: pro jeho zdraví, pro čistotu jeho myšlení a pro jeho přímý, neobrýlený pohled na svět.

Řeknete, optimismus. Ano. Ale ten, jenž prošel zkouškou bolestí a na jehož úsměvu se chvěje slza, někdy rosná a jindy krvavá. Hodné odměňovat a zlé trestat: a nezdá se vám, že tu kdosi a cosi chybí mezi spravedlnosti skutečnou, usmiřující – a onou oficielní, která dobré odměňuje a zlé trestá jen podle suché, studené litery zákona? Nezdá se vám, že je mezi námi příliš málo řečí o dobrých, kteří jsou, ale kteří nepřijdou na pořad veřejného zájmu proto, že jsou až příliš tiši a až příliš pokorni srdcem?

Medicina strýčka Ondřeje: zavání to tak trochu babským kořením, viďte ? Ale i zde vždycky zbývá až příliš mnoho pacientů, které si přece jen musí vzít kdosi na starost, když i nejzkušenější lékař již spoléhá jen na ten zázrak a na Pánaboha. Ani zde pak netřeba nasazovat strýčkovi Ondřejovi masku šarlatána. Víme přece, co je to tak často ten zázrak, když se rozbolí duše až k smrti: dobré slovo na pravém místě a v pravý čas. Snad je to někdy jen půl zdraví, proč by to Ondřejova slova na pravém místě a v pravý čas neměla být i veselá? Půl a půl je jedna celá. A já svými řádkami chci říci jen tolik, abyste strýčkovi Ondřejovi rozuměli, až a tímto božsky jednoduchým počtem přijde i k vám, milí čtenáři a posluchači.

Wilhelm Hauff. Pohádka. Dramatizace Erich Wolf – Schmidt. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Nastudovalo Brno v roce 1941. Premiéra 28. 1. 1941 (Brno, 10:20 – 10:45 h.) v cyklu Rozhlas pro nejnižší stupeň škol obecných.