Marie Šedivá. Původní rozhlasová hra. Hudba Zdeněk Šikola. Zvukově prostorová realizace Zdeněk Škopán. Záznam a střih Miroslava Čápová. Zvukové efekty Artur Šviha. Pomocná režie Hana Kofránková. Dramaturg Karel Vondrášek. Režie Petr Adler.
Osoby a obsazení: Marie Nikolajevna Volkonská (Věra Galatíková), vozka (Jiří Hanák), chůva (Pavla Maršálková), Máša Rajevská (Daniela Kolářová), Kateřina Ivanovna Trubecká (Karelina Slunéčková), Alexandra Grigorjevna Muravjovová (Alena Vránová), generál Rajevský (Miloš Nedbal), Sergej Grigorjevič Volkonský (Karel Höger), car Mikuláš I. (Miroslav Doležal), komentátor (Rudolf Kvíz), mužský hlas (Artur Šviha), ženský hlas (Hana Kofránková).
Natočeno 1976. Premiéra 26. 1. 1976 (Vltava, 20:20 – 21:30 h.; 55 min.). Plánovaná obnovená premiéra 21. 6. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky. Obnovená premiéra 29. 11. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky; 24. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Vydala Radiotéka, srpen 2021 (MP3).
Lit.: kvk: Marie Šedivá: Útěk. In Rozhlas 5/1976 (19. 1. 1976), s. 4 (článek). – Cit.: »Otroctví musí být rozhodně zrušeno a šlechta se musí bezpodmínečně vzdát své hnusné výsady vládnout jinými lidmi. Nelze očekávat, že by se našel jediný bezectný šlechtic, který by nepomáhal všemi silami k zrušení otroctví a nevolnictví v Rusku. Kdyby se však mimo každé očekávání přece jen našel vyvrhel, který by si usmyslil slovem nebo skutkem se protivit tomuto činu nebo jej odsuzovat, pak prozatímní vláda je povinna každého takového vyvrhele bez výjimky ihned dát uvěznit a podrobit jej nejpřísnějšímu trestu jako nepřítele vlasti a zrádce, provinivšího se proti prvnímu základnímu občanskému právu,« píše politický vůdce děkabristů Pavel Ivanovič Pěstěl v základním dokumentu hnutí, v Ruské pravdě.
Děkabristické povstání, od kterého v roce 1975 uplynulo právě 150 let, se významně zapsalo do dějin ruského revolučního hnutí. V. I. Lenin ve vzpouře děkabristů viděl jeden z významných kořenů, z něhož vyrůstalo ruské revoluční vědomí: »Děkabrlsté probudili Gercena a Gercen rozvinul revoluční agitaci…,« napsal v článku Památce Gercenově.
Mladá autorka Marie Šedivá, která před časem debutovala v rozhlase hrou »Studánko, studánko hluboká …«, nesleduje ve své hře Útěk hlavní dramatické události slavné vzpoury. Její hra začíná třicet let po této události, která rozbouřila celé Rusko a vedla novopečeného cara Mikuláše I. k drastickému zásahu proti všem, kteří ničil jakýkoliv vztah k povstání a povstalcům. Po třicetiletém pobytu se vrací ze Sibiře kněžna Marie Nikolajavna Volkonská, která jako
první z žen odsouzených vzbouře ců následovala dobrovolně svého muže, významného děkabristu, knížete Volkonského, do vyhnaství. Po celých třicet let touží vrátit se zpět do Ruska. Její sen jí splnil. Na zpáteční cestě se jí promítá celých třicet let prožitých na Sibiři. Z Ruska odjela za svým mužem krásná, mladá, okouzlující dívka, kterou miloval a ve svých básních opěvoval Puškin, a vrací se stará, opuštěná, udřená a osamocená žena, zmítaná nejistotou, kde vlastně je její domov — tam, kde prožila bezstarostné mládí nebo tam, kde prožila většinu svého těžkého života a kde teď nechala svou rodinu?
Marie Šedivá zvolila nároční dramatickou formu, která jí a dovolila sondu do nitra ženy, jejíž životní osud byl nad jiné těžký. Křehké a hluboce lidské dramatické dílo mladé autorky tak nejen připomíná 150. výročí povstání děkabristů, ale je i významným příspěvkem k Mezinárodnímu roku ženy.
Lit.: Fuchs, Aleš: Slovo má autorka. In Scéna 4/1976, s. 6 – 7 (rozhovor + úryvek ze scénáře).
Lit.: Tomáš, Jiří: Rozhlasová hra mladých autorů. In Literární měsíčník 8/1977, příloha Dílna, č. 8, s. 158-159 (článek).
Lit.: Venclová, Renata: Marie Šedivá: Útěk. Věra Galatíková jako kněžna Marie Volkonská ve hře připomínající statečnost žen děkabristů. In web ČRo 3 Vltava, 29. listopad 2020 (článek). – Cit.: Jako jedna z prvních následovala kněžna Marie Volkonská svého muže, knížete Sergeje Volkonského, do vyhnanství po potlačeném povstání děkabristů. Ve velmi těžkých životních podmínkách strávila 30 let, teď je stárnoucí žena na útěku ze Sibiře a zdá se, že už nemá sílu pokračovat. (…)
Po nezdařeném pokusu skupiny šlechticů a důstojníků svrhnout nového cara Mikuláše I. v prosinci 1825 následovalo hromadné zatýkání. V procesu s děkabristy bylo odsouzeno přes pět set lidí, vesměs z předních šlechtických rodin. Mezi nimi i kníže Sergej Volkonský, který se sotva před rokem oženil s mladou kněžnou Marií Rajevskou. Když byl kníže odsouzen k nuceným pracem a vyhnanství na Sibiř, jeho žena se ho přes nesouhlas vlastní rodiny rozhodla do vyhnanství následovat. Přestože to znamenalo mimo jiné svěřit čerstvě narozeného syna Nikolaje příbuzným a na desítky let opustit civilizovaný svět. Ve velmi těžkých životních podmínkách strávila 30 let.
Teď je Marie Volkonská na útěku domů. Při jízdě mrazivou krajinou si ve vzpomínkách znovu vybavuje vlastní životní příběh a jeho klíčové okamžiky. A čím dál neodbytněji se jí vkrádá otázka, jestli rozhodnutí následovat manžela bylo správné a zda cena, kterou za ně zaplatila, nebyla příliš vysoká.
Tolstého Vojna a mír je vyprávění o mládí těchto pozdějších revolucionářů. Jejich osudy i obdivuhodný život jejich žen jsou i dnes vzrušující a dojemné. (Marie Šedivá)
Marie Šedivá ke vzniku své rozhlasové hry Útěk uvedla: „Občas dělám lektorské posudky pro Lidové nakladatelství. Tak se mi dostal do rukou časopis Sibirskije ogni a v něm moc zajímavé dokumenty o životě žen děkabristů v sibiřském vyhnanství. … Sedávala jsem ve Slovanské knihovně a četla paměti kněžny Volkonské, psané ještě předrevolučním pravopisem. Znovu jsem si přečetla Tyňanovo Osudné náměstí a další knížky. Uvědomila jsem si, že Tolstého Vojna a mír je vyprávění o mládí těchto pozdějších revolucionářů. Jejich osudy i obdivuhodný život jejich žen (mne z nich zaujala nejvíc Marie Nikolajevna Volkonská) jsou i dnes vzrušující a dojemné.“ (z rozhovoru s Alešem Fuchsem pro časopis Scéna 4/1976) (..).
Franz Kafka. Audiokniha. Použitá hudba Johann Sebastian Bach, hraje Konstantin Popov.
Vybral a sestavil Jiří Šrámek. Zvuk Jiří Bartoš a Ivan Mikota. Záznam a střih Ivan Mikota.