Howard Phillips Lovecraft. Povídka amerického spisovatele. Překlad Linda Bartošková. Dramatizace a režie Jan Žáček.
Čtou Jan Hartl a Josef Somr.
Připravil Československý rozhlas v roce 1991. Repríza 8. 4. 2016 (30 min.); 17. 7. 2021 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.) v cyklu Strašidelné léto na Dvojce.
Pozn.: Příběh osamoceného hrdiny v obřím prázdném hradě, který marně hledá cestu ven. Když se mu nakonec podaří své vězení opustit, ve vnějším světě nenachází to, co očekával. (anotace)
Howard Phillips Lovecraft. Napínavý příběh o tom, že ne každé dědictví musí přinest radost.
Údaje o tvůrcích a účinkujících nezjištěny.
Připravil Slovenský rozhlas v roce 199? (38 min.).
Milan Rúfus. Scenář a režie Vladimír Rusko. Dramaturgie Elena Matulayová. Scénická hudba Pavol Bagin. Hraje Cappella Istropolitana, diriguje autor. Zpívá štúdiový ženský zbor. Hudební režie Martin Burlas. Zvuková režie Ivan Jombík, Gustáv Šoral. Technická spolupráce Rastislav Martinický, Ing. Alexander Soldán. Cover Anna Porubovičová, 1985.
Účinkují Pavol Mikulík, Ján Valentík, Zdena Grúberová, Július Pántik, Eva Žilineková, Alfréd Swan, Mária Dacejová, Viera Strnisková, Eva Večerová, Nataša Kulíšková, Emília Vášáryová, Viera Bálinthová, Libuša Trutzová, Mária Kráľovičová, Vladimír Minarovič, Jana Nagyová, Ĺubo Roman, Peter Rúfus, František Kovár, Viktor Blaho, Gustáv Legéň a Darina Vašíčková.
Vydal Opus v roce 1985 (1 LP, stereo 9118 1660).
Obsah: 1. Básnik: Karol Machata; Strana A – 1. Starý Bodrík a vlk (rozprávač Pavol Mikulík, bača Ján Valentík, veverica Zdena Grúberová, Bodrík Július Pántik), 2. Had, mačička a psík (rozprávačka Eva Žilineková, chlapec Alfréd Swan, hadík Mária Dacejová, matka Viera Strnisková, psík Eva Večerová, mačka Nataša Kulíšková), 3. Kráľ času (rozprávačka Emília Vášáryová, rozprávka Viera Bálinthová); Strana B – 4. O dvanástej komnate (Pani Libuša Trutzová, rozprávač Pavol Mikulík), 5. Zabitá sestra (rozprávačka Mária Kráľovičová, otec Vladimír Minarovič, staršia dcéra Eva Žilineková, mladšia dcéra Jana Nagyová, hudec Ján Valentík, brat Ĺubo Roman), 6. Či jesto pravda na svete (rozprávač Pavol Mikulík, rozprávačka Viera Bálinthová, braček Peter Rúfus, brat František Kovár, človek 1 Viktor Blaho, človek 2 Gustáv Legéň, ľudia Darina Vašíčková).
Nemusíte byť zvláštnym obdivovateľom Rúfusovej poézie na to, aby sa vám tieto prebásnené ľudové rozprávky dostali hlboko pod kožu.
Rúfusova poézia je jasná, zrozumiteľná, čitateľná – a pritom nesmierne hlboká, pravdivá a dojímavá. Uvedená nahrávka vznikla v roku 1985 a OPUS ju v tom istom roku vydal na LP platni s názvom O dvanástej komnate. Rozprávky pochádzajú z jeho zbierky Sobotné večery (1980) a vynikajúcim spôsobom ich interpretujú skvelí slovenskí herci.
Dovoľujem si ešte podotknúť, že aj keď sa jedná o rozprávky, nahrávka je určená skôr dospelým poslucháčom – deti asi príliš nezaujme.
Úvod a záver platne, ako aj „predely“ medzi jednotlivými rozprávkami, tvoria „nerozprávkové“ básne, ktoré recituje Karol Machata. Nahrávka ako celok sa počúva veľmi príjemne.
Za seba môžem povedať, že je to jedna z najlepších nahrávok a mojich najobľúbenejších platní, ktorá ma zaujme pre každom počúvaní – ba dokonca možno stále viac.
Večná škoda, že firma OPUS takéto skvosty zo svojho archívu znova nevydáva. Jedinečnýmzážitkom z počúvania tejto nahrávky je už len samotná interpretácia a ľahkosť Rúfusových veršov, ktoré dávajú naplno vyniknúť nádhernej slovenčine. (sleeve-note)
Erich Maria Remarque. Přeložil Miloš Jirko. Výběr a sestava pásma Josef Pávek. Hudební improvizace na dobové melodie Vladimír Truc. Zpěv Hana Talpová. Klavír Vladimír Truc. Akordeon Rudolf Suk. Mixáž a střih Martin Kusák. Hudební režie Zdeněk Zahradník. Režie Jaromír Staněk.
Účinkují Zdeněk Buchvaldek, Bohumila Dolejšová a Josef Vinklář.
Natočeno 5. – 7. 1. 1976 (studio Lucerna). Vydal Supraphon v roce 1977 (1 LP, 1 18 2046, 44 min.). Natočeno 5. – 7. 1. 1976 (studio Lucerna). Z repertoáru Lyry Pragensis.
Marián Grebáč. Spomienka na veselé chvíle s Ivanom Krajíčkom. Redaktorka Tamara Chlebová. Zvuk Dušan Kozák. Hudební dramaturgie Dana Reková.
Účinkují Štefan Skrúcaný a Ivan Krajíček.
Připravil Slovenský rozhlas v roce 2009. Premiéra 1. 1. 2010 o 11.05 na stanice Rádio Slovensko (53 min.).
Ako ďaleko je do neba? Ktovie. Ale, keď tam odíde niekto blízky, človek sa pristihne pri pokuse nadviazať s ním kontakt. V duchu mu kladie otázky a počuje aj odpovede. Ako by mohol vyznieť taký rozhovor, keby tam hore zdvihol nebeský mobilný telefón Ivan Krajíček?
Rozhodne nebude vážny, lebo Ivan bol veselý tu na zemi a určite sa nezmenil v nebi. Herec Štefan Skrúcaný sa podujal uskutočniť tento fiktívny rozhovor a vy sa dozviete, ktorú pieseň nahral Ivan Krajíček v rozhlase ako prvú a koľko za ňu dostal. Našli sme túto dnes už historickú nahrávku v našom rozhlasovom archíve. Je to pieseň “ Keby som mal dvadsať dva“.
V archíve sa zachoval aj cyklus známych scénok Hostinec pod gaštanom. Dve komické figúrky – gazdovia, sedia v hostinci Pod gaštanom a odvážne glosujú vtedajšie pomery. Ivan Krajíček prišiel s gazdami presne vtedy, keď ich bolo najviac treba. Akurát vtedy sa u nás už pomaly prejedal bezzubý humor ľudových rozprávačov. A žiadaný satirický osteň priniesli práve Krajíčkovi gazdovia. Mali smokingy, ale pod dedinským klobúkom zdravý sedliacky rozum a ostrý jazyk. Aj preto gazdovia pretrvali úspešne roky šesťdesiate, sedemdesiate i osemdesiate.
Ivan mal k humoru vždy blízko. Dokázal to aj ako autor, herec, spevák i tanečník. Kam prišiel bolo vždy veselo. Málokto o tom vie, že ako spevák bol vlastne samouk. Tým, že vymyslel Repete, vlastne rehabilitoval pôvodnú slovenskú populárnu pieseň. Dokázal, že naši textári, skladatelia, speváci, muzikanti sú rovnako dobrí ako inde vo svete. Ivan Krajíček bol všestranný umelec a vo všetkých umeleckých žánroch, ktoré ovládal bol rovnako dobrý. A dobrý bol aj ako človek. (anotace SRo)
Marián Grebáč. Pásmo. Redaktorka Tamara Chlebová. Hudba Dana Reková. Zvuk Ĺuboš Klásek a Emília Miháleková. Režie Igor Hrabinský.
Účinkují Ivan Letko, Marián Grebáč.
Připravil Slovenský rozhlas v roce 2010 (?) pro cyklus Herci na koberci (30 min.).
Marián Grebáč. Údaje o tvůrcích nezjištěny.
Účinkuje Marián Grebáč a další.
Připravil Slovenský rozhlas v roce 2005 (30 min.).
Vavrinec Čaplovič byl úředník a archivář a sběratel knih. Jeho knihovna obsahovala kolem 50 tisíc svazků ze všech vědních oborů vydaných od 16. do poloviny 19. století ve vícero evropských jazycích. (anotace)
Radovan Lukavský. Záznam besedy v Klubu mládeže o herectví a shakespearovských rolích. Téměř monolog o přístupu ke slavnému dramatikovi, k jeho hrám a postavám v nich.
Natočeno 1963. Premiéra (?) 23. 10. 1963 (Československo I, 15:30 – 16:00 h.) v cyklu Posloucháme v Klubu mládeže. Obnovená premiéra 6. 8. 2010 (ČRo 3 Vltava, 16:00 – 16:30 h.).
Ivan Martin Jirous. Vězeňská poezie. Režie Tomáš Trumpeš. Zvuková režie Martin Dušek.
Účinkuje Divadlo Naboso: Jan Bařinka, Lída Odehnalová, Tomáš Soldán, Alena Vítková (sólisté), Eva Tajovská, Marek Šmerda, Michaela Svobodová, Nikola Král, Kristýna Sedláková, Veronika Janíková, Anna Dudková, Ondřej Ženatý, Leona Herzánová, Lukáš Koudelka, Eliška Toufarová (sbor).
Natočeno 17. 1. 2009 ve studiu Matoušek v Jevíčku. Vydalo Guerilla Records v roce 2009 (1 CD + bonus – videozáznam).
Lit.: Trumpeš, Tomáš: Magorův sbor. In web Naboso, 2009 (anotace). – Cit.: Což nutně když se básník dusí
exodus následovat musí?
Labuť divný pták zpívá umírajíc
přece stejně krásně z naší strany hranic
Toto čtyřverší vetkl básník Ivan Martin Jirous řečený Magor jako motto své sbírky Magorovy labutí písně. Sbírky, jejíž vznikl provází jeden z nejpozoruhodnějších příběhů v dějinách české literatury. Autor ji napsal v Litoměřicích, v Ostrově a ve Valdicích, kde si jako politický vězeň postupně odpykal mezi lety 1973 a 1989 celkem osm a půl let nepodmíněných trestů. Text psaný na vězeňských motácích propašoval ven z vězeňských zdí v ústech Jiří Gruntorád a sbírka si tak mohla nejprve alespoň v samizdatu nalézt svou cestu ke čtenářům.
Kromě jediné úvodní básně, která pochází z jiné Jirousovy sbírky, se právě texty Magorových labutích písní staly základem recitačního pásma MAGORŮV SBOR. Je však třeba upřesnit, že toto cca dvacetiminutové recitační pásmo nevzniklo zcela obvyklým způsobem. Na počátku naší práce v podstatě neexistovala pevná a hotová podoba textu ani konkrétní představa o jeho interpretaci. Jirousovými texty jsme se prostě po dobu jednoho roku pátek co pátek intenzivně a z mnoha hledisek zabývali a společně se tak na výsledné podobě představení teprve podíleli, společně ji vytvářeli. V tom snad náplň dramatického kroužku splnila svůj pedagogický účel: jsem přesvědčen, že jsme se mnoho naučili o těch nejzákladnějšícj věcech jako je slovo a jeho zvuk, text a jeho význam a rytmus. Tomu jsme se důsledně věnovali, protože to je prvním a nejdůležitějším předpokladem divadelní práce. Teprve poté by teď mohlo přijít na řadu gesto a vůbec divadelní prostor.
Lit.: Kubíčková, Klára: Magor teskně zpívá své vězeňské Labutí písně. In Mladá fronta Dnes, 7.2.2012 (recenze). – Cit.: Jako audioknihu načetl Ivan Jirous svoji sbírku, kterou napsal ve valdickém vězení mezi násilníky. Nahrávka působí ještě silněji než původní dílo.
Jsou knihy, které má smysl číst pořád dokola, vracet se k nim, listovat jimi a nechávat se znovu prostupovat jejich jedinečností, drásavým sdělením, jehož naléhavost se jinak než literárně předat nedá. K takovým patří Magorovy Labutí písně, které psal ve valtickém vězení. Sbírka z něj byla propašovaná do exilu a vyšla poprvé v roce 1986 v Mnichově. Čeští čtenáři se k famózní básni dostali až v roce 1990. Teď vychází jako audiokniha, kterou načetl sám autor dva roky před svou smrtí.
Valdice jako očistec
Jirousem načtené cédéčko je snad ještě silnější než samotná kniha – jeho hlas znovu prožívá utrpení vězeňské cely, frázuje smutek, samotu, nezlomnost, pátrá po božím záměru ve svém osudu, vzpomíná na manželku a na dcery. „Jenom to, Pane, vědět ještě chci, jestli už teď jsem v očistci.“
Čtyři roky mezi vrahy a násilníky ve Valdicích byly zničující. „Magor Valdice přežil. A dokonce ve vězení zazpíval, ne ovšem jako ptáček, kterého lapli a zmáčkli a zakroutili mu krkem. Vydal bájný zpěv na způsob labutě, jež podle pověsti poprvé v životě zazpívá až v hodině smrti,“ píše Jan Štolba v úvodu k Labutím písním. A definuje Magorovy básně jeho rabiátskostí, jež však byla neoddělitelná od něhy.
Přesně tohle je slyšet v každém nádechu mezi verši, které Jirous čte. Můžete mě zavřít, ale svobodu mám v sobě, tu mi nevezmete. Můžete mě zlomit, ale to, čemu věřím a o čem píšu, je nezlomné. „Víš ty, Bože, vůbec o mně, žes mě zavřel v tomto domě?“ ptá se Ivan Martin Jirous na nahrávce v první části Labutích písní. Jako by o Bohu nikdy nepochyboval, jen se snažil pochopit svoje místo v jeho pozemském záměru.
Mezi pivem a slivovicí
Nahrávka má téměř hodinu a dvacet minut. Nahrávalo se v lednu¨v roce 2009 v divadle v Lounech, kam byli pozvaní jen zasvěcení přátelé, o nichž se vědělo, že nebudou nahrávku rušit a budou Magorovu čtení jen tiše a pokorně naslouchat. Číst do prázdného sálu nebo jen u mixážního pultu Jirous nechtěl. „Martin se při čtení posilňoval pivkem, občas ho proložil slivovicí, jak bylo jeho zvykem, a za dvě hodiny bylo hotovo,“ popisuje vznik desky Vladimír Lábus Drápal z Guerilla Records.
Zdeněk Kozák. Původní rozhlasová pohádka. Hudba Karel Cón. Zvukový mistr Josef Daněk. Dramaturg Marek Horoščák. Režie Zdeněk Kozák.
Osoby a obsazení: Honzova máma (Drahomíra Hofmanová), Honza (Jan Kolařík), Karafiát (Jaroslav Kuneš), Král Hulán III. (Zdeněk Junák), princezna Krasomíra (Zuzana Slavíková), Madlenka (Gabriela Ježková), čert Mariáš (Erik Pardus), čert Kleofáš (Jiří Tomek), babička kořenářka (Libuše Billová), drak Šarkán Pětihlav (Jiří Pecha).
Nastudovalo Brno v roce 2002. Premiéra 2. 2. 2003 (Praha, 13:03 h.; 51 min.). Repríza 16. 7. 2017 (ČRo 2 Praha, 13:04 h).
Lit.: -vl-: Český Honza. In Týdeník Rozhlas 5/2003 /20. 1. 2003/ (článek). – Cit.: Jaký je český Honza? Trochu lenoch, trochu šibal, silák k pohledání. Nezalekne se bouřky, čertů, ani draka, byť by měl třeba dvanáct hlav najednou. Srdce má Honza vždycky na správném místě. Uctivě pozdraví stařenku či stařečka, s nimiž se náhodou potká, a rozdělí se s nimi o buchty ze svého ranečku, nebo klidně i o poslední krajíc chleba, pokud buchty nejsou právě k mání. Známe ho všichni, a už je tu ten pohádkový hrdina zas.
Český Honza, tak nazval scénárista a režisér Zdeněk Kozák svoji novou pohádku. I v ní Honza hravě zdolá nejednu překážku, vyzraje na čerty, přemůže draka, ale zdá se, že na falešné lidi je přece jen krátký. Inu, co dělat? Ba ne, je tu přece pohádková babička, která v případě nouze vždycky vypomůže. Takže nakonec si Honza poradí i s nimi. Něčemu se však žádný Honza neubrání. Tentokrát to budou pomněnkové oči Madlenky, kvůli nimž se s Honzou zatočí celý svět.
Lit.: Hložková, Hana: Český Honza. Duben 2015 (propagační text). – Cit.: Český Honza je veselou pohádkou o chalupářském synkovi, který se musí vydat do světa, aby unikl verbířům. Díky své odvaze a spravedlnosti získá Honza na své cestě kouzelné housle, které užívali dva popletení čerti ze starého mlýna. Se zázračnými houslemi přemůže zákeřného draka a vydá se na další dobrodružství. V příběhu Zdeňka Kozáka, který vychází z lidových motivů, si hlavní hrdina lehce poradí s nadpřirozenými bytostmi, ale záhy zjistí, že na lidskou proradnost sám nestačí. Nebýt hodné princezniny služky Madlenky, by totiž skončil navěky v šatlavě záludného krále Hulána III. a jeho rozmazlené dcery Krasomíry. Jak potrestat zloděje houslí, jejichž moc může být zneužita? Humorná pohádka o tom, že kouzla nemusí člověku přinést jen štěstí, proto je lepší důvěřovat vlastnímu úsudku a přátelství druhých, je navíc obohacena půvabnými písničkami.
Powered by WordPress