Jiří Pavel Klier. Rozhlasová hra. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Jiří Josek.
Osoby a obsazení: Maxim (Ladislav Fišer), Helena (Jarmila Balašová), Charlie (Jiří Michný), Rudolf (Václav Neužil I.), Alfréd (Zdeněk Jiřičný), Eva (Jana Hlaváčová), dále účinkují Jiří Miegl, Zora Jiráková, Jiří Kostka, Alexandr Postler, Jaroslav Choc, František Baťka a Jan Jánský.
Nastudovala Plzeň v roce 1964. Premiéra 16. 2. 1964 (Praha, 19:30 – 20:35 h.).
Lit.: Hlavnička, Josef: Rudolf bydlí se mnou. In Československý rozhlas a televize 7/1964, s. 1 (anotace + rozhovor s autorem). – Cit.: Nový autor v rozhlase, to je úkaz stále ne dost častý, alespoň ve srovnání s nenasytnou potřebou vysílání a přáním rozhlasové dramaturgie. Jedním z nich je Jiří Pavel Klier, jehož rozhlasovou hru „Rudolf bydlí se mnou“ vysíláme poprvé v neděli v 19.30 hod. na okruhu Praha a RPD. Srdečně ho vítáme do řad našich autorů a místo obvyklého výkladu dramaturga o chystané premiéře, jsme položili několik otázek jemu, autorovi.
„Rudolf bydlí se mnou“ je vlastně váš literární a rozhlasový debut, nepočítám-li některé menší povídky a fejetony, které jste uveřejnil. Co soudíte, na příklad, právě o tom? Nedomníváte se, že pro mladého autora by bylo vhodnější uveřejnit první větší práci v literárním časopise, vydat knihu, nebo to zkusit přímo v divadle?
„Žádné z uvedených forem se pochopitelně nezříkám. Například „Rudolf“ vznikl původně jako povídka a není vyloučeno, že jednou jich bude víc a vydají na celou knihu. Ale myslím, že právě pro žánr, který jsem si vybral, je rozhlasová hra ideálním vyjadřovacím prostředkem. Mluvené slovo a zvukový doprovod působí na posluchače daleko sugestivnějí než pouhé čtení, přitom mu však nevnucují žádnou reálnou představu autorovu, naopak ho nutí, aby si prostředí a jednotlivé postavy volně dotvářel podle vlastní fantasie.
Vaše hra je svým clrarakterem vědecká fantasie a to dokonce humorně laděná. A poněvadž vím z rozhovorů s vámi, že máte i další plány v tomto směru, rád bych se vás zeptal, jaké je vaše pojetí tohoto literárního žánru.
To je velmi složitá otázka. Vlastně mě k žánru „science fiction“ přivedlo to, že dost energicky nesouhlasím s obecnou představou budoucnosti, jak jsem se s ní setkal ve světové literatuře. Nevidím to tak černě jako třeba Bradbury. Také nevěřím, že by se lidé mohli zvrhnout v jakési zrůdné přetechnisované automaty, ale stejně tak nejsem ochoten věřit, že se jednou po naší zeměkouli budou pohybovat jen samé vzorné kolektivy andělsky dokonalých bytostí. Technika — ta se bude určitě měnit a hodně, to je samozřejmé. Ovšem to není to nejdůležitější. Proto také techniku budoucnosti neberu nijak smrtelně vážně. Ale člověk budoucnosti? Bude mít jisfě jiné radosti i starosti než my, bude možná i o něco dokonalejší, ale bude to určitě člověk. A proto nám bude lidsky právě tak blízký a srozumitelný jako třeba hrdinové Aristofanových hsr nebo postavy předvěkového malíře z Altamiry.
Jak hodnotíte průběh své dosavadní spolupráce s rozhlasem? Vzbudila ve vás dojem, že by mělo smysl v ní pokračovat?
Všichni pracovnici rozhlasu, s nimiž jsem se setkal, mi pomáhali s takovou ochotou a trpělivostí, že tato otázka pro mě vlastně nikdy otázkou nebyla. Ostatně moje spolupráce s rozhlasem už vlastně pokračuje. Právě pracuji na druhé hře a pomýšlím již zase na další. Ovšem myslím, že konečné slovo v této věci by měli mít rozhlasoví posluchači. Moc by mě těšilo, kdyby napsali, jak se jim ,Rudolf‘ líbil. (…)
