Günther Rückner. Překlad František Loukota. Režie Miloslav Jareš.
Osoby a obsazení: Pierot (Josef Chvalina), Kolombína (Viola Zinková), Petr (Petr Herrmann), Anděla (Marta Kučírková), Věcná (Lída Vostrčilová), Budižkničemu (Vladimír Salač), hlasatelka (Jindra Hollmanová).
Natočeno 1957. Premiéra 20. 5. 1957 (Praha I, 20:58 – 22:00 h.) jako zahájení cyklu Dva týdny rozhlasové hry.
Lit.: Rückner, Günther: Pierot a Kolombina. Praha: Dilia, 1958 (text hry).
Jiří Hromádko. Další údaje o tvůrcích nezjištěny.
Účinkuje Pavel Soukup a další.
Vysíláno v rámci pořadu ČRo 2 Periskop v roce 2006? (3 x 10 min.).
Díly: 1. Plachty bloudí Tichomořím, 2. Chiméra rajských ostrovů, 3. Největší z mořeplavců.
Lit.: Hromádko, Jiří: Za tajemstvím jižní země. In web ČRo 6. 4. 2006 (anotace). – Cit.: Rozloha té obrovité vodní pustiny je přímo šokující. Ale jak to, že tam Magalhaes nenarazil na Jižní pevninu, ta má přece dosahovat až k rovníku? – To je pak další podoba otázky, kterou si evropští učenci kladou.
Zeměpisná hádanka středověku a prvních století novověku se totiž jmenuje Terra Australis Incognita – Neznámá Jižní země, tedy pevnina. Někde na ní má být i biblická země Ofír, odkud král Šalamoun dovážel zlato, drahokamy a slonovinu.
Vzhledem k velké hmotě pevnin na severní polokouli se už antičtí zeměpisci domnívají, že zeměkoule se může udržet v rovnováze jen tím, že někde na jižní polokouli je ještě jeden velký a zatím neznámý kontinent. Jeho břehy jsou na starých mapách sice zdobeny všelijakými příšerami, například tvory nám podobnými, ale se dvěma hlavami, a jinými nestvůrnými bytostmi, ovšem uvnitř se prý skrývá to zmíněné bohatství zlata.
Už byla řeč o tom, že lidé ve starých dobách říkají obyvatelům té tajemné, zatím neobjevené země ve vlnách Jižního moře řeckým slovem Antipodes – protinožci. To znamená lidé žijící v protilehlé části zeměkoule vzhledem k Evropě a tedy s opačným sledem ročních období, stejně jako dne a noci.
Dr. Zdeněk Pešat (10), dr. Ludmila Lantová (24), Zbyněk Vavřík (27), Mojmír Otruba (31), dr. Miroslav Kačer (32). Klavírní improvizace Vadim Petrov (31). Režie Oldřich Hoblík (31).
Účinkují Václav Voska (31), Emil Konečný (31) a Josef Červinka (31).
Natočeno 1957.
Obsah: 10. Léta osmdesátá a devadesátá. Připravil dr. Zdeněk Pešat. Premiéra (?) 19. 2. 1957 (Praha I, 21:30 – 22:00 h.). Repríza 20. 2. 1957 (Praha II, 11:30 h). – 24. Antal Stašek. Premiéra 2. 4. 1957 (Praha I, 21:30 – 22:00 h). – 27. Alois Jirásek. Připravil Zbyněk Vavřík. Premiéra (?) 23. 4. 1957 (Praha I, 21:30 h.) – 31. Fráňa Šrámek. Připravil Mojmír Otruba. Premiéra (?) 27. 11. 1957 (Praha II, 11:30 – 12:00 h). Repríza 28. 11. 1957 (Praha I, 21:15 – 21:46 h.) – 32. Karel Toman. Připravil dr. Miroslav Kačer. Premiéra 20. 11. 1957 (Praha II, 11:30 – 12:00 h.). Repríza 21. 11. 1957 (Praha I, 21:15 – 21:45 h).
Pozn.: K tomuto vzdělávacímu pásmu patřily i samostatné literární pořady, jako např. Tomanovy Měsíce.
Lit.: m.: Rozhlasové obrazy z dějin české literatury. In Host do domu 1/1957, s. 40-41 (recenze).
Alexandr P. Štejn. Překlad Vladimír Horáček. Rozhlasová úprava Ivan Urban. Hudba Miloš Vacek. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: admirál Ušakov (Vladimír Šmeral), Vasiljev (Otakar Brousek I.), Seňavin (Bohumil Švarc), Mordvinov (Karel Pavlík), Vojnovič (František Kreuzmann), Potěmkin (Václav Vydra II.), car Pavel I. (Rudolf Hrušínský I.), car Alexandr I. (Josef Gruss), admirál Nelson (Antotnín Zíb), lord Hamilton (Vladimír Leraus), lady Hamiltonová (Jiřina Petrovická), královna Karolína (Antonie Hegerlíková), Micherou (Josef Červinka), sir Robert Ward (Bedřich Bobek), Jermolajev (Jaroslav Seník), Viktor (Milan Friedl), jeho matka (Jaroslava Vacková), Lepjochin (Artuš Kalous), Pirožkov (Oldřich Musil), Metaxa (Rudolf Pellar), vojáci Ušakovovy eskadry (Jaroslav Kotrba, Jaroslav Synák, Jan Víšek), Tichon (František Hanus), Orfano (Bohuš Hradil), vrah (Milan Mach), carský důstojník (Karel Kastner), tajemník cara Alexandra (Jiří Suk).
Natočeno 1956. Premiéra 4. 11. 1956 (Praha I, 20:00 h.) v cyklu Nedělní divadelní večery. Repríza 8. 5. 1957 (Praha III, 20:00-22:05 h.).
Ota Šafránek. Rozhlasová komedie. Klavírní mezihry složil Jiří Berkovec. Režie Oldřich Hoblík.
Osoby a obsazení: František Kodet, skladatel (Vladimír Ráž), Milada
Kaplanová, průvodkyně vzácných hostí (Jana Dítětová), její kolega z ministerstva (Bedřich Prokoš), Jožka Fulín, podomek (Čestmír Řanda), vedoucí hotelu (J. Kabelák), předseda MNV (Luěk Kopřiva), redaktorka Krýdová (Zdenka Hadrbolcová), farář (VIadimír Hlavatý), Kodetovi spolužáci: Telecí (Oldřich Musil) a Vinduška (Antonín Zíb) a další.
Natočeno 1966. Repríza 23. 9. 1966 (Československo I, 9:00 – 10:00 h.).
Lit.: kn (= Nešvera, Karel): Nástup původní tvorby. Pět rozhlasových premiér. Po Stehlíkovi a Michalovi Jariš, Šafránek a Kožík. In Večerní Praha, roč. XII, č. 114/3528, 17. 5. 1966, s. 3 (recenze). – Cit.: „(…) Šafránková hra Mistr Kodet doma, o návratu slavného rodáka z ciziny do malého města, nemá tuto přesvědčivost /jako hra M. Jariše Malá zajížďka/. Hlavně proto, že konečnou ideu více proklamuje, než nechává vyznít z dramatické akce, a že hra má dosti neurčitý žánr, takže kolísá mezi psychologickým dramatem a satirickou komedií, což zase znesnadnilo pozici režiséra O. Hoblíka. (…)“
Lit.: Dialog s O. Šafránkem o rozhlasové hře. In Čs. rozhlas a televize 21/1966 (10. 5. 1966, s. 9 (článek). – Cit.: DRAMATURG: Proč rozhlasovou hru?
ŠAFRÁNEK: Kde k tomu jako beru odvahu?
DRAMATURG: Ale ne. Máte za sebou divadelní hry i televizní, tak mě zajímá, proč se pouštíte do nové oblasti.
ŠAFRÁNEK: Pojďme si nejdřív objasnit, v čem je pro autora rozdíl mezi divadlem, televizí a rozhlasem. Jeviště zveličuje napsanou scénu, v dobrém i ve špatném, chyby rukopisu, třeba vleklost nebo nepravděpodobnost narostou do nestoudných rozměrů, zato jemnější náznak, potlačené, nevyřčené, subtilní děje snadno ujdou, když třeba divákovy oči vnímají víc než uši (i než jeho cit), když hru nerealizuje zrovna nejlepší režisér s moc dobrými herci. Snad proto se nejlepší režiséři s moc dobrými herci stěhujou do mnohem skromnějších místností než má Národní divadlo (kupříkladu).
DRAMATURG: No ano, proces zintimňování se jeví i v tomhle. A jak je to s rozhlasem?
ŠAFRÁNEK: Ten je nejintimnější. Takové vysílání hry pro neviditelné obecenstvo je samo o sobě zvláštní dobrodružnou hrou, při které jedna strana se ozývá za předpokladu, že druhá z pouhých slov a zvuků si dofantazíruje divadelní představení. Kostýmy, rekvizity, světla, tváře, pohyby, jednání přidává posluchač ze svého. Rozhlasová hra je vlastně jediný kompliment inteligenci a citu posluchačů. DRAMATURG: Měl by být zároveň komplimentem režisérovi?
ŠAFRÁNEK: A spoustě lidí, kteří to tam dělají a dovedou. Nejvíc hercům (bych myslil). Když vidíte, jak při zkouškách říkají slova, kterým se ani nenaučili nazpaměť, jak si mohou chodit podomácku oblečení a jak vůbec nemusí chodit, zdálo by se, že to má herec v rozhlase nejlehčí. Ale co se nahledá, než najde pravý odstín hlasu, pravou sílu důrazu, míru zámlk a rytmus rozhovoru… tahle práce s hlasem jako jediným nástrojem herectví si prostě žádá virtuózy. Vždycky je tahle práce nedostane. Proto i v rozhlase jen málokdy se povede, čemu se říká herecký koncert.
DRAMATURG: To je pravda. Jenže nějak jste zamluvil, proč jste psal rozhlasovou hru.
ŠAFRÁNEK: Aha. Vidíte.
Dodatek: Dramatik a prozaik Oto Šafránek s nikdy nespokojoval s všedními náměty a také jeho první rozhlasová hra nadhazuje neobvyklý problém: Co cítí a co si myslí umělec, který žil dlouho odloučen od rodné země a nyní se vrací, aby se rozhodoval: Zůstat, nebo opět odejet do ciziny? Autor traktuje tento vážný problém komediálně, nadlehčeně, ale přece je tu o čem přemýšlet. Hru „Mistr Kodet doma“ nastudoval režisér Oldřich Hoblík s Vladimírem Rážem v hlavní úloze.
Ota Šafránek. Původní rozhlasová hra o Josefu Kajetánovi Tylovi. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Natočeno 1956 (?).
Maurits Multatuli Dekker. Překlad z esperanta Tomáš Pumpr a Drahomíra Chlubnová. Rozhlasová úprava Jarmila Vacková. Hudba Evžen Illín, řídí autor. Režie Ludvík Pompe.
Osoby a obsazení: profesor Charles Thomson (Antonín Brož), dr. James Thomson, jeho syn (Radim Koval), dr. Mary Holmsová, chemička (Vlasta Vlasáková), — ing. George Benner (Miloš Pavlín), generál Greenway (Miloslav Holub) – dr. Clark, lékař (Jiří Holý), Maks, elektrikář (Jiří Zvěřina), Annie, stará hospodyně (Jindra Froňková).
Nastudovala Ostrava v roce 1956. Premiéra 7. 2. 1956 (Praha I – Praha III, 20:00 h.). Repríza 4. 5. 1956 (Praha II, 10:00 – 11:30 h.).
Lit.: anonym: Svět nemá čekárnu. Rozhlasová premiéra. In Čs. rozhlas a televize 6/1956 (30. 1. 1956), s. 4 (článek). – Cit.: Všechny síly světa míru se spojily k prosazení zákazu použití atomové enerzie k ničivým válečným účelům a volají po jejím upotřebení při budování nového, lepšího světa. Na jedné straně tedy atomové bomby, na druhé atomové elektrárny. Myšlení světa je rozděleno a není jiného stanoviska. Pokrokoví vědci a umělci se postavili do služeb míru a mezi ně patří i holandský dramatik Maurits Dekker, jehož hru „Svět nemá čekárnu“ uvádíme jako československou premiéru.
Ve hře, přeložené pro naše provedení z esperanta, zavádí nás autor do továrny, v níž se pokusně vyrábí, „piradium“, výbušnina zhoubnější než všechny atomové bomby. Profesor Thomson, objevitel piradia, je z toho druhu buržoasních vědců, které práce zajímá, ale kteří již nedomýšlejí, co s jejich objevem dělají
jiní. Nezajímá ho tedy, že staví vědu do služeb ničení, které by mohlo vést ke zkáze civilisace.
Ještě mnoho lidi, kteří to vědí, stojí s rukama v kapsách a na jejich adresu říká ve hře mladý vědec Benner: „Svět nemá čekárnu pro ty, kterým se hra nelíbí a kdo by chtěli zůstat mimo ni. Svých sil musíme užívat ne proti lidstvu, ale pro jeho dobro.“
Čestný člen ČEA a Esperantské akademie a zasloužilý český esperantista, básník a překladatel, narodil se 2. 10. 1906 v Dolních Slověnicích, studoval v Českých Budějovicích a na právnické fakultě v Praze ukončil studium doktorátem v roce 1930. Pracoval ve státní administrativě.Esperantistou se stal v roce 1926. Jeho literární činnost byla zahájena spoluprací na Československé antologii (Budapešť, 1935). V roce 1962 se stal akademikem.
Z jeho rozsáhlé překladatelské práce jen část se objevila v knižní formě: „Kytice“ (Bukedo el ĉeĥaj naciaj mitoj) od K. J. Erbena (1938), „Křest svatého Vladimíra“ (La bapto de caro Vladimír) od K. Havlíčka Borovského (1935, 1967), „Slezské písně“ (Sileziaj kantoj) od Petra Bezruče (se spolupřekladateli R. Hromadou a J. Kořínkem, 1971). Jiná básnická skladba K. H. Borovského „Král Lávra“ (Reĝo Lávra) se objevila v jeho překladu v „La Nica Literatura Revuo“ (31, 32, 1960) a jeho překlad „Máje“ od K. H. Máchy byl uveřejněn po částech v různých časopisech, úplný až 1997 (označeno R. Rosettim jako nesrovnatelně lepší než překlad anglický). „Křest svatého Vladimíra“ v jeho překladu vyvolal velké nadšení u britských esperantských básníků.
Pro „Sympozium o ata/ita“, řízené Kalocsayem, vypracoval 106tistránkovou úvahu „Esperanto sen aspektoj?“ (Stafeto, 1961). Spolupracoval na textových překladech a nomenklaturních názvech u vydání „Kapesního atlasu světa“ v esperantu (1971) a přeložil informativní brožuru „Stručně o Československu“ (Mallonge pri Ĉeĥoslovakio – 1966). Z esperanta převedl do češtiny „Japonskou ústavu“ (Konstitucio de Japanio) pro Ministerstvo vnitra.
Po druhé světové válce Pumpr spolupracoval s esperantským uměleckým vysíláním z Prahy („Zelená stanice – Verda stacio“) mnoha překlady, např. „Letní nebe“ (Somera firmanento) od Z. Jirotky (1948), „Milostiplné Jezulátko z Prahy“ (Gracoplena Jesu-Infano de Prago) od F. Kožíka, „Hradní přelud“ (Fantomo de la kastelo) od M. Šrámka, oboje v r. 1948, „Pohádka máje“ od V. Mrštíka (Maja fabelo – 1950). Vynikají překlady operních libret „Prodané nevěsty“ (Vendita fiancino) od Sabiny (hudba B. Smetany) a „Rusalky“ (Najado) od J. Kvapila (hudba A. Dvořák) a „V studni“ (En la puto) od Sabiny (hudba V. Blodek). Pro programy v národním jazyku vysílačů Praha a Ostrava dr. Pumpr převedl do češtiny holandské drama „Svět nemá čekárnu“ (La mondo ne havas atendejon) od M. Dekkera z esperantského překladu F. Faulhabera.
Více zde: zdroj
Jorge Amado. Překlad Jan Otakar Fischer. Rozhlasová dramatizace Jiří Verten. Hudba Štěpán Lucký, řídí Milivoj Uzelac. Režie Josef Bezdíček.
Osoby a obsazení: L. C. Prestes (Vladimír Šmeral), Olga, jeho žena (Antonie Hegerlíková), poručík F. Muller (Erik Zámiš), José, voják Kolony (Karel Pavlík), Noel, jako chlapec (Igor Šimon), Noel (Václav Špidla), soudcové (Antonín Kandert, Bedřich Bobek), stařena (Josefa Pechlátová), senátor Roffio (Felix le Breux), president Bernardos (Jiří Vasmut), generál Paim (Oldřich Hoblík), poslanec Aranhá (Karel Houska), námořník (Rudolf Široký), mr. Thompson, majitel továrny (Josef Červinka), ředitel továrny (Václav Piskáček), důstojník SS (Martin Raus), žena (Libuše Pešková), Alzira, žena z vesnice (Vlasta Chramostová), Černý Joan (Richard Záhorský) a další.
Natočeno 1951. Premiéra 16. 2. 1951 (Praha, 20:00 h.). 17. 7. 1951 (Čs. okruh M – Čs. okruh R, 20:00 h.); 17. 8. 1952 (Československo, 20:00 – 21:45 h.); 1. 2. 1953 (Praha, 19:30 – 21:15 h.).
Anna Seghersová. Rozhlasová hra podle stejnojmenného románu. Překlad Rudolf Vápeník. Rozhlasová úprava Hedda Zinnerová. Inspicie Eduard Kašpar. Asistentka režie Helena Philippová. Zvuky Karel Tieftrunk. Technická spolupráce Jaroslav Tesárek a Olga Vinterlíková. Vedení sboru Jaroslav Synák. Dramaturg Dalibor Chalupa. Režie Josef Bezdíček.
Osoby a obsazení: Georg Heisler (Otomar Krejča), Aldinger (Vladimír Huber), Paul (Jaroslav Kotrba), Herrmann (Oldřich Lukeš), Marnet (Antonín Zíb), Greiner (Jaroslav Radimecký), Füllgrabe (František Vnouček), ing. Kress (Vladimír Leraus), paní Kressová (Ema Skálová), Oberkamp, komisař kriminální policie (Miloš Nedbal), Fischer, komisař kriminální policie (Valtr Walter Taub), Fahrenberg, velitel koncentračního tábora (Oldřich Musil), Bunsen, zástupce velitele koncentračního tábora (Josef Gruss), mladá rolnice (Štěpánka Holečková), starší rolnice (Jaroslava Vacková), Pelzer (Radovan Lukavský), Karl Wallau (Josef Vinklář), Walter Wallau (Karel Richter), dr. Loewenstein (Josef Červinka), babička (Josefa Pechlátová), Mannsfeld, SS mann / 1. host (Bohuš Hradil), Maissner, SS mann / Willich (Martin Raus), dítě (Karla Břínková, DRDS), 1. vězeň (Zdeněk Šavrda), 2. vězeň (Richard Záhorský), 3. vězeň (Bedřich Bobek), 1. dělník (Milan Mach), 2. dělník (Emil Bolek), 3. dělník / Fiedler (Artuš Kalous), příslušník SA (Alois Krmela), Fritz (Pavel Petera, DRDS), ženský hlas (Jindra Hollmanová), mužský hlas (Eduard Kašpar), paní Fiedlerová (Julie Charvátová).
Natočeno 1955. Premiéra 30. 9. 1955 (Praha I, 20.10-22.00 h.; 105 min.).
Pozn.: Děj se odehrává v koncentračním táboře, z něhož uprchne sedm vězňů. Dozorci pro ně v táboře připraví kříže, pro každého jeden. Šest uprchlíků je chyceno a pověšeno na kříže, sedmému se podaří uprchnout. Kniha chce upozornit na to, že je možné vyhrát nad fašismem.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Naděje prázdného sedmého kříže. In Týdeník Rozhlas 43/2021. Dostupné také na Panáčkovi.
Powered by WordPress