O vznášení, létání k mrakům, lezení k slunci v paměti přírodních národů. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Účinkují Dana Syslová a Igor Bareš.
Natočeno 2009. Premiéra 1. 1. 2010 (ČRo 3 Vltava, 03:18 – 03:58 h.) v rámci celodenního cyklu Létající Silvestr (40min.).
Pomo grandion o vrtkavé potřebě dimenze pohybu ráje rozkoše a slasti v rozteči nebe a pekla. Pořad připravili Miroslav Buriánek a Tamara Salcmanová.
Připravila Plzeň v roce 2009. Premiéra 1. 1. 2010 (ČRo 3 Vltava, 01:30 – 02:13 h.) v rámci cyklu Létající Silvestr (43 min.). Repríza 1. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 5:05 – 6:00 h) v celodenním pořadu Vzpomínkový silvestr 2018.
Václav Malovický. Zamyšlení „autora kuchařek“ nad pokrmy, které ve vzduchu létají nebo se konzumují: Mana nebeská a templáři, vzpomínky na luxusní gastronomii a vína na velkých vzducholodích, a dnešní kuchyně na palubách letadel.
Premiéra 1. 1. 2010 (ČRo 3 Vltava, 01:10 – 01:30 h.) v rámci cyklu Létající Silvestr (20min.).
Hvězdopraveckou předpověď na rok 2010 s přihlédnutím k astrologickým problémům Evropské unie podává Vítězslav Čížek.
Natočeno 2009. Premiéra 1. 1. 2010 (ČRo 3 Vltava, 0:03 – 0:20 h.; 15min.) v rámci cyklu Létající Silvestr.
Ĺudovít Šulc. Redaktor Vladimír Hanuliak. Dramaturg Patrik Oriešek. Hudba Oldo Fiala a Roman Žiaran. Zvuk Peter Pištek.
Účinkují Oľga Solárová, Alfréd Swan, Vladimír Minarovič.
Natočeno 2009.
Pozn.: Literárne rozprávanie o Guinei a jeho hlavnom meste Conakry, ktoré v 60. rokoch 20. storočia navštívil
diplomat a žurnalista Ĺudovít Šulc. Obrazy plné kontrastov, chudoby i bohatstva, ustupujúceho kolonializmu i nástupujúcej, rodiacej sa demokracie.
Nick Cave. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Natočeno 2009 (?). Vydalo Tympanum 1. 3. 2010 (MP3 CD, nezkrácená verze).
Pozn.: O největším hitu renomovaného britského nakladatelství Canongate na tento rok, prodanému do třiceti zemí světa, napsal Irvine Welsh: „Kdyby orgasmy byly malé smrti, tak by nám bylo hned jasné, na co hlavní hrdina této knihy sejde ze světa. Smíchejte McCarthyho, Kafku a lidového komedianta, a vyjde vám Králík Munro. Je to nenechavá četba nesoucí všechny známé Caveovy atributy: horor a lidství skryté pod tenkým povrchem ryčné a hravé odrhovačky.“ (anotace)
Enrico Vaime. Rozhlasová hra. Překlad Ludmila Kopáčová. Režie Vladimír Semrád.
Osoby a obsazení: Piero (Josef Gruss), ředitel (J. Choc), Angellamarie (V. Vlčková), stavbyvedoucí (Miroslav Včala), Viviena Homeová (J. Balašová), Flex, instruktor Bratrstva (F. Bafka), Amanda Poupée (R. Olárová), pastýř (J. Brejcha), profestor Mangus (Josef Benátský), Fleuris (Tomáš Šolc), Gelia, jeho matka (D. Stříbrná), Erox, trubač (J. Wilt), Šturm (J. Budil), Nick Voice (R. Kutílek).
Nastudovala Plzeň v roce 1967 (?). Vysíláno 17. 12. 1967 (Československo II, 18:00 – 18:50 h.).
Hermann Hesse. Režie Aleš Vrzák.
Čte Miroslav Táborský.
Natočeno 2010. Vydalo Tympanum, květen 2010 (3 CD, nezkrácená četba).
Pozn.: Původní datum vydání bylo 1. 4. 2010.
Pozn.: Povídka Siddhárta napsaná v letech 1919 až 1922 nese podtitul „indická báseň“. Vskutku básnickým jazykem se v ní vypráví příběh bráhmanského syna Siddhárthy, který hledá pravdu a smysl života. Hermann Hesse (1877-1962) si při hledání cesty z myšlenkových a společenských krizí své doby i z krizí vlastních bere na pomoc myšlení Východu. Vedle čínské moudrosti jsou to především prvky hinduismu a zejména buddhismu, k němuž autor dlouhá léta inklinoval. Buddhismus však naprosto nebyl nějakým jeho „vyznáním“ a povídka Siddhártha je dle Hesseho vyjádření výrazem osvobození od svázanosti indickým myšlením. V podstatě zde jde o velmi německé hledání svébytné osobní existence, vlastního já. Nikoli skrze nějakou nauku, ale osobním úsilím. Lidské moudrosti se nelze naučit pomocí doktriny, je nutno k ní dospět vlastním životem. (anotace)
Lit.: Komorádová, Kateřina: „Audioknihy se většinou natáčí celé – i třeba tři sta stránek…“ In Facebook, 21. 4. 2010 (rozhovor s rozhlasovým režisérem Alešem Vrzákem, který pro vydavatelství Tympanum režíroval audioknihy např. Škola malého stromu, Alchymista, Dahlovy Milostné rošády a nejnověji také Siddhártha Hermanna Hesseho). – Cit.: Setkání s panem Alešem Vrzákem patří mezi ta, která se nezapomínají. Ano, jsem si vědoma, že to je věcí názoru a toho, co je každému z nás blízké či nikoliv; právě proto to ale mohu říct. Mně byla blízká právě ona mírnost a rozvážnost, s jakou tento držitel Ceny Karla Högera odpovídal, a také klid, který z něj po celou dobu rozhovoru vyzařoval…
Následující řádky jsou nezkráceným přepisem videorozhovoru, jehož část budete moci brzy shlédnout také na našich stránkách www.tympanum.cz. A tady také….
Vybavíte si, jaká byla vaše první myšlenka, která vás napadla, když vás povolali z režisérské židle českobudějovického Českého rozhlasu do té šéfrežisérské v Praze?
Ono to nešlo úplně takhle po sobě, protože jsem nejdřív přešel z režisérského místa z Budějovic na režisérské místo v Praze. A protože jsem já i kolegové v Praze cítil, že je trochu oslabená šéfrežisérská pozice, která v podstatě v té době byla zrušena a bylo jen místo jakéhosi vedoucího režiséra, tak jsme se pokusili o restauraci této důležité pozice. A tehdy jsme poprosili paní režisérku Haní Kofránkovou, která byla v té době vedoucí režisérkou, jestli by nepřijala místo šéfrežisérky. A Hana Kofránková po nějaké době, asi po době dvou let, cítila, že ji ta práce trošku vyčerpává, unavuje a že by se chtěla především věnovat tvůrčí, základní práci, prostě tomu, co všichni děláme rádi. A shodou náhod a shodou okolností ta pozice přešla na moji osobu, což je záležitost tohoto okamžiku. Myslím si, že to není na vždy, dokonce že to ani není na dlouho. Je to pozice spojená s řadou jednání, vyřizování, také se schůzováním, prostě s věcmi, které vás odvádí od té základní práce, kterou chci v Rozhlase dělat, a které člověka poměrně zatěžují. Věřím, že se mi časem podaří toto veslo předat někomu dalšímu ze svých kolegů, protože si myslím, že je dobré mít svého zástupce v rozhodujících či dozorčích orgánech je zase na druhé straně velmi důležité.
Jak byste nezasvěcenému posluchači, divákovi popsal práci režiséra audioknížek. Asi je to hodně podobné jako režisérská práce v rozhlase, ale přeci jenom…
Ono se to hodně týká podobné disciplíny, která se v Rozhlase nazývá režie četby na pokračování. Ve většině případů ale v té rozhlasové práci dochází k jakési selekci, dochází k úpravě textu, text je komprimován, někdy dokonce na třetinu.. Teď je otázka, jestli ta komprimace, zkrácení je vždy ku prospěchu. Myslím si, že pokud je nesmírně šikovný redaktor, který vezme knihu do ruky, tak z ní dokáže i v tom třetinovém, polovičním objemu dostat to nejzásadnější. A pak je ta práce skvělá. Když se mu to nepodaří, tak to je samozřejmě horší.
Audioknihy většinou pracují s textem jako s celkem, s celým, kde my si musíme poradit jak s těmi slabšími místy, tak s těmi silnějšími. Prostě zpracovat celou proporci té knihy, která někdy činí tři sta, čtyři sta stránek, a myslím si, že to není vůbec jednoduché. Většinou se pracuje o něco méně s hudbou než v Rozhlase a většinou je práce, protože jde o věc komerční, o něco rychlejší, je větší tlak na to, aby bylo samozřejmě utraceno méně peněz za studia a za práci postprodukční.
Je to tedy tak, že dostanete nabídku a pak už si vypracováváte scénář a v hlavě vám naskakuje, kdo by to četl… Nebo jak to je?
Je to přesně tak, jak jste to řekla. Dostanu nabídku nebo přijdu s vlastní nabídkou, udělám si představu o tom celku, jak by měl fungovat, po dohodě si vyberu zvukaře, vyberu si muzikanta, spolupracovníka, který bude skládat hudbu, a pak se dohodnu s hercem, kterého předložím producentovi, zadavateli, a spolu se snažíme najít nějaké společné jméno, které by vyhovovalo jak mně pro tu vlastní práci ve studiu, tak samozřejmě producentovi pro tu práci z hlediska prodeje díla.
Pro vydavatelství Tympanum jste natočil několik děl: Dahlovy Milostné rošády, Školu malého stromu, Jonathana Livingstona Racka, Alchymistu a nyní nejnověji Siddhárthu. Kdybyste měl ke každému z nich něco říct… Co na kterém bylo zajímavé z vaší režisérské pozice? Jak se vám to točilo?
(usmívá se) Myslím si, že příběhy, které mi jsou nabízeny z vydavatelství Tympanum, jsou z části dost takové (přemýšlí) vnitřní … Jsou to vlastně příběhy o hledání sebe sama v prostoru společnosti, v prostoru Země, v prostoru Vesmíru, možná i hledání sám v sobě, kdo jsem já, koho zastupuji, jaké mám myšlení, jak se chovám k lidem. A k balíku tohoto základního pohledu musím přiřadit Siddhárthu, Alchymistu, Racka a vlastně i Školu malého stromu. Jsou to velmi něžně bolestné příběhy, které samozřejmě přinášejí spoustu štěstí, spoustu radosti, ale na té cestě, kterou jednotlivé figury urazí, je to i velké množství trápení, překážek, prostě všeho negativního, co se ve finále zhmotní do pozitivního celku, do pozitivní zkušenosti, která nás posílí, která nám pomůže najít další vlastní cestu, která nám dodá nějaké …. možná moudrosti, možná jen stáří, nějaké větší hloubky v duši. …. Doufám, že to nezní jako úplná fráze, ale možná, že mi budou rozumět ti, kdo tyto knihy četli nebo si je poslechli z vydavatelství Tympanum.
Jiná část, jiný prostor dávám Roaldu Dahlovi, což jsou čtyři příběhy z cyklu Milostné rošády. To je literatura, kterou mám velmi rád, je to sarkastické, je to živé, energické, pikantní, přináší to naprosto nečekané pointy a je to literatura, po které saháme v knize, ale po které zatím nesaháme tolik v rámci audioknihy. Protože tam vždycky hledáme velké významné slovo, ale tohle může přinést zábavu, může to přinést potěšení, může to přinést hlavně úsměv a to je, myslím si, velmi pozitivní.
A jak se vám točí Siddhártha?
Se Siddhárthou hledáme společnou cestu a nejen se Siddhárthou (usmívá se) a s Hermannem Hessem, ale samozřejmě i s Mirkem Táborským, který je interpretem. Myslím si, že Mirek je tím typem velkého vypravěče, který zde nezastupuje Siddhárthu jako figuru, ale Hermanna Hesseho. A my se snažíme najít v tom řadu společných bodů, z mého hlediska, z jeho hlediska a hledáme Hesseho nápad, proč se vlastně uchýlil k této knize, ve které se sbíhá buddhismus, hinduismus, ale zároveň i naše křesťanské uvažování, jeho uvažování v tomhle náboženském koktejlu (usmívá se), jeho hledání prapůvodnosti člověka, jeho vnímání, jeho cesty a vůbec jeho pozice na tomto poměrně složitém světě….
Za čas, prostor a kameramanskou asistenci svého kolegy Karla Černoška děkuje Kateřina Komorádová
Poznámka z natáčení (15. 4. 2010): Siddhártha Hermanna Hesseho se často popisuje jako příběh o hledání pravdy a smyslu života. Zdá se mi, že aby byl člověk ve svém hledání úspěšný, měl by nejdřív utišit své srdce a být pokorný. A přesně taková atmosféra na mě dýchla i ze studia DAMU, kde se Siddhártha natáčel a kam jsem přišla vyzpovídat pana Vrzáka a pana Táborského. Klid a pokora.
Racionálně vám to nevysvětlím a ani vám nedodám žádné tabulky nebo sinusoidní grafy zachycující chemické složení vzduchu či rychlost šířícího se zvuku převáděného do digitálního světa nul a jedniček; vím jediné: Že jsem byla přítomna vzniku audionahrávky, která bude jedinečná – a to nejenom svou literární předlohou…
William Saroyan. Hudba Dominik Renč. Režie Jan Jiráň.
Osoby a obsazení: vypravěč (Lukáš Hlavica), Tracy (Vojtěch Dyk), Laura (Martha Issová), doktor Pingitzer (Arnošt Goldflam), kapitán Huzinga (Ivan Trojan), náčelník Blyth (Josef Abrhám), Seyfang (Ilja Racek), Valora (Jiří Lábus), Scatter (Jiří Schmitzer), Nimmo (Jaroslav Satoranský), Ringert (Lubor Šplíchal), řidič (Pavel Nový). Dále účinkují Petr Vršek, Jakub Slach, Daniel Šváb. Doslov Martin Hilský.
Natočeno 2009 – 2010. Vydalo Tympanum říjen 2010 (2 CD, dramatizace).
Pozn.: Nové vydání dramatizované četby americké kultovní novely znovu připomene půvabný příběh Thomase Tracyho, newyorského mladíka, ke kterému se jednoho dne připojí jako stálý společník tygr, na něhož mladík už od dětství čeká, aby v něm probudil lásku k dívce Lauře a naučil ho dalším důležitým věcem, jež potřebuje mladík ke své proměně v muže. (anotace)
Lit.: Gregor, Lukáš: Zaslechnout tygra, který je láska. In web Knihožrout, 17. 2. 2012 (recenze). – Cit.: Pravděpodobně každý ze čtenářů Knihožrouta má několik titulů, které po přečtení vstoupily napevno do jeho života. Mohou být veselé i smutné, útlé i obsažné, spojuje je ale dar něco (pře)dávat. Mezi těmi mými životními se nachází Tracyho tygr.
Vzhledem k tomu, že o Saroyanově, co do počtu stran nevelké, novele se na tomto serveru již psalo, dovolím si mnohé informace vypustit. A také hned zkraje vysvětlit, proč se na Knihožroutu k tygrovi, který tak trochu byl panter, vracíme. Já totiž vlastně knihu nečetl. Jen ji slyšel. Ve dvojím podání. A byly to tak silné zážitky, že – rouhačsky se přiznám – nemám ani potřebu knihu někdy číst.
Nejprve se ke mně dostala postarší nahrávka z roku 1996. Tenkrát ještě na MC kazetách, nyní na CD, vždy však pod hlavičkou firmy Audiostory, načtená Vlastimilem Brodským. Brodský audioknihy vyzdvihoval, hovořil o nové hodnotě, kterou dramatizace či “pouhé” čtení literárnímu textu přidává. Jeho uchopení citlivého, nikoliv však ne nehravého textu v sobě nese kapku melancholie. Brodského hlas, který jsem jako malý slýchával z LP desek, kombinuje rozvernost s letitými zkušenostmi (a tedy také strastmi a bolestí). Jako by se při čtení sám herec díval kolem sebe, zda nezahlédne svého tygra… Z poslechu jsem měl pocit, že ne, že ho už neviděl, že pouze vzpomínal na chvíle, kdy ještě při něm stál. Když Vlastimil Brodský pronesl poslední větu tygr, jenž je láska, zastavil se nejen cd přehrávač, ale na chvíli i můj dech…
Před rokem pod režijním vedením Jana Jiráně vzniklo druhé zvukové zpracování Saroyanovy novely. Tympanum čas od času zvolí cestu dramatizace – do různých postav obsadí více herců, klade větší důraz na hudební kompozici, respektive na mix hudby a ruchů. Věřím, že Jan Jiráň si uvědomoval riziko, kdyby zrežíroval jednoho herce předčítajícího knihu. Takový počin by byl zákonitě srováván s Brodského výkonem. Takto existují vedle sebe dvě naprosto odlišné nahrávky, žádná horší než ta druhá.
Vojtěch Dyk, který ztvárnil ústředního hrdinu, má s audioknihami dobrou zkušenost, jeho přednes dělá ze Stopařova průvodce po galaxii dvojnásobnou porci zábavy. V tomto případě se do jeho hlasu dostává stín hledání a nejistoty. A – narozdíl od Brodského – také nezkušenosti. Ta však postupem času bolavě přechází v poznání skutečného života a úskalí, která realita a lidé bez tygrů nabízejí. Vedle Dyka zazní hlasy předních tuzemských herců – Trojana, Lábuse, Abrháma, Schmitzera, radost mi udělalo obsazení Arnošta Goldflama a snové Marthy Issové. Jan Jiráň si zaslouží pochvalu, jednotliví herci totiž pracují s výrazem vyloženě na pomezí herectví a četby. Nemáte tak pocit, že posloucháte záznam (divadelní) inscenace, současně však každá z osobností využívá svého charakteristického projevu a obohacují o něj literární postavy.
Saroyanovu knihu nemám potřebu číst z toho důvodu, že střídám poslech její starší a mladší zvukové verze. Možná je to tím, že můžu “při čtení” zavřít oči a ještě intenzivněji prožívat pocity jednotlivých postav. A že můžu lépe vidět tygra.
Tracyho tygr z roku 1996 nesl spíše v melancholické vděčnosti za prožitou radost, nahrávka pořízená v listopadu 2010 jako by byla přikryta látkou tkanou ze snů. Pod nimi je obrovská spousta emocí – tu radostný, tu bolestných. Láska už taková je.
J. P. Donleavy. Režie Jan Jiráň.
Čte Libuše Šafránková.
Natočeno 2009. Vydalo Tympanum 1. 4. 2010 (3 CD, nezkrácená četba).
Pozn.: Rozsahem nevelký román je brilantní ukázkou jemnější linie americké postmoderny. Vypráví příběh ženy, které se ve čtyřiceti letech stalo to, co potkává mnoho lidí v tomto věku – opustí ji životní druh. Hrdinka se s tím zpočátku vyrovnává se ctí, ale postupem času upadá do podivné strnulosti a čím dál větší materiální bídy, jako by se tím chtěla dotknout svědomí muže, který ji nechal na holičkách. Ten sice zůstává chladný, ale osud se na dámu, jež měla ráda čisté záchodky, náhle usměje z toho nejnečekanějšího úhlu. (anotace)
Powered by WordPress