Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Páteční večer ke Dni památky obětí holocaustu – šoa (27. 1.). Připravila Vladimíra Lukařová.

Hovoří ředitel Židovského muzea Leo Pavlát, hebraistka Jiřina Šedinová, historik z Evangelické teologické fakulty Martin Wernisch, farář Českobratrské církve evangelické Miloš Rejchrt, historička Helena Krejčová, historik České křesťanské akademie Jan Stříbrný, zakladatelka Společnosti křesťanů a Židů Jana Doleželová, psycholožka Helena Klímová, rabín Karol Sidon a spisovatelka Lenka Reinerová. Zazní též svědectví bývalých vězeňkyň koncentračních táborů Zdenky Fantlové, Anity Frankové a Dity Skálové. Z dobových textů čte Otomar Krejča ml. V několika záběrech připomeneme přímý přenos z Pinkasovy synagogy v Praze „Každý člověk má své jméno“ z 16. září 1999, v jehož průběhu se konalo veřejné předčítání jmen českých, moravských a slezských Židů, kteří zahynuli v ghettech a koncentračních táborech za 2. světové války. Žalozpěv Kel male rachamim (Bože, plný milosrdenství) za oběti šoa zpívá z archivního záznamu kantor Šalom Katz. Další synagogální zpěvy přednesou izraelský rabín Jehuda Ješarim a kantoři pražské a brněnské Židovské obce Viktor Feuerlicht a Arnošt Neufeld. Rozhlasové nahrávky byly natočeny ve Staronové, Španělské a Pinkasově synagoze v Praze.

Natočeno v roce 2005. Premiéra 28. 1. 2005 (ČRo3 Vltava, 20:00 h.; 133 min.). Obnovená premiéra 22. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 120 min.).

Lit.: Lukařová, Vladimíra: Kel Male Rachamim. In Týdeník Rozhlas 4/2005 (anotace). – Cit.:  TRANSPORT AAY 28.7.1942 z ghetta Terezín do Baranowiczi (1000 deportovaných, nikdo nepřežil)
TRANSPORT BB 20.8.1942 z ghetta Terezín do Rigy (1000 deportovaných, nikdo nepřežil)
TRANSPORT BK 8.9. 1942 z ghetta Terezín do Malého Trostince (1000 deportovaných, přežili 4)
TRANSPORT BV 15.10.1942 z ghetta Terezín do Treblinky (1000 deportovaných, nikdo nepřežil)
TRANSPORT CQ 20.1.1943 z ghetta Terezín do Osvětimi (2000 deportovaných, přežili 2)

„Až získám moc, vyhlazení Židů se stane mým nejpřednějším úkolem. Nedokáží se sami bránit a nikdo se na jejich obranu nepostaví,“ prohlásil v roce 1922 Adolf Hitler. Své úmysly popsal v knize Mein Kampf. Měl pravdu, na obranu Židů se skutečně postavil málokdo. Jednotlivci pomáhali často s nasazením života, vlády některých zemí se snažily zachránit své židovské obyvatele, jiné však nacistům aktivně pomáhaly při deportacích. Pouze Winston Churchill se jako jediný člen protihitlerovské koalice pokoušel prosadit bombardování plynových komor a vlakových tratí. Nepřidal se k němu nikdo.
Už během války začala vznikat konspirativní síť, která pak pomáhala k útěkům válečným zločincům. ODESSA (Organizace bývalých příslušníků SS) byla napojena na některé představitele zejména katolické církve. V Římě fungoval institut San Girolamo, ve Vatikánu se nacistům vystavovaly falešné pasy. Vedoucím tohoto transferu byl biskup ze Štýrského Hradce Alois Hudal, zapojil se i chorvatský františkán otec Krunoslav Draganovič a další. S jejich pomocí tak především do Jižní Ameriky a do arabských států (ale i jinam) uprchli mnozí strůjci i vykonavatelé „konečného řešení židovské otázky“ – Adolf Eichmann, jeho pravá ruka Alois Brunner, velitel vyhlazovacího tábora v Treblince Franz Stangl, jeho zástupce a velitel vyhlazovacího tábora v Sobiboru Gustav Wagner, velitel ghetta v Rize Eduard Roschmann, Klaus Barbie, přezdívaný „kat z Lyonu“ a také osvětimský lékař Josef Mengele. Poválečným soudům včetně hlavnímu Norimberskému procesu touto cestou uniklo kolem 30 000 válečných zločinců. V dokumentech, kterými se při útěku prokazovali, byli často uváděni jako ti, kteří přežili koncentrační tábory. Až do osmdesátých let minulého století byly tyto informace součástí tajné zprávy Ministerstva zahraničí Spojených států. Pak se sice dostaly na veřejnost, ale např. v katolické církvi o nich stále ví málokdo.
Při obsazování Sovětského svazu doprovázely armádu tzv. Einsatzgruppen – zvláštní skupiny, které „čistily“ prostor od Židů. Velitelem komanda D byl Otto Ohlendorf, absolvent tří vysokých škol a v civilu právník. Skupině C velel Ernst Biberstein – evangelický pastor a církevní hodnostář. Od října do prosince 1941 vyvraždilo jeho komando 75 000 Židů a zlikvidovalo celou židovskou komunitu v Kyjevě. Byli snad všichni z nich sadisté? Nikoli. Jen loajální občané Velkoněmecké říše, kteří plnili rozkazy svých nadřízených.
První forma tzv. „osvětimské lži“ – tedy popírání existence plynových komor a holocaustu (který si prý vymysleli sami Židé, aby vzbudili soucit světa a dosáhli svých cílů) – se objevila už v roce 1945 a setkáváme se s ní dodnes. Pamětníků, kteří mohou podat svědectví, však stále ubývá.

V Pátečním večeru ke Dni památky obětí holocaustu uslyšíme vzpomínky tří žen, které přežily – Zdenky Fantlové, Dity Skálové a Anity Frankové. Přijdou i zástupci tzv. druhé generace – ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát a rabín Karol Sidon a spolu s nimi evangelický farář Miloš Rejchrt, z katolické církve Jana Doleželová a historik Jan Stříbrný i další historici z Univerzity Karlovy a rovněž psycholožka Helena Klímová a spisovatelka Lenka Reinerová. Úryvky z dobových i současných textů včetně části překladu původního zápisu konference ve Wannsee o „konečném řešení židovské otázky“ přečte Otomar Krejča ml. Převážnou část synagogálních zpěvů, které zazní v průběhu Pátečního večera, jsme natočili v pražských synagogách – ve Španělské s izraelským rabínem Jehudou Ješarimem a ve Staronové a Pinkasově s kantorem pražské Židovské obce Viktorem Feuerlichtem.

Cyklus reportážních zastavení v Bretani připravily Anna Pravdová a Blanka Stárková.

Natočeno 2009. Premiéra prvního dílu 25. 5. 2009.

Obsah: 1.Na palubě TGV. – 2. Korzáři ze Saint-Malo. – 3. S korzárskou vlajkou v EU. – 5. Sedmá vlna u Růžové hlavy. – 6. Na zámku Rosanbo aneb Bretonci spali polosedě. – 7. Barnenez – hrob pro věčnost. – 8. Brána do pekel je v pohoří Arrée. – 9. Locronan aneb Keltské dědictví. – 10. U mlsného vlkodlaka.

Historik umění, který emigroval v 60. letech, studoval v Holandsku, Itálii a USA a dnes vyučuje na několika amerických univerzitách ve Florencii. Připravila Hana Soukupová. Technická spolupráce Michal Kolář.

Připravily České Budějovice v roce 2009. Premiéra prvního dílu 25. 5. 2009  (30 min.). Repríza 29. 8. – 2. 9. 2016 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h).

Lit.: Soukupová, Hana: Osudy Petra Porcala. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2016 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Historik umění, který emigroval v 60. letech, studoval v Holandsku, Itálii a USA a vyučoval na několika amerických univerzitách ve Florencii.

Kdyby byl Petr Porcal dostudoval v socialistickém Československu obor dějiny umění, nejspíš by se pak vrátil do Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou a v klidu a míru tam přečkal normalizační dobu. S odchodem do emigrace se mu tento svět na mnoho let uzavřel, zato se před ním objevily nové možnosti. „Když je člověk mladý, má odvahu a spoustu sil. Na co sáhne, to se mu mění ve zlato.“

„Po roce 1989 jsem vážně uvažoval o tom, že se vrátím domů. Ale v Itálii se mi v 90. letech narodila dcera, a to rozhodlo, že už nejspíš definitivně zakotvím ve Florencii. Ale na jih Čech samozřejmě jezdím moc rád. Je to tak, že když jsem tady, docela zapomenu na Itálii, mluvím a myslím česky a cítím se tady doma. A když se pak vrátím do Florencie, je ze mě zase Ital. Ta dvojí identita, to je bohatství mé duše.“