Leszek Kołakowski. Esej polského filozofa. Přeložil Jiří Červenka. Účinkuje Rudolf Pellar. Režie Vlado Rusko.
Natočeno 2009. Premiéra 4. 6. 2009 (15min.).
19. 6. 2009
Rádio na kolečkách – Bratři Luboš a Milan Ogounovi (2007)
Letos zemřeli někdejší vynikající atleti z časů první republiky, synové statečného odbojového pracovníka, v jehož bytě se ukrývali do poslední chvíle parašutisté, kteří přišli zabít Heydricha. Z archivních válečků, desek i kotoučů pásků vybírá Karel Tejkal.
Ze vzpomínek jejich otce Josefa Ogouna Pravda o Heydrichovi čte Radovan Lukavský.
Natočeno 2009. Premiéra 2. 6. 2007 (ČRo 2 Praha, 17:05 h.). Repríza 3. 6. 2009 (28min.); 29. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 14:29 h.) k výročí akce Anthropoid. K poslechu zde.
Lit.: Tejkal, Karel – Taud, Rostislav: „Já už dál nemůžu. Buď mě pustíte dál, nebo se tu odstřelím,“ řekl jim ve dveřích Kubiš den po atentátu. In web ČRo 2 Praha, 29. 5. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Očité svědectví heydrichiády a přímá vzpomínka rodiny, která parašutisty ukrývala ještě v den atentátu. Poslechněte si příběh čepice a pláště vystavených po atentátu v Baťově prodejně na Václavském náměstí. Ze vzpomínek Josefa Ogouna čte v audiu Radovan Lukavský.
„Otec domluvil s parašutisty, že u nás budou bydlet. Dva z nich. Ve zfalšovaných legitimacích měli velmi trefná jména Vyskočil a Navrátil. Ale jejich pravá jména byla Kubiš a Gabčík,“ vzpomínal Luboš Ogoun.
„Bydleli u nás od polovičky dubna do 27. května 1942. Právě 27. května jsem dělal maturitu. Pamatuju si dobře, jak ráno odcházeli a říkali mně: ,Tak Luboši, zlom u tý maturity vaz.‘ A ani se nezmínili o tom, že je čeká maturita mnohem horší.“ A rodinu Ogounových čekala ještě ten den domovní prohlídka.
Dvojité štěstí v neštěstí
„Teprve druhý den jsme v šatníku objevili jejich těžké zimní kabáty a v nich handgranáty anglické výroby. Ty prohlídky nebyly tak pečlivé, protože tenkrát museli prolézt tisíce bytů.“ Nebylo to jediné štěstí, které měli.
Květen 1942 byl totiž ještě chladný, a proto si Kubiš s Gabčíkem půjčili od Ogounových plášť a čepici. „Ta čepice potom byla jako doličný předmět vystavena na Václavském náměstí v Baťově prodejně a ukazovala se i v biografu. Byla vypsána odměna 10 milionů marek pro ty, kdo přivedou na stopu atentátníků.“
Byl znám v čepici frajersky naražené
Tohle byla hodně nebezpečná stopa. „Luboš byl znám v čepici v okolí a mezi spolužáky. Neboť ji nosil frajersky naraženou se stínítkem obráceným vzhůru. Bylo třeba pro případ vyšetřování opatřiti podobnou čepici. V obchodech však nebylo radno po něčem takovém se poptávati,“ zapsal si ve svých vzpomínkách otec Luboše Ogouna Josef.
„Našli jsme však doma kus podobné látky z velbloudí srsti, která sloužila za vložku do dámského převlečníku a přes noc nám z ní ušil osvědčený přítel-legionář Josef Zemek čepici, kterou jsme pak přiměřeně ušpinili a upravili fazonu tak, aby byla řádnou zástupkyní své vystavené družky.“
Stál tam zraněný, k smrti unavený
Věděli, že se Gabčík po atentátu schoval u rodiny Fafkovy. Umíte si ale představit jejich zděšení, když 28. května 1942 (jen den po atentátu) zazvonil u jejich dveří zraněný, k smrti unavený Kubiš? „On stál na prahu a říkal: Pane profesore, já už dál nemůžu, buďto mě pustíte, nebo se tady musím odstřelit.“
Podle Luboše Ogouna ani tentokrát jeho rodiče nezaváhali. „Maminka mu vybírala snad tři hodiny střepy z tváře.“ Než si šel Kubiš lehnout, pro případ nečekané noční kontroly trénovali jeho ukrytí mezi zatemněným dvojitým oknem. Musel to stihnout do 20 vteřin.
Jednu tu svini voddělám
„Když to zkoušeli asi podesáté, Kubiš vytáhl revolver a říká: Pane profesore, když já jsem tak strašně unavenej… Tady mám šest ran. Když přijdou, tak mám čtyři pro vás, jednu pro sebe a ještě tu jednu svini voddělám.‘ A pak si šel lehnout,“ směje se při té vzpomínce Luboš Ogoun.
O úkrytu parašutistů v kryptě už Ogounovi nevěděli. Vědět o sobě mohly vždy jen nejbližší dvě spojky. „Celá naše rodina vděčí za to, že žijeme, té spojce, která byla před námi. To byla rodina legionáře Petra Fafka, tatínkova kamaráda, který měl dvě dcery, 20 a 21 let,“ připomínal Ogoun.
Hrdinství rodiny Fafkovy
„Celá Fafkova rodina šla do plynu. I ty dvě děvčata. A zřejmě neřekli vůbec nic. Oni jediní o nás věděli. To je pro mě ukázka toho nejvyššího hrdinství. Když si představím ta dvě mladá děvčata, která určitě mučili, než je odpravili v plynový komoře, a že mohly mít naději, kdyby řekly další adresu a neřekly nic…“
Vydejte se s Dvojkou i po těchto stopách. Po místech, domech a bytech spojených se jmény Gabčík a Kubiš. Poslouchejte Dvojku v neděli 11. června Den s Anthropoidem a/nebo ten den sledujte parašutisty pomocí interaktivní mapy na webu Dvojky.
Spojkou z „druhé strany“ byl Jan Zelenka-Hajský. Ten se těsně před zatčením i se synem otrávil. Josef Ogoun se nechal zavřít do blázince v Kroměříži, kde znal primáře. Luboš Ogoun byl totálně nasazen. V únoru 1945 utekl z vlaku, který ho převážel, a až do konce války se skrýval taky v Kroměřížži, u příbuzných. Jako uznávaný choreograf zemřel 14. února 2009 ve věku nedožitých 85 let.
Občan Královského Hlavního Města Prahy Hermann Kafka, jeho rodina a syn Franz (2009)
Alena Wagnerová. Pohled do hlubších vrstev Kafkových inspirací. Účinkuje Alena Zemančíková.
Natočeno 2009. Premiéra 3. 6. 2009 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.; 15 min.). Repríza 10. 2. 2016 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h) v cyklu Psáno kurzívou.
Lit.: Wagnerová, Alena: Občan královského města Prahy Hermann Kafka. In Literární noviny 52/2007, s. 6 (online publikováno 29. 12. 2007). – Cit.: Franz Kafka svým Dopisem otci alespoň pro dvě generace kafkovských badatelů a svých čtenářů ruinoval pověst svého otce Hermanna Kafky. Příčinu spisovatelovy neurózy dávají za vinu všemocnému otci, protože Dopis otci nechápou v první řadě jako literární dílo a subjektivní výpověď syna, ale zacházejí s ním, jako kdyby tu šlo o objektivní pramen informací o Hermannu Kafkovi a vztahu otce a syna, přičemž pravdu má samozřejmě světoznámý syn.
Ve sboru rozčilených mužských hlasů, které z pražských dvorků, pavlačí a úzkých uliček každý večer stoupaly k temnícímu se nebi, můžeme z odstupu víc než století, díky jeho synu Franzovi, rozeznat i sytý baryton Hermanna Kafky. Křikem, nadávkami a láteřením, někdy i ranami se tu otcové po dlouhém pracovním dnu snažili znovu uchopit do ruky otěže své domácí moci, která se jim podle jejich úsudku během jejich nepřítomnosti vymkla z ruky, a posílit svou autoritu. V podstatě se ovšem svými hlasy snažili jen překřiknout strach, který jim seděl v hrdle přímo nad hlasivkami, tam, kam jinak vinař nechává sklouznout hlt ochutnávaného vína. (more…)
Два раÑÑказу (Dvě povídky, 2008?)
Michail Afanasjevič Bulgakov. Povídky. Redakce Natalie Šolochovová. Zvuk Galina Zasimovová a Boris Sokolov. Režisér Igor Chucev.
Čte Boris Plotnikov.
Natočeno 2008 (?). Premiéra (?) říjen 2008 (celkem 22 min.).
Obsah: 1. „Ploščaď na kolesach“ (č. „Náměstí na kolech“) s podtitulem „Dnevnik genialnovo graždanina Polosuchina“ (č. „Deník geniálního občana Polosuchina“). (6 min.) – 2. „Tajna něsgorajemovo škafa“ (č. „Tajemství ohnivzdorné skříně“) s podtitulem „Malenkij ugolovnyj roman“ (č. „Malinký krvák“). (16 min.).
Kreslíř (2009)
Alfred Kubin. Esej rakouského výtvarníka. Překlad František Holešovský. Připravil Petr Turek. Účinkuje Karel Pospíšil. Režie Petr Adler.
Natočeno 2009. Premiéra 2. 6. 2009 (16min.).
Slova na rozloučenou aneb Putování opuštěnou literární krajinou 1/20 (2009)
Cyklus portrétů českých a německých spisovatelů 1. poloviny 20. století připravila Marie Valtrová. Použité překlady: Pavel Eisner (1,7), Bedřich Fučík (2), Michaela Jakobsenová (2-4,7-9,12-18,20), Veronika Dudková (5-6,12,14-16,18), Pravoslav Kneidl (5), Alena Bláhová (7), Jan Mareš (8), Ludvík Kundera (9), Jindřich Buben (10), Anna Nováková (10), Petr Kitzler (11,19) a Václav Chaloupecký (13). Hudební spolupráce Alena Michálková. Režie Aleš Vrzák.
Účinkují Apolena Veldová a Milan Kačmarčík.
Natočeno v roce 2009. Premiéra prvního dílu 1. 6. 2009.
Pozn.: Inspiračním zdrojem 20-tidílného rozhlasového cyklu Putování opuštěnou literární krajinou se stala stejnojmenná kniha německého badatele Jürgena Serkeho, v níž vypráví „příběh německé literatury, kterou na území někdejších zemí Koruny české a pozdější Československé republiky, psali Němci a Židé.“ V cyklu je věnována pozornost osobnostem takzvaného Pražského kruhu Maxe Broda – Oskaru Baumovi, Franzi Janowitzovi, Paulu Leppinovi, Otto Pickovi a dalším – stejně jako básníkům a spisovatelům, co byli doslova vytrženi z rodných kořenů a skončili v koncentračních táborech, emigraci nebo komunistickém vězení. Prožili osudy, které jsou obrazem dvacátého století. Za mnohé jmenujme alespoň Paula Kornfelda, Petera Kiena, Franze Steinera, Johannesa Urzidila nebo Hugo Sonnenscheina.
Obsah: 1. Úvod (06:09) – 2. Přítel všech přátel (Max Brod) (06:27) – 3. Vidoucí (Oskar Baum) (06:13) – 4. Poručík c. k. monarchie (Franz Janowitz) (06:03) – 5. Věčný Žid (Paul Kornfeld) (06:05) – 6. Dítě ghetta (Ludwig Winder) (07:06) – 7. Nekorunovaný král pražské bohémy (Paul Leppin) (05:35) – 8. Přítel z mládí (Otto Pick) (06:05) – 9. Rybář slov (Victor Hadwiger) (06:01) – 10. Pražský Proust (Hermann Grab) (06:27) – 11. Bílý motýl nad planoucí modří chrpy (Rudolf Fuchs) (05:57) – 12. Zapomenutý exulant (Hans Natonek) (06:21) – 13. Masarykův žák (Camille Hofmann) (05:55) – 14. Muž, jehož domovem bylo psaní (Johannes Urzidil) (05:32) – 15. Neviditelná stěna Hanse Günthera Adlera (05:57) – 16. Šťastný člověk (Franz Baermann Steiner) (05:57) – 17. Vyděděný (Joseph Hahn) (05:38) – 18. Číslo 665/0 (Peter Kien) (06:14) – 19. Bratr slunce (Hugo Sonnenschein) (06:08) – 20. Čajový mistr (Melchior Vischer) (05:37).
Osudy – Jarmila Šuláková 1/5 (2009)
Rozhlasové vzpomínky zpěvačky moravských lidových písní. Připravila Eva Ocisková. Technická spolupráce Tomáš Gsöllhofer.
Natočeno 2009. Premiéra 1. – 5. 6. 2009. Repríza 18. – 22. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.).
Lit.: anonym: Osudy Jarmily Šulákové. In web ČRo 3 Vltava, červenec 2016 (článek). – Cit.: Rozhlasové vzpomínky zpěvačky moravských lidových písní. Hlas zpěvačky Jarmily Šulákové nechává jen málo lidí lhostejných. Svého času dala přednost před operním jevištěm lidové písni, a své srdce i hlas jí odevzdala na celý život.
Jan Rokyta, vynikající cimbalista a velký znalec lidové písně a muziky, s Jarmilou Šulákovou natáčel a na pódiích vystupoval nesčetněkrát. Ví snad o každém záchvěvu její pěvecké duše. O zpěvačce mimo jiné v minulosti řekl: „…její písničky našly domov u každého, kdo má rád poctivou muziku a zpívání. Dokázala vytvořit z celé řady písniček povýtce regionálních tituly vpravdě národní; kromě Moravského Valašska se dnes se stejnou chutí zpívají v celých Čechách, na Moravě i ve Slezsku. A mají je v repertoáru i folkloristé na Slovensku či třeba v Holandsku a dokonce v Chicagu.“
Hlas Jarmily Šulákové i její bezprostřední humor můžeme obdivovat při jejím rozhlasovém vltavském vzpomínání na dětství, rodinu, přátele, na zpívání i na mnohé, s nimiž se na svých cestách s lidovou písní setkávala po celém světě.
Jak ilustruji (2001)
Alfred Kubin. Esej rakouského výtvarníka. Překlad František Holešovský. Připravil Petr Turek. Účinkuje Karel Pospíšil. Režie Petr Adler.
Natočeno 2001. Repríza 1. 6. 2009 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.; 15 min.) v cyklu Psáno kurzívou; 3. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.) v cyklu Rakouský rok a Psáno kurzívou.
Já doma modrý klavír mám (2009)
Else Lasker-Schülerová. Literárně-hudební pásmo z básní, dopisů a próz německé židovské básnířky. Z vlastních překladů připravila Alena Bláhová. Klavírní skladby Ervína Schulhoffa hraje Tomáš Víšek. Hudbu vybral Rafael Brom. Režie Hana Kofránková.
Účinkují Magdaléna Borová, Růžena Merunková a Rudolf Kvíz.
Natočeno 2009. Premiéra 31. 5. 2009 (45min.).
Štěstí není jen slovo… (2009)
Rozhlasová kompozice inspirovaná životem a dílem francouzského malíře českého původu, který už padesát tři let žije na jihu Francie, ale své obrazy a sochy stále podepisuje jménem Franta. Redaktor Jan Tůma. Hovoří výtvarník František Mertl.
Natočeno 2009. Premiéra 30. 5. 2009.