* 11. 5. 1917, Příbram
†3. 5. 1998, Praha
Dramatik, scénárista a režisér, prozaik a překladatel.
Otec Stanislav Trapl byl profesorem na gymnáziu. Po maturitě na klasickém gymnáziu v rodišti (1936) studoval Trapl Právnickou fakultu UK. Po uzavření vysokých škol (1939) pracoval v Pražské úvěrní bance, poté v Pragfilmu na Barrandově. Za okupace byl členem ilegální organizace Předvoj. V květnu 1945 byl ustanoven předsedou podnikové rady Čs. státního filmu, v únoru 1948 jmenován prozatímním ředitelem filmových ateliérů a laboratoří a na podzim 1948 ředitelem Krátkého filmu. 1953-55 řídil Studio pro úpravu zahraničních filmů, 1955-60 pracoval jako režisér krátkých filmů ve FS Gottwaldov (Zlín), 1961-64 byl lektorem FS Barrandov, 1965-69 vedoucím referátu pro film a televizi při ministerstvu zemědělství (pracoval zde i jako režisér a scenárista krátkých filmů se zemědělskou tematikou). 1970 se vrátil do funkce vedoucího dramaturgické skupiny do FS Barrandov, v témže roce se podílel na zrodu normalizačního Svazu českých dramatických umělců a stal se členem jeho ústředního výboru. 1972 byl jmenován mimořádným profesorem na Fakultě žurnalistiky UK, kde vyučoval až do 1976, poté až do 1989 na FAMU. V 90. letech spolupracoval s nakladatelstvím Onyx jako překladatel a redaktor knih s duchovní tematikou.
Přispíval do Rudého práva, Tvorby, Květů, Světa socialismu, Čs. televize, Kulturní práce, Kulturního rozvoje, Záběru, Revue fotografie.
Byl autorem námětu či scénáře řady televizních her: Jeden za všechny (1972, r. Anna Procházková, sc. Zdeněk Pošíval), Chlap pravdu unese (1972), Jako padlý sníh (1972), Volání o pomoc (1973, vše r. František Filip, sc. + Jiří Štych), Výlety (1981, r. Jiří Adamec, podle hry Kytice pro panenku) a Na čí stranu (1984, r. Eugen Sokolovský). Pro televizi rovněž připravil řadu publicistických relací a pořadů o zemědělství (např. čtyři dvanáctidílné cykly Za vyšší intenzitu zemědělské velkovýroby, 1966-69).
Působil také jako scénárista a režisér celovečerních filmů Tobě hrana zvonit nebude (1975, podle stejnojm. hry), Vítězný lid (1977, podle TV hry Mrazivé ráno), které získaly 1978 a 1979 hlavní cenu Laceno d’oro na mezinárodním festivalu neorealistických filmů v italském Avellinu, dále pak filmu Velké přání (1981). Natočil také krátké filmy: Vítězství (1949), Poselství míru (1950, s Hugo Hruškou a Oldřichem Křížem), Maršovská kronika (1951), Země milovaná (1952), Petr Brandl, malíř světla v době temna (1953), Síla dostředivá a odstředivá (1956), Výroba ocelových trubek 1-2 a 3 (1956 a 1957), Stavba a funkce těla savce (1957), Život v kovech 1 (1957), Koželužny (1958), Les 1-4 (1958), Naši savci (1958), Pohyby země (1958), Volně žijící zvířata (1958), Zlaté ráno (1958), Cestou života (1959), Krystalizace ušlechtilé oceli (1959), Naše epoxy-pryskyřice (1959), Meliorace lesních půd degradovaných podzolizací (1960), Po deseti letech (1960), Tuhnutí oceli v ingotech (1961), Vnitřní vady ingotů uklidněných ocelí (1962) a Svatba z lásky (1966).
V 70. a 80. letech se dále věnoval původní dramatické tvorbě i úpravám již existujících dramatických děl.
Dále spolupracoval s Čs. rozhlasem na publicistických pořadech (Živá slova, A léta běží, vážení), na začátku 70. let mu byly v rozhlase uvedeny hry Ananké (1972, podle divadelní hry), Nepochopený (1972), Východisko (1973, podle divadelní hry), Hrana (1973).
Jako scenárista spolupracoval i na organizaci celostátních spartakiád (1961-75) a na přípravě koncertů ke stranickým výročím ve Sportovní hale v Praze.
Literární, filmovou, televizní a rozhlasovou tvorbu Vojtěcha Trapla zásadně ovlivnilo autorovo komunistické přesvědčení. V 70. letech se jeho jméno stalo symbolem normalizační dramatiky, čemuž také odpovídala estetická náročnost, dramatická konstrukce a umělecká věrohodnost Traplových děl. Psychologická prokreslenost postav ustupovala do pozadí a sloužila spíše jen k ilustraci zvoleného tématu (zpravidla se opakovalo klasické schéma kladný hrdina komunista versus škodící a morálně narušený oportunista). Traplova dramata, prózy a filmy byly psány především jako obhajoba socialistické společnosti a tzv. normalizace, autor jejich prostřednictvím polemizoval s kulturním a politickým vývojem společnosti v 60. letech. Proslulost získalo zejména prvoplánové drama a film propagandisticky vykreslující „tíživou“ atmosféru tzv. krizového období let 1968-69 (Tobě hrana zvonit nebude).
Podobné náměty i technika přepracovávání jednoho tématu pro různá média charakterizují rovněž autorova další díla.
Pod tematickou a tvarovou různorodostí Traplových dramat – aktualizovaná parafráze Sofoklovy Antigony Ananké (později s tit. Kréon, thébský král), hudební moralita Všechno se rozhodne na svatbě, dramatizace románové satiry Rudolfa Hrbka z období osídlování pohraničí Bublich je mezi námi i adaptace divadelní předlohy Jacka Londona Zlato – se skrývaly opakované návraty k obdobným, tendenčním příběhům o vztazích mezi jednotlivcem usilujícím o „obecné blaho“ a zmanipulovatelnou veřejností.
Takto formované vidění světa určovalo rovněž Traplovy prózy se zemědělskou tematikou (začátky kolektivizace v jižních Čechách v románu Brána, kterou procházíme…, problémy zemědělské velkovýroby v Kronice jitřního času) a v podobném duchu se nesla i dramata líčící život kolektivu brigády socialistické práce (Komu zahrát sólo…), osudy stavebního inženýra (Novosvětská) či příběh svobodné matky trahovaný v publicisticko-politické rovině (Kytice pro panenku). Na základě autorovy novely a televizní hry Mrazivé ráno vznikl film Vítězný lid, schematická kronika únorových událostí, ve své době nekriticky vyzdvihovaná.
Po listopadu 1989 se Trapl již autorské tvorbě nevěnoval. Publikoval však řadu překladů z díla Josepha Antona Schneiderfrankena, jehož duchovní nauka a její principy (důraz na osobní zodpovědnost, hledání „kosmického místa“ apod.) se v narážkách objevují již v Traplových normalizačních dramatech a prózách.
