Jakub Vítek a Jana Kalousová. Režie Jakub Vítek.
Účinkují Marie Jansová, Viktorie Ingerlová, Josef Bartoň, Václav Cejpek, Gustav Řezníček, Naděžda Chroboková.
Nastudoval ČRo Olomouc v roce 2008.
Lit.: anonym: Daleko k Vigríd. In web ČRo, 2008 (anotace). – Cit.: Druhý díl sci-fi Jakuba Vítka a Jany Kalousové (první díl „Daleko k Vígríd„). Na Zemi už nezbylo nic. Iryna a její mladší sestra Agri putují od jednoho prázdného města k druhému a hledají život. Nachází jen cizí vzpomínky a postupně ztrácí svoje vlastní. Text obou her nevznikal úplně standardně. Na začátku bylo několik nápadů, několik postřehů, které se postupně přerodily v hlavní dějovou linii, o jejíž naplnění se snažil každý z autorů sám. Režisér Jakub Vítek poté hledal cestu, jak útržky vzpomínek, úvah a snů pospojovat v působivé vyprávění. K tomu posloužily motivy čerpané z Germánské knihy mrtvých – severská mytologie a její představa o apokalypse, o neustálém střídání světů pomohla zodpovědět mnohé z otázek, které si dvojice hrdinek při svém putování kladou. Těžištěm příběhu neměl být epický narativ, ale co nejupřímnější zpracování jediné emoce – ztráty. Autoři tedy častěji než jindy odemykají vnitřní pohnutí svých postav, a to skrze deníkové záznamy, symbolické sny a poezii.
Poslední zmíněná rovina sdělení se do hry dostala až v závěrečné fázi s neobvyklým objevem poezie americké básnířky Sary Teasdale (1884 – 1933), která jako by vznikala přímo pro naše dvoudílné rozhlasové drama. Utopené vzpomínky, mizející hlasy blízkých a nekonečná samota pod hvězdným nebem; Teasdalové básnické obrazy zcela samozřejmě dokreslily atmosféru zmaru, pod nímž stále někde doutná naděje a touha si pamatovat.
Svět bez lidí připomíná severskou pustinu a dvě postavy se v ní ztrácejí stejně rychle, jako pozůstatky lidské přítomnosti. Iryna se svou mladší sestrou Agri se snaží najít odpovědi, dřív než z nich vyčpí vše, co je dělá lidskou bytostí. Postupné slábnutí individuality, vzpomínání a zapomínání, ambivalentní vztah sester, které si lezou na nervy, ale současně jedna druhou v pustině umírajícího světa potřebují – takové silné emoce vyžadují velmi přesné a citlivé herecké uchopení, protože při sebemenším náznaku neupřímnosti v interpretaci může celý takto zatížený text vyznít jako nechtěná parodie, sentimentální blábolení. Herečky Marie Jansová (absolventka JAMU) a talentovaná, teprve třináctiletá Viktorie Ingerlová z brněnského Pírka se společně v nevětraném studiu trápily, hádaly, plakaly dlouhé hodiny. Společně se svými postavami vykonaly nekonečnou pouť, aby posluchačům co nejvěrněji přetlumočily zprávu o mizející lidskosti, k čemuž jim pomáhá emocemi přesycená hudba Sigur Rós, Aphex Twin a Ohm Square (anotace).
