Skoro holá pravda o životě a konání Františka Josefa I., jak ji dennodenně zblízka vídal jeho dlouholetý osobní komorník Eugen Ketterl. Z německých předloh zpracoval Milan Hodík. Pro rozhlas upravil Radek Veselý. Hudební spolupráce Petr Mandel. Natáčecí technik Jana Fišerová. Zvukový mistr Radek Veselý. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkuje Josef Somr.
Natočeno 2008 (120 min.). Premiéra 25. 7. 2008 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu „Pokračování za pět minut“ . Repríza 18. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu „Pokračování za pět minut“ .
Vydala Radiotéka, únor 2022 (MP3, CR.ES.2016.258). Ukázka k poslechu zde.
Lit.: Zemančíková, Alena: Paměti komorníka císaře Františka Josefa I. jako Pokračování za pět minut. In web ČRo 2. 9. 2011 (anotace). – Cit.: Detailní pohled na každodennost habsburského mocnáře císaře Františka Josefa I. poskytují paměti jeho komorníka Eugena Ketterla. Jejich prostřednictvím si můžeme doplnit obraz člověka, s jehož smrtí jako by symbolicky skončila celá jedna epocha evropských dějin.
Vedle „velkých dějin“ má svět i své dějiny malé. Historie konce rakousko-uherské monarchie je v rámci velkých dějin spojená s březnovou ústavou roku 1848, po níž císař Ferdinand V. předal slavnostně vládu svému synu Františku Josefovi, a vrcholí propuknutím 1. světové války, jejíhož konce se císař Franz Josef nedožil, zemřel roku 1916. Vládl 68 let a přestože se v 1. světové válce zpívalo „za císaře pána a jeho rodinu“, je třeba mu přiznat, že byl bytostně proti násilí a konfliktům, ať už revolučním nebo válečným.
Komorník Eugen Ketterl byl synem vídeňské rodiny, jejíž příslušníci byli osvědčenými sluhy ve šlechtických domácnostech. Po smrti svého otce a krátké službě u venkovského statkáře se stal Eugen Ketterl pánem nad císařovými uniformami, kalhotami a kabáty, nad jeho ranní toaletou a nočním spánkem.
Komorník Ketterl podrobně popisuje císařovy jídelní zvyklosti, z nich vychází mocnář jako mimořádné střídmý a osobně skromný muž. Ostatně Ketterl se dostal do císařské služby až v letech panovníkova stáří, kdy se osobní vlastnosti měnily ve vlastní karikaturu. Obdivný a láskyplný vztah mladého komorníka ke starému mocnáři některé bizarní detaily nechtěně zvětšuje, ale hlavně poskytuje intimní a místy až dojemný osobní portrét císaře, s nímž odešla celá jedna epocha.
Lit.: (anonym): Paměti komorníka císaře Františka Josefa I. In web ČRo 25. 7. 2008 (anotace). – Cit.: Vedle „velkých dějin“ má svět i své dějiny malé. Historie konce rakousko-uherské monarchie je v rámci velkých dějin spojená s březnovou ústavou roku 1848, po níž císař Ferdinand V. předal slavnostně vládu svému synu Františku Josefovi, a vrcholí propuknutím 1. světové války, jejíhož konce se císař Franz Josef nedožil, zemřel roku 1916. Vládl 68 let a přestože se v 1. světové válce zpívalo „za císaře pána a jeho rodinu“, je třeba mu přiznat, že byl bytostně proti násilí a konfliktům, ať už revolučním nebo válečným.
Komorník Eugen Ketterl byl synem vídeňské rodiny, jejíž příslušníci byli osvědčenými sluhy ve šlechtických domácnostech. Po smrti svého otce a krátké službě u venkovského statkáře se stal Eugen Ketterl pánem nad císařovými uniformami, kalhotami a kabáty, nad jeho ranní toaletou a nočním spánkem. Komorník Ketterl podrobně popisuje císařovy jídelní zvyklosti, z nich vychází mocnář jako mimořádné střídmý a osobně skromný muž. Ostatně Ketterl se dostal do císařské služby až v letech panovníkova stáří, kdy se osobní vlastnosti měnily ve vlastní karikaturu. Obdivný a láskyplný vztah mladého komorníka ke starému mocnáři některé bizarní detaily nechtěně zvětšuje, ale hlavně poskytuje intimní a místy až dojemný osobní portrét císaře, s nímž odešla celá jedna epocha. A domácké vzpomínky císařova komorníka z lidského úhlu doplňují letošní téma „Osudových Osmiček.“
Lit.: Bojda, Tomáš: Císařský komorník Josef Somr. In web RadioDock, 11. 11 2017 (recenze). – Cit.: Rozhlasovou četbu Paměti komorníka císaře Františka Josefa I.natočil Dimitrij Dudík při výroční příležitosti „osmiček“ roku 2008. Původně německé texty zpracoval Milan Hodík, pro rozhlas následně upravil Radek Veselý.
Pohled na závěrečné období života Františka Josefa I. je skrze osobního komorníka Eugena Ketterla láskyplnou výpovědí o životě stárnoucího mocnáře. Ketterlovy vzpomínky oživují zvyky habsburského dvora. Nabízejí pohled na císařův pravidelný denní harmonogram, pro většinu posluchačů překvapivě skromný v osobních nárocích jako úctyhodný ve státnických otázkách.
Eugen Ketterl nastoupil do císařských služeb v mladých letech. Pocházel z rodiny šlechtických sluhů, práce u dvora pro něj znamenala nejvyšší poctu. Starostlivou oddanost císaři komorník vložil do svých vzpomínek, které v jednotlivých kapitolách vykreslují osobnost panovníka vládnoucího rakousko-uherské monarchii šedesát osm let.
Šťastnou ruku měl při obsazování jediného interpreta režisér Dimitrij Dudík. Josef Somr prokázal neobyčejný smysl pro vytvoření atmosféry textu. Dokázal zpřítomnit nejen císařovy, ale také Ketterlovy zvyklosti uklidňujícím laskavým přednesem, pravidelnou kadencí, která rozkošnicky konvenovala s repetitivními motivy Straussových valčíků. Somrovy hlasové dispozice, cit pro rytmus i jemné intonační valéry, určujícím způsobem povýšily psaný text do auditivně impresivního rozměru. Posluchač vstřebává obyčeje habsburské aristokracie prostřednictvím cítěné noblesy hercova projevu. Rytmicky precizně zvládnuté kapitoly, například o šatníku uniforem či vztahu k císařovně Alžbětě Bavorské „Sissi“ udržují nenásilnou koherenci, melodicky přecházejí z jedné na druhou. Somrova interpretace je hřejivě důvěrná. Sytý témbr nezaměnitelné barvy budí úsměv při veselých okamžicích z císařova dvora (vzpomínky na opilého sluhu zvaného Škopek), stejně tak rozechvívá při nostalgických momentech (skon Sissi či samého císaře). Herec promyšleně pracuje s pauzou, nepospíchá, naopak soustředěně dávkuje informativní i emoční obsah textu. Pečlivé frázování potvrzuje Somrovu hlasovou vyzrálost, znalost mikrofonu a neobyčejnou kulturu projevu. Právě identifikace postavy s hereckým interpretem je jednou z nejsvébytnějších vlastností auditivního média.
Pevná režijní ruka Dimitrije Dudíka umně prolíná mluvené slovo s hudebními tématy, valčíkové prostředí připomíná pohlednicovou Vídeň v dobách největší slávy. Osobnost císaře Františka Josefa I. byla již za jeho života poněkud vysmívána, úsměvně či vyloženě pejorativně. Cimrmanovské škádlení o dlouhovládě stařičkého mocnáře však v tomto podání nenajdeme. Především díky Josefu Somrovi naopak nalézáme hodnoty, které symbolicky odcházejí s nastupující světovou válkou a úmrtím císaře i koncem habsburské dynastie – řád, urozenost, ušlechtilost, vybrané způsoby. Na tato dnes již bohužel prázdná slova nezbývá ve stále ukvapenějším světě prostor, a tak se nechme alespoň díky rozhlasu občas unášet možná trochu sentimentálním, avšak o to upřímnějším vyznáním starým pořádkům.
