Josef Kroutvor. Úvaha českého básníka, historika umění a esejisty o španělském hlavním městě. Připravil Miloš Doležal. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkuje Michal Pavlata.
Natočeno 2008. Premiéra 30. 4. 2008 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.; 15 min.) v cyklu Psáno kurzívou. Repríza 12. 8. 2015 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.) v cyklu Psáno kurzívou.
Hinduistické legendy, jak si je při svých domácích obřadech vyprávějí bengálské ženy. Z vlastního překladu připravila a v úvodu hovoří Hana Preinhaelterová. Režie Petr Mančal.
Účinkuje Jana Štěpánková.
Natočeno 2008. Premiéra 28. 4. – 7. 5. 2008 (Vltava, 23:00 – 23:15 h.). Repríza 1. dílu 28. 6. 2014 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.).
1. Lakšmí podzimního úplňku. – 2. Lesní Šašthí. – 3. Mangalčandí zachránkyně. – 4. Manasa – královna hadů. – 5. Šivova noc. – 6. Santóší potěšitelka. – 7. Jamův rybník (1 díl cca 15min.).
Lit.: anonym: Soucitné štědré bohyně, velkodušní bohové. In web ČRo 3 Vltava, duben 2008 (anotace). – Cit.: Lakšmí, Šiva, Jama, Monoša – to jsou jména některých z božstev, o nichž vyprávějí legendy, provázející ženské bengálské obřadnictví. Spolu s komentáři indoložky Hany Preinhaelterové, která také vybrala a upravila sedm legend pro rozhlasové vysílání, máme tak možnost nahlédnout do světa prastarých, fantastických a možná z našeho pohledu i naivních příběhů, které ovšem doplňují obraz současného hinduismu o tu část, jež donedávna zůstávala skryta za zdmi vnitřních domů.
Ženské obřadnictví odevždy patřilo k hinduismu právě tak jako rituály kněží – bráhmanů a přesto donedávna zůstávalo skryto ve vnitřních částech domů nejen před cizinci a nehinduisty, ale v některých případech i opřed mužskými příslušníky vlastní rodiny. Přitom valná většina bengálských hinduistek ( a je jich několik desítek milionů) denně obětuje svému bohu. Není to ale vztah starozákonního obětníka, který pln posvátné bázně předkládá své dary neviditelné bytosti, jejíž jméno nesmí ani vyslovit. Bengálka přistupuje k oběti s radostným srdcem a jistotou, že bude vlídně přijata. Poskytuje při ní svému božstvu vše, co se má poskytovat milovanému členu rodiny.
Každá ze sedmi vybraných legend se vztahuje k jednomu božstvu – mluví se tu o- Lakšmí, Čandí, Šivovi a dalších. Děje legend jsou rozmanité a zápletky různorodé. V některých máme jako na dlani scény ze současného vesnického života, v jiných se zjevují bohové, mluví zvířata, ale i uťaté lidské hlavy. Jsou tu kající hříšníci i slitovní bozi, poukazuje se na hojnost darů a hlavně na rozšíření kultu božstva po celém kraji – zemi – světě. Do každé z legend vstoupíme s indoložkou Hanou Preinhaelterovou, která pohovoří o jednotlivých božstvech, k nimž se legenda vztahuje.
Původní pohádkový seriál napsala Martina Drijverová. Vypráví Miloš Kopecký. Natočeno do 1996. (8min.)
Ivan Vojtěch. Stať českého muzikologa o oratoriu Artura Honeggera. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Účinkuje Dalimil Klapka. Režie Hana Kofránková.
Natočeno 2008. Premiéra 1. dílu 28. 4. 2008 (15min.). Repríza 18. a 19. 5. 2022 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.) v cyklu Dopolední četba.
Realizace desky Jiří Šrámek. Zvuková režie ing. Adolf Řípa (Faust, Amfitryon) a Jiří Bartoš (Revizor). Střih a mixáž Jiří Bartoš.
Revizor. Nikolaj Vasiljevič Gogol. Režie divadelního představení Josip Stěpanovič Popov. Z repertoáru Jihočeského divadla v Českých Budejovicích. Ukázky ze 3. dějství, 5. a 6. výstup
Účinkují Ivan Klička, Vladimír Janura, Oto Hradecký, Petr Šporcl, Karel Charvát, Hana Bauerová, Bibiana Šimonová.
Faust. Johann Wolfgang Goethe. Přeložil Otokar Fischer. Režijní a dramaturgická úprava Václav Špidla a Zdeněk Hedbávný. Hudba Jiří Srnka. Z repertoáru Divadla Jaroslava Průchy v Kladně a Mladé Boleslavi. Ukázka z 5. obrazu
Osoby a obsazení: Faust (Jan Tříska), Mefistofeles (Karel Šebesta).
Amfitryon. Jean Baptiste Moliere. Přeložila Eva Bezděková. Hudba Miroslav Ponc. Režie Miroslav Macháček. Z repertoáru Národního divadla v Praze.
Účinkují Vladimír Brabec, Jana Březinová, Josef Kemr, Josef Čáp, Blažena Holišová, Jiří Sovák, Bohuslav Čáp.
Natočeno 8. – 17. května 1973 (Amfitryon), 19. června a 2. července 1973 (Faust) v pražském studiu Supraphon v Lucerně a 16. a 25. února 1974 (Revizor) ve studiu Čs. rozhlasu v Č. Budějovicích (Gelman).Vydal Supraphon (1 18 1477 G, stereo) v roce 1974.
Lit.: Bílková, Jarmila: Gogol, Goethe, Moliére – Třikrát ve jménu člověka (sleeve-note). – Cit.: Nikolaj Vasiljevič Gogol žil v letech 1809 až 1852. Dětství strávil v romantickém prostředí rodného statku na Ukrajině a své první literární pokusy začal psát už na gymnasiu. Když mu bylo šestnáct, zemřel car Alexander a děkabristé se pokusili využít historické příležitosti: omezit samoděržaví ústavou. Jejich povstání však bylo krutě potlačené a nový car Mikuláš I. nastolil mnohaleté období útisku a zpátečnictví. Životy spisovatelů Gribojedova, Puškina, Lermontova, Gogola, Dostojevského a mnoha jiných jsou dokladem, jak každá samostatná myšlenka musela narazit na zeď tupé autority. O Mikulášovi I. se vypravuje, že dostal na stůl jakousi úřední zprávu náhodou končící slovem pokrok. Připsal k ní: „Pokrok? Jaký pokrok? Vymýtit toto slovo z úředního jazyka.“
Johann Wolfgang Goethe se narodil 1749 jako syn frankfurtského měšťana a zemřel 1832 jako výmarský dvořan a – po obrovskou část vzdělané Evropy – jako vladař tehdejšího literárního Olympu. Engels vystihl, jak se celý jeho život i myšlení pohybuje mezi těmito dvěma póly: „Neustále v něm bojuje geniální básník, jemuž se hnusí ubohost prostředí, s obezřetným synáčkem frankfurtského radního, respektive výmarským tajným radou, který se cítí nucen uzavřít s touto ubohostí příměří a zvyknout si na ni. A tak je Goethe hned obrovský, hned maličký…“ Ale právě tak, jako jeho život byl věrným odrazem doby vzestupu měšťáctva až k osvobozující francouzské revoluci (Goethe ji přivítal slovy: „Z tohoto místa a od tohoto dne začíná nová epocha lidských dějin“), čerpal i jeho způsob myšlení přímo nenasytně z nových myšlenkových proudů, především z obrovského rozvoje všeobecného vzdělání a z rozkvětu přírodních věd, jímž se za jeho života otevřely nedozírné perspektivy.
Moliere, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin (1622-1673), žil za vlády Ludvíka XIV., dokonce u jeho dvora, v době, kdy ve Francii dosáhl feudalismus vrcholu stability a země se stala nejmocnějším a nejblahobytnějším evropským státem. Alespoň na povrchu – protože ve světě ducha a myšlení už dávno existovaly proudy, které neměly se středověkým myšlením nic společného, které ukazovaly dopředu do doby, jež se teprve měla zrodit. Na Moliera měl vliv zvláště jeden z těchto myslitelů, Pierre Gassendi, matematik, fyzik a filosof, který jako jeden z prvních postavil proti středověkému podžizování se autoritám nárok zdravého lidského rozumu, nárok na to, aby člověk svým rozumem sám poznával a odpovědně rozhodoval, co je pravda. Byl to spíš duch Gassendiho filosofie než jeho přesné myšlenky, co Moliere přenesl do svých komedií, čemu dal umělecký výraz, ale udělal to geniálně.Nikolaj Vasiljevič Gogol žil v letech 1809 až 1852. Dětství strávil v romantickém prostředí rodného statku na Ukrajině a své první literární pokusy začal psát už na gymnasiu. Když mu bylo šestnáct, zemřel car Alexander a děkabristé se pokusili využít historické příležitosti: omezit samoděržaví ústavou. Jejich povstání však bylo krutě potlačené a nový car Mikuláš I. nastolil mnohaleté období útisku a zpátečnictví. Životy spisovatelů Gribojedova, Puškina, Lermontova, Gogola, Dostojevského a mnoha jiných jsou dokladem, jak každá samostatná myšlenka musela narazit na zeď tupé autority. O Mikulášovi I. se vypravuje, že dostal na stůl jakousi úřední zprávu náhodou končící slovem pokrok. Připsal k ní: „Pokrok? Jaký pokrok? Vymýtit toto slovo z úředního jazyka.“
Johann Wolfgang Goethe se narodil 1749 jako syn frankfurtského měšťana a zemřel 1832 jako výmarský dvořan a – po obrovskou část vzdělané Evropy – jako vladař tehdejšího literárního Olympu. Engels vystihl, jak se celý jeho život i myšlení pohybuje mezi těmito dvěma póly: „Neustále v něm bojuje geniální básník, jemuž se hnusí ubohost prostředí, s obezřetným synáčkem frankfurtského radního, respektive výmarským tajným radou, který se cítí nucen uzavřít s touto ubohostí příměří a zvyknout si na ni. A tak je Goethe hned obrovský, hned maličký…“ Ale právě tak, jako jeho život byl věrným odrazem doby vzestupu měšťáctva až k osvobozující francouzské revoluci (Goethe ji přivítal slovy: „Z tohoto místa a od tohoto dne začíná nová epocha lidských dějin“), čerpal i jeho způsob myšlení přímo nenasytně z nových myšlenkových proudů, především z obrovského rozvoje všeobecného vzdělání a z rozkvětu přírodních věd, jímž se za jeho života otevřely nedozírné perspektivy.
Moliere, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin (1622-1673), žil za vlády Ludvíka XIV., dokonce u jeho dvora, v době, kdy ve Francii dosáhl feudalismus vrcholu stability a země se stala nejmocnějším a nejblahobytnějším evropským státem. Alespoň na povrchu – protože ve světě ducha a myšlení už dávno existovaly proudy, které neměly se středověkým myšlením nic společného, které ukazovaly dopředu do doby, jež se teprve měla zrodit. Na Moliera měl vliv zvláště jeden z těchto myslitelů, Pierre Gassendi, matematik, fyzik a filosof, který jako jeden z prvních postavil proti středověkému podžizování se autoritám nárok zdravého lidského rozumu, nárok na to, aby člověk svým rozumem sám poznával a odpovědně rozhodoval, co je pravda. Byl to spíš duch Gassendiho filosofie než jeho přesné myšlenky, co Moliere přenesl do svých komedií, čemu dal umělecký výraz, ale udělal to geniálně.
Československý rozhlas byl po léta nucen každoročně na 1. máje odvysílat reportáže z prvomájových průvodů a shromáždění. Ty doby jsou naštěstí již pryč a člověk by si řekl, že bude sváteční večer opravdu sváteční, tedy nevšední. Je tomu tak? Odpovím si sám, není. nemám nic proti Máchovu Máji, ale už mne doopravdy unavuje rok co rok zařazování této básně v rozličném provedení. jednou je to nahrávka z Violy, jednou vpodání dismančat, jednou jako letos zcela v novém brněnském provedení. Máj Máj, Máj, x verzí, po kolikáté se už natočil a odvysílal? Podezírám dramaturgy, kteří mají na starost zařazování rozhlasových her do vysílání přinejmenším z neduchapřítomnosti a ostudné neznalosti archivů. Co takhle se někdy podívat do seznamů a zařadit něco jiného? Kupříkladu tematicky vhodnou Mrštíkovu Pohádku máje, třeba tu nahrávku z roku 1973,kterou jsem na vlnách českého rozhlasu ještě nikdy neslyšel a paradoxně jsem se sní mohl seznámit až díky Slovenskému rozhlasu, který ji odvysílal právě dnes 1. května 2008.
Přál bych si, aby se dramaturgie konečně probudila, aby rozhlas nenatáčel i třeba třikrát něco, co už tu natočené je, aby občas zopakoval něco, co se už dlouhá léta nevysílalo atd. atd. Tohle přání je už xkrát obehranná písnička, ale dokud se nic nezmění, tak ji bude nutné hrát a hrát zas a znova.
Vilém Mrštík. Rozhlasová dramatizace románu. Idylický příběh lásky městského studenta Ríši a hajného dcery Helenky zasazený do kouzelné krajiny moravského venkova. Dramatizace Dalibor Chalupa. Hudba Vladimír Werner. Hraje instrumentální soubor, řídí autor. Zvukový technik Otakar Tajovský. Natáčecí technik Jitka Skoumalová. Asistentka studia Anetta Veselá. Texty písní a režie Jan Tůma.
Osoby a obsazení: zpěvák (Karel Černoch), Helenka (Lubomíra Sonková), Ríša Gregor, student / svědomí (Jiří Štěpnička), pan farář (Ladislav Lakomý), pan revírník, Helenčin tatínek (Arnošt Navrátil), Marta (Naďa Chmelařová), Cilka (Marcela Dürrová), poštmistrová (Helena Trýbová), otec (Mirko Matoušek), matka (Olga Hauková), JUC Peka (Jaroslav Kaňkovský), paní (Dagmar Pistorová), kompars (II. ročník JAMU).
Nastudovalo Brno. Natočeno 20. 4. 1973 (studio VII, 9:30 – 13:30 h.). Premiéra 13. 5. 1973 (Praha, 19:15 h.; 90 min.). Repríza 27. 2. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky ke 110. výročí úmrtí autora; 1. 5. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.).
Lit.: Venclová, Renata: Vilém Mrštík: Pohádka máje. Lubomíra Sonková a Jiří Štěpnička v idylickém příběhu o lásce. In web ČRo 3 Vltava, 27. únor 2022 (článek). – Cit.: (…) 2. března 1912 v nedožitých 50 letech zemřel vlastní rukou Vilém Mrštík, spisovatel, překladatel a literární kritik. Bouřlivý umělecký duch, bez jehož přispění by česká literatura byla chudší o vrcholné drama vesnického realismu Maryša i o románovou kroniku Rok na vsi, díla, která spoluvytvořil se svým starším bratrem Aloisem.
Od mladých let se cítil předurčen pro uměleckou dráhu, pod pseudonymem publikoval už na střední škole, což spolu se slabými studijními výsledky vedlo k tomu, že na brněnském gymnáziu opakoval několik ročníků a nakonec odmaturoval až napodruhé v Praze. Ani jako posluchač právnické fakulty se nedokázal koncentrovat jen na studia a po několika semestrech definitivně upřednostnil své literární zájmy.
Do české literatury Vilém Mrštík razantně vstoupil v 80. a 90. letech 19. století. Málokdo z českých autorů zažil tak prudký vzestup a náhlý pád jako tento rodák z Moravy s romány Pohádka máje nebo Santa Lucia. Bezvýhradné ztotožnění života a tvorby, pro Mrštíka od začátku tak typické, bylo příčinou nejen jeho prvotního vzepětí, ale i pozdějšího pocitu krize a ztroskotání.Pohádka máje, která je považována za první velké literární dílo Viléma Mrštíka, vycházela na pokračování v časopise Světozor od listopadu 1891 do srpna 1892. V idylickém, poetickém příběhu studenta Ríši a revírníkovy dcery Helenky nechává Mrštík ožít svoje vzpomínky na dětství strávené v Ostrovačicích u Brna. Vylíčení čisté první lásky prožité v až neskutečně krásné lesní krajině Mrštík podřídil vše. Jak napsal v dopise redaktorovi Světozoru Šimáčkovi: „Při pohádce máje nestarám se o děj, nevnucuju ho, děj se podlévá pod ní a obrazy plovou: děj plyne sám sebou z psychologického rozboru dvou dospělých lidí.“ Idylická stylizace románu si získala srdce čtenářů, ale stala se předmětem výhrad nastupující moderní české kritiky, F. X. Šalda odmítl impresionismus Pohádky máje a Mrštíka zařadil do překonané vývojové fáze literatury.
Naivistické kouzlo Pohádky máje se ale navzdory kritickým odsudkům s časem nevytratilo. Největší obnovenou vlnu zájmu o Helenku a Ríšu přinesl film Otakara Vávry z roku 1940 s Natašou Gollovou a Svatoplukem Benešem v hlavních rolích.
Pro Český rozhlas Pohádku máje zdramatizoval Dalibor Chalupa, v roce 1958 vznikla v brněnském studiu na základě jeho scénáře více než dvouhodinová adaptace Olgy Zezulové. O patnáct let později sáhl po textu režisér Jan Tůma a vytvořil inscenaci, která svou atmosféru opírá o hudbu Vladimíra Wernera. Texty k písním, které nazpíval Karel Černoch, napsal sám režisér. Zamilovanou dvojici si v roce 1973 zahráli Lubomíra Sonková a Jiří Štěpnička. (…)
Powered by WordPress