Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jean-Baptiste Poquelin (Moliére). Původní nastudování Městských divadel pražských. Překlad J. Z. Novák. Divadelní režie Karel Svoboda. Rozhlasová režie Oldřich Hoblík.

Osoby a obsazení: Arnulf, jinak pán z Pařezova (Bedřich Vrbský), Anežka, jeho schovanka (Alexandra Saša Myšková), Chrysald, Arnulfův přítel (Radovan Lukavský), Enrik, švagr Chrysaldův (Jaroslav Vávra), Oront, přítel Arnulfův (Jan Martin), Horác, Orontův syn (Svatopluk Beneš), Jiřina, služka Arnulfova (Eva Svobodová), Alan, sluha Arnulfův (Miroslav Homola).

Natočeno 1954. Premiéra 13. 4. 1954 (Praha I – Praha III,  20,25 – 22,00 h.; 93 min.).

Pozn.: Úryvek v pořadu Benefice pro Radovana Lukavského (1995).

Dorothy L. Sayersová. Rozhlasová hra.  Překlad Bohumil Vančura. Hudba Jan Kapr, řídí autor. Technická spolupráce Přemysl Filip, Pavel Kraus, Karel Tiefrunk, Alexander Brautferger, Jaroslav Buriánek. Inspice Eduard Kašpar. Režie Přemysl Pražský.

Osoby a obsazení: evangelista / lékař (Josef Červinka), Herodes, král židovský (Miloš Nedbal), Elpis, královna (Jindra Hollmannová), komorník Efraim (Stanislav Neumann), Proklus, římský důstojník (Radovan Lukavský), velekněz (František Holar), Zorastes, astrolog (Artuš Kalous), Darius, velitel Herodova vojska (Miloš Velínský), Matyáš, rabí (Ota Ornest), mladý otrok  (Antonín Jedlička), mudrci z Východu: Kašpar Chaldejský (Antonín Zíb), Melichar, řecký bojovník a král Pamfilie (Jiří Pravda), Baltazar, mladý Ethiopan (Josef Chvalina), Maria, matka Ježíšova (Elena Hálková), Josef, manžel Mariin (Josef Hlinomaz), pastýř (Karel Pavlík), jeho žena (Světla Amortová), Zilla, jejich dcera (Jaroslava Škoulová),  posel (František Štěpánek), anděl /hlas/ (Ludvík Veselý), otrok (Jan Marinský). Dvacet členů Jedličkova sboru vede Antonín Jedlička.

Natočeno 1947. Premiéra 25. 12. 1947 (Praha I, 16:00 – 17:07 h.; 63 min.). Repríza 25. 12. 1948 (Praha II, 20:15 h.). Obnovená premiéra 25. 12. 2013 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.).

Pozn.: Nejstarší dochovaná nahrávka hereckého výkonu R. Lukavského. Úryvek v pořadu Benefice pro Radovana Lukavského (1995).

Lit.: Tomášek, Dušan: Vánoční pořady. In Kulturní politika 67/1948, 31. 12. 1948, s. 7 (recenze). – Cit.: „… Sayersová se ve své hře drží přesné biblické předlohy; snad právě proto vyzněla její hra místy příliš škrobeně, většinou však nepřirozeně (na př. scéna u kolébky v Betlemě) a i ideově nepřesvědčivě (závěrečná scéna potlačení povstání proti Herodesovi). Nejlepší byla první třetina hry, návštěva tří králů u Herodesa. Zde se i herci mohli plně rozehrát. Hlasově svěžím a výrazově nejlepším byl komorník Efraim Stanislava Neumanna.

„Královskou návštěvou“ jsme však nikterak nevybředli se starého romanticko-idealisovaného chápání vánoc. Pojetí vánoc dostalo dnes odlišnou formu než mělo dříve. Nedíváme se už na ně jako na svátky milosrdného almužnictví, kdy bohatý člověk s blahosklonným úsměvem obdarovává chudáka, aby jej zase po celý příští rok mohl využívat a vyssávat. Vánoce 1948 jsou vánocemi lidí navzájem si rovných po všech stránkách, láska člověka k člověku dostala novou, ne charitativní náplň. Na vánoce se musíme dívat realisticky a nezakrávat si skutečnosti. Tak také vyzněl štědrovečerní projev Ant. Zápotockého. Na zakulacené a obsahově prázdné opěvování Štědrého večera, ale konkretní pohled na mezinárodní situaci, na to, kdo chce dnes skutečný mír a kdo štve do války, kdo usiluje o rozeštvání světa a kdo připravuje po boku SSSR pravý pokoj lidem dobré vůle. K trvalému míru a pokoji se nedospěje planým řečňováním, ale obětavou prací, pílí a poctivým budovatelským úsilím.“

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Ježíškovo narození před Únorem a po něm. In Týdeník Rozhlas 40/2013 (článek). Dostupné také na Panáčkovi.

Lit.: Hnilička, Přemysl – Novotná, Klára: Dorothy Leigh Sayersová: Královská návštěva. In web ČRo, prosinec 2013 (článek převzatý z Týdeníku Rozhlas 40/2013). – Cit.:  Královská návštěva Dorothy L. Sayersové je jednou z nejstarších kompletních nahrávek rozhlasové hry a do vysílání se vrací po pětašedesáti letech!

Text inspirovaný biblickým příběhem o narození Spasitele, putování tří mudrců za hvězdou a intrikách krále Heroda natočil režisér Přemysl Pražský již v roce 1947, jediné reprízy se inscenace dočkala o rok později. Tehdy už však hře o narození Krista nebyla společensko-politická situace nijak nakloněna.

Děj je prostý, v podstatě opisuje známý biblický příběh o narození Ježíška. Začíná se v Herodově paláci; těžce nemocného císaře navštíví tři králové, aby mu zvěstovali narození židovského krále. Herodes se z jejich zprávy naoko raduje a pokrytecky jim radí opatrnost na cestě, ve skutečnosti osnuje krutý plán k zabití Spasitele.

Mezitím tři králové sledujíce hvězdu betlémskou naleznou útočiště svatého Josefa a Panny Marie v Betlémě a vzdávají hold nově narozenému králi. V Herodově paláci se zatím schyluje k povstání a Herodes ještě na smrtelné posteli osnuje intriky proti nemluvněti…

Režisér Přemysl Pražský vede rozhlasovou inscenaci pomalu, rozvážně, s důrazem na poselství textu. Snad by se dalo říci, že z dnešního hlediska nahrávka nemá dostatečné tempo, nebylo by to však spravedlivé; na rozdíl od inscenací pozdějších let jsou v ní použity prostřihy, které rychle posouvají děj a kvalitní ilustrativní hudba z pera Jana Kapra. Dobré vedení slyšíme i v davových scénách vzpoury proti Herodovi – ty herecky vedl Antonín Jedlička.

Výborně charakterizuje Heroda herec Miloš Nedbal. Herec, který si počátkem čtyřicátých let prošel nepříjemnou kampaní časopisu Kinorevue (byl v ní označován za šaržírujícího a špatného herce, který utkvěl ve své tvůrčí šabloně), vytváří v Královské návštěvě vrstevnatý portrét starého a umírajícího krále, slabého tělesně, ale stále duševně činného a inteligentního, což dává najevo především ve scéně s třemi králi. Charakterizuje jej unaveným, ochraptělým a sípavým hlasem, jenž ve vypjatých okamžicích vzepne se k zuřivému, překotnému křiku. Je to starý mocenský praktik, cynický císař, pro nějž život stovek neviňátek nemá ceny, což vytváří dobrý kontrast s jeho hlasovým projevem, vyvolávajícím spíše soucit.

Pevným, mladistvým hlasem vládne v roli římského důstojníka herec Radovan Lukavský. Hra Dorothy L. Sayersové je jeho první dochovanou inscenací. Jeho role neumožňuje pravda velký herecký vývoj, přesto už zde slyšíme jeho typický projev. Působivé je jeho neokázalé odmítnutí Herodova rozkazu vybít všechna nemluvňata ve městě; s jistou přezíravostí odmítá jeho římský voják příkaz barbarského císaře, vědom si toho, že on je poddán „vyšší šarži“ v Římě.

Groteskně laděný a herecky proměnlivý je Stanislav Neumann v roli komorníka Efraima. Hlavní jeho polohou je ovšem skřehotavá podlézavost a předstíraná oddanost vůči císaři, kterou drží po většinu inscenace.

V postavě svatého Josefa s překvapením rozeznáváme herecky uměřeného Josefa Hlinomaze, v roli pastýřovy ženy s překvapením ještě větším – Světlu Amortovou. V postavě vypravěče – evangelisty snadno poznává poučený posluchač Josefa Červinku. Tři krále hráli Jiří Pravda, Josef Chvalina a Antonín Zíb. Jen jako perličku na závěr uvádíme komicky rozpustilého otroka v podání mladistvého Antonína Jedličky.

Dobový křestní list uchovává ještě jednu informaci: pravděpodobně z provozních důvodů je u každého tvůrce rukou dopsána i částka vyplaceného honoráře. Díky tomu se můžeme dozvědět i to, herec Nedbal dostal za svou (textově nejrozsáhlejší) roli 1300 Kč, Radovan Lukavský 700 Kč, tři králové po 900 Kč, Josef Hlinomaz za svůj krátký výstup získal 320 Kč a malá Jaroslava Škoulová za dětskou roli stokorunu…

Hra Královská návštěva byla nastudována v roce 1947 a premiéru měla 25. prosince téhož roku. Stalo se tak vskutku téměř na poslední chvíli. Když Československý rozhlas využil toho, že má hru kompletně zaznamenánu a uvedl ji o prvním svátku vánočním roku 1948, snad ji věřící posluchači poslouchali s dojetím a pochopením.

Od premiéry se však změnila doba – a na recenzi Dušana Tomáška v komunistické Kulturní politice je to znát: „…Královskou návštěvou jsme však nikterak nevybředli se starého romanticko-idealisovaného chápání vánoc. Pojetí vánoc dostalo dnes odlišnou formu, než mělo dříve. Nedíváme se už na ně jako na svátky milosrdného almužnictví, kdy bohatý člověk s blahosklonným úsměvem obdarovává chudáka, aby jej zase po celý příští rok mohl využívat a vysávat. Vánoce 1948 jsou vánocemi lidí navzájem si rovných po všech stránkách, láska člověka k člověku dostala novou, ne charitativní náplň. Na vánoce se musíme dívat realisticky a nezakrývat si skutečnosti. Tak také vyzněl štědrovečerní projev Antonína Zápotockého. Na zakulacené a obsahově prázdné opěvování Štědrého večera, ale konkrétní pohled na mezinárodní situaci, na to, kdo chce dnes skutečný mír a kdo štve do války, kdo usiluje o rozeštvání světa a kdo připravuje po boku SSSR pravý pokoj lidem dobré vůle. K trvalému míru a pokoji se nedospěje planým řečňováním, ale obětavou prací, pílí a poctivým budovatelským úsilím.“

S Vánocemi byl konec. Na dlouhá léta se z nich staly „svátky radosti a pohody“. Ježíšek měl zůstat zapomenut.

Dnes není naštěstí příběh o narození Spasitele nijak deformován, může k nám promlouvat otevřeně a záleží na každém, s jakým pochopením a zájmem mu bude naslouchat.

Lit.: Čípek, Martin: {Královská návštěva}. In Facebook, 24. 12. 2019 (status). – Cit.. (…) Je to natočeno moderně, nepateticky (!), s výraznými „filmovými“ prvky (inu, Pražský), které hru charakterizují v rychlých, dynamických střizích. Mistrovsky jsou inscenovány zejména dvě pasáže – slyšení tří mudrců z Východu u krále Heroda, kde se velké satisfakce dostává Nedbalovi a jeho hlasovým proměnám v roli tyrana s podlomeným zdravím, ale se stále jasným rozumem, a scéna vzpoury, která, byť rozhlasová, jako by vypadla z nějakého filmu; dokážu si představit rtuťovité výpady Přemysla Pražského, který chtěl tuto sekvenci dotáhnout k maximální dokonalosti.