Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

19. 2. 2008

Vita nuova 1/14 (1993)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 10:22

Hrabal Bohumil. Pro rozhlas připravil Karel Dostál. Režie Petr Adler.

Čte Zdenka Hadrbolcová.

Natočeno 1993 (14 x 27 min.). Premiéra 1. dílu 29. 11. 1993. Repríza 2. dílu 3. 1. 2023 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.

Pozn.: 1. Hrabala přijíždí navštívit jeho kamarád Vladimír Boudník. Během procházky diskutují na různá témata, až se nakonec dostanou do rozepře. Jejich hádku rozptýlí až Hrabalova manželka Eliška, kterou zaujme zábava dětí u nedaleké hvězdárny. Všichni tři se najednou stanou zase dětmi.

2. Vladimír Boudník se účastní Májového průvodu v Praze. Hrabal s Eliškou jej sledují a přemýšlejí nad důvody jeho počínání, zatímco Vladimír získává novou inspiraci pro psaní. Eliščina tchýně poodhaluje příhody z Hrabalova dětství.

3. Eliška diskutuje s manželem při velkém prádle o inspiraci a psaní. Později toho týdne se idylický obraz této pohody rozplyne, neboť Hrabal chodí stále častěji do hospody a méně Elišku vyzvedává po práci, jak tomu bývalo dříve zvykem. Nepříjemný zážitek zažehne v Elišce pochyby o jejím manželství a vyvolá vzpomínky na starou lásku.

4. Bohumila čeká další výzva – vytvořit novou špajzku. Pro Elišku se však úkol jejího muže stává spíše břemenem, neboť se poctivá práce mění v permanentní oslavy drobných úspěchů. Vrcholem je pak incident s rourou, při němž je celý byt pokryt sazemi. Eliška celý příběh dokresluje Bohumilovým vztahem k dětem. Ten se občas v Eliščiných očích sám jeví býti velkým dítětem.

5. Eliška se spolu se svým mužem a jeho přítelem Vladimírem vydává do Jirkova ateliéru, kde jim poodhalí příběh jeho životního díla ? gigantického obrazu. Povyšující se Vladimír ohromuje publikum svým epidiaskopem, když v tom vstupují do ateliéru dvě postavy – a k neznámé ženě Vladimír vzplane touhou. Touha však provází i Bohumila, který věří, že jednoho dne vydá knihu. Silný vztah má i ke svému psacímu stroji, který dlouho nehodlá dát z ruky. Až jednoho dne svůj stroj zapůjčí svému příteli Frantovi.

6. Týden v Krkonoších a účast na běžkařském závodě vyvolává jak v Bohumilovi, tak v Elišce mnoho vzpomínek. Po odsunutých Němcích zůstaly jen prázdné stopy, po závodnících symbolický obraz lidstva. Mnoho vjemů vyvolává mnoho pocitů. Eliška také bojuje s Bohumilovou věčnou duchovní nepřítomností. Jediné místo, které dokáže jejího muže přivést do stavu klidu a harmonie, je střecha.

7. Eliška otevírá další Bohumilův příběh – příběh studenta práv, kterého okupace paradoxně přivedla ke štěstí. K životu na dráze. Bohumil jako by byl navštěvován minulostí tak říkajíc na pokračování. Den co den se skládají střípky vzpomínek – na babiččin altán, kameníky, pohřby neznámých, i těch známých. Vzpomínek na to, že vlastní neštěstí, to je to pravé neštěstí.

8.

9. Eliška jede s manželem a jeho bratrem Břéťou do Piešťan vyklidit byt, ve kterém bydlela nejdříve s rodiči a po jejich smrti i s přítelem Jirkou. Den před odjezdem se pánové opijí. Eliščin manžel propadne opilecké melancholii a žárlí na jejího bývalého přítele. Cesta do Libně probíhá v nelibé atmosféře, dokud ji nerozptýlí silný déšť a něco dobrého do žaludku. Ne každý dovede psát příběhy, ale Eliška po manželově dlouhém vyprávění o přátelích a lidech ucítí, že právě on je k tomu zrozený. Rozhodne se udělat vše proto, aby se mohl stát jedničkou ve světě literátů.

10. Eliška skrze sklepní okno sleduje společně s dalšími občany intimní chvilku malíře Vladimíra a Tekly. Mezi lidmi, kteří zaujatě sledují dění ve sklepě, jenž patří Jirkovi, spatří i svého manžela. Vypravěčka žárlí na štěstí druhých a popisuje, jak láska nevědomky ovlivňuje lidskou osobnost. Jirka chce svůj ateliér zpět a rozhodne se tedy probíhající románek narušit. Sám Jirka je slepě zamilovaný do prodavačky Helenky. Za pomoci svých přátel se pokouší na ni zapůsobit, povede se mu ji získat?

11. Bohumil pozve na návštěvu dva přátele básníky a mluví spolu o jeho psaní. A on ví, že musí psát, že v jeho věku už většina slavných autorů měla vrchol kariéry za sebou a jiní se ani tolika let, jako je nyní Bohumilovi, nedožili. Že není možné pořád čekat a chodit po putykách. Eliška mění práci, nastupuje do restaurace v Jindřišské ulici a moc jí to jako servírce sluší, takže se do ní její muž znovu zamiluje.

12. Jirka kreslí další a další miniaturní grafiky motýlů a broučků a zasnoubil se s rozvedenou paní Jaruškou, která má značně neposedné dítě, jež se ustavičně někam ztrácí. Vladimír vášnivě prožívá milostný vztah s Teklou a hodlá s ní na důkaz lásky sdílet všechna její trápení. Eliška se s manželem vydává slunit do přístavu: ve vodě tam plavou prezervativy a kluci do ní čurají z hausbótů.

13. Přítel Eliščina muže, pan Karel Marysko, přichází s pozváním na zabíjačku a poučuje Elišku o ženském a mužském půvabu. Eliščin muž má pak konečně šanci stát se jedničkou, když dostane stipendium, aby mohl vydat svou sbírku povídek. To ovšem nepůjde tak snadno. Eliška je nešťastná, že se její muž snaží vyhovět vkusu redaktorů a úplně tím potlačuje sám sebe.

14. Eliščin muž se stává kulisákem v divadle S. K. Neumanna a pokračuje v práci na své knize povídek Skřivánek na niti. Příprava jejího vydání však ústí v nečekaný obrat. Zrod kariéry spisovatele navíc zdržuje tvůrčí krize, v níž se pro samé kulisy autor ocitá, a v níž ostatně není sám.

18. 2. 2008

Ema nemá mamu (Ema nemá mámu, 2008)

Filed under: Rozhlasové hry,Slovenské — Přemek @ 17:25

Elena Antalová. Původní rozhlasová detektivka. Produkce Sylvia Matovská. Hudební dramaturg Katarína Bielčiková. Zvuk Dušan Kozák. Dramaturg Milan Frolo. Režie Martin Hvišč.

Osoby a obsazení: kapitánka Gaja Jaglová (Helena Geregová), nadporučík Edo Schultz (Matej Landl), doktor Demián Belko (Ján Mistrík), poručík Norbert zvaný Noro (Ivan Laca), MUDr. Marcel Ražník (Boris Farkaš), Mareš (Alfréd Swan), Kanóczi (Martin Kaprálik), Dončová, asistentka (Petra Vajdová), Patrný (Dušan Kaprálik), prof. Vilma Gáfriková (Darina Vašíčková) a reportérka (Alexandra Sarvašová).

Natočeno 2008. Premiéra 17. 2. 2008 (46:06 min.).

Pozn.: Štvrtá časť voľne komponovaného cyklu Detektívky na 4 ročné obdobia.

{Zlínské filmové žně} (1940)

Filed under: Radiodokument — Přemek @ 13:21

Úvodní a závěrečný referát a reportáž ze slavnostního pozdravení filmového oboru. František Kožík a Jan Wenig.

První reportáž 3. 7. 1940 (Praha, 18:50 h.)

Druhá reportáž 6. 7. 1940 (Praha, 19:45 h. – v rámci pořadu Z reporterova mikrofonu).

Závěrečná reportáž 9. 7. 1940 (Praha-Brno-Ostrava, 19:55 h.)

Lit.: anonym: Filmové žně v rozhlase. In Nástup červenobílých, 27/1940, s. 6.

Příběhy 20. století – Příběhy těch, kteří slyšeli výzvu (2008)

Filed under: Radiodokument — Přemek @ 13:02

Dokument o osudech lidí, kteří Vítězný Únor nepovažovali za vítězný.

Premiéra 24. 2. 2008 (ČRo Rádio Česko,10.06 h.).

Lit.: Kroupa, Mikuláš: O těch, kteří slyšeli výzvu. In Týdeník Rozhlas 9/2008 (anotace). – Cit.: Únor 1948, komunisty označovaný za vítězný, znamenal pro občany fatální bod zlomu. Každý se musel rozhodnout:budu proti „novým pořádkům“,nebo „půjdu s davem a přežiji“,nebo „jsem, stanu se, zůstanu komunistou, tedy tím, kdo drží totalitu při životě.“ Šedesáté výročí Února 1948 připomene Český rozhlas Rádio Česko dokumentem z cyklu Příběhy 20.století. Pořad s názvem Příběhy těch,kteří slyšeli výzvu přiblíží několik osudů lidí, kteří se rozhodli komunistické totalitě postavit,byť jim šlo o život.

„Při vyšetřování mi estébák řekl: Je vám jasné, že lidé se tady věší pro menší zločiny? Na stole mi rukama naznačil dvě linie. Ukázal na jednu a povídá: Toto je vaše cesta na šibenici. A ta druhá vede domů,pokud s námi budete spolupracovat. Kdo by mi vyčítal,že jsem chtěl ve dvaadvaceti žít… Ale řekl jsem jim, že si raději vyberu ten provaz.“

Dokument bude zkoumat,co přesně 25.února 1948 lidé jako František Suchý dělali.. A dozvíte se i podrobnosti o jediném protikomunistickém vojenském spiknutí v květnu 1949,do kterého bylo zapojeno skoro tisíc lidí.

„Vítězný únor“ v přímém přenosu I. – Tragická tečka za „Vítězným únorem“ (2008)

Filed under: Radiodokument — Přemek @ 12:41

Dosud nezveřejněný záznam přímého přenosu, který Československý rozhlas vysílal 10. března 1948 z Národního shromáždění, komentuje historik a publicista Pavel Kosatík. V dokumentu jsou zachyceny mimořádné a pro naše dějiny tragické okolnosti: oznámení smrti Jana Masaryka a následné vystoupení Klementa Gottwalda, oznamujícího výsledky únorového převratu. Redaktor Michal Lázňovský. Technická úprava snímku Miloslav Turek.

Natočeno 2008. Premiéra 27. 2. 2008 (Vltava, 21:45 h.).

Lit.: Lázňovský, Michal: Tragická tečka za Únorem. In Týdeník Rozhlas 9/2008 (anotace). – Cit.: V době, kdy si připomínáme neslavné výročí šedesáti let od únorového komunistického puče, přichází stanice Vltava v rámci pravidelného Radiodokumentu s jedinečným dokumentem doby.

Dne 10.března 1948 totiž Československý rozhlas vysílal přímý přenos z Ústavodárného národního shromáždění, kde zaznělo programové prohlášení Gottwaldovy „vlády obnovené Národní fronty“. Hodinový program, který se vysílal jak na stanici Praha I.,tak na Praze II. od 14.00 do 15.03, zachycuje autenticky výsledky únorového puče a vehemenci, s jakou se Klement Gottwald a jeho straničtí kolegové se Sovětským svazem v zádech chopili moci.

Gottwaldovo prohlášení je pozoruhodnou směsicí zmanipulovaných pravd, polopravd a vyslovených lží. Jak neuvěřitelně zní,když komunistický předseda vlády proklamuje svobodu malého a středního podnikání a živnostníky řadí vedle rolníků, dělníků a inteligence. Na druhé straně už tu jasně zaznívají náznaky pronásledování všech,kteří dostanou nálepky „živlů“,„exponentů“,„agentů“a podobných bájných nestvůr, jejichž bestiář stačila za léta bohatých zkušeností vypracovat sovětská ideologie.

Díky péči technika Miloslava Turka byla šedesát let stará nahrávka vyčištěna. Publicista Pavel Kosatík tedy bude moci upozornit i na detaily, které by mohly posluchačům uniknout.

Dokument Tragická tečka za „Vítězným únorem“bude uveden 27. února. Jeho volné pokračování Pohřeb Jana Masaryka v únorových kulisách,ve kterém Pavel Kosatík okomentuje vysílání Československého rozhlasu z pohřbu Jana Masaryka dne 13. března 1948,Vltava odvysílá na den přesně po šedesáti letech: 13. března tohoto roku
.

Zázrak a jeho reportér (2007)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 12:07

Markéta Fiedlerová. Původní rozhlasová hra o jednom zázraku, který se nekonal. Hudba Richard Mlynář. Text písně Jakub Vítek. Dramaturg Jan Sulovský. Režie Michal Bureš.

Osoby a obsazení: Viktor, reportér (Dušan Urban), Josef, slepec (Josef Bartoň), Ježíš (Filip Čapka), Marta, Lazarova sestra (Ivana Plíhalová), Máří (Hana Lančíková), Žena (Vlasta Hartlová), Muž (Miroslav Hruška), Venkovan (Jaroslav Krejčí), Anna, matka malé Aničky (Věra Šindlářová), Reportérka Judita (Kamila Ivanová) a další.

Natočeno v roce 2007. Veřejná předpremiéra 11. 3. 2008 (Olomouc, Horní náměstí 21). Premiéra 25. 3. 2008 (40 min.).

Pozn.: Rádio jménem Vichr se rozhodne v zájmu zvýšení poslechovosti uspořádat reality show, jejíž vítěz projde nevídaným procesem Ježíšova uzdravení. Iniciátorem celé akce je ambiciózní moderátor Rádia Vichr Viktor. Rozjede se za Ježíšem do Betánie a řekne mu o svém nápadu. Ježíš nesouhlasí. Hra přesto začíná… Chcete-li se dozvědět víc, máte příležitost zúčastnit se veřejného předpremiérového poslechu hry, který pořádá Český rozhlas Olomouc 11. března 2008 od 17.00 hodin ve svém sídle na Horním náměstí 21 v Olomouci. Přítomna bude autorka hry, režisér, dramaturg i herci. Návštěvníci se dozvědí i o dalších plánech slovesné redakce a o nových pořadech. Vstup je zdarma. (anotace)

Pozn.: Nominace Prix Bohemia Radio 2008 v kategorii Rozhlasová hra pro dospělého posluchače.

Lit.: Němec, Ivan: O zázraku, který se nekonal. In Týdeník Rozhlas 17/2008 (recenze). – Cit.: Mirákly – hry o zázracích – mají v evropské divadelní historii dávno své místo a již před staletími nabízely možnost spojovat různé žánrové prvky, sahající od patetičnosti až k směšnosti a grotesknosti. S touto žánrovou „rozkolísaností“ možná počítala i debutující autorka Markéta Fiedlerová, která se pokusila svým dramatem Zázrak a jeho reportér vytvořit trpkou modelovou grotesku. Hru, kterou nastudovalo olomoucké studio Českého rozhlasu (premiéra 25. 3. na stanici Vltava), uvedla slovy: „K napsání mě přivedlo nutkání propojit a hrát si se dvěma zdánlivě nesourodými světy – světem médií a světem Nového zákona.“

Hlavní postavou příběhu Markéty Fiedlerové je reportér a moderátor komerčního rádia Viktor. Když se mu podařilo úspěšně odvysílat přímou reportáž o Ježíšově zázraku, jímž uzdravil Lazara, rozhodne se uspořádat bulvárně halasnou reality-show se spoluúčastí rozhlasového publika, při níž Ježíš předvede další zázračné uzdravení v přímém přenosu. Když Ježíše k akci přemluví, roztočí se kolotoč nechutných reklam, při nichž jsou posluchači opakovaně vyzýváni, aby zasíláním esemesek ovlivnili výběr vhodného pacienta, na němž se zázračný proces uzdravení bude demonstrovat. Volba padne na slepého Josefa, zatímco postižená malá Anička, jejíž matka marně prosí Josefa, aby jí první místo v pořadí přepustil, zůstane mimo hru. Zázrak se nepovede. Slepec Josef si vyčítá, že k nezdaru došlo kvůli jeho sobecké neústupnosti vůči děvčátku, mezi reportérem a tvůrcem zázraků dojde k roztržce a Ježíš se na konci hry jaksi vytratí.

Autorka si předsevzala reagovat na příliš mnoho dobových problémů, než aby ve čtyřiceti minutách dokázala některý z nich dotáhnout do konce. Snad nejlépe se jí podařilo postihnout onen zpola směšný, zpola odporný mumraj, k němuž dochází při vyhlašování nejrůznějších diváckých soutěží, kdy se vydírající kecání moderátora mísí s přihlouplými reklamními popěvky a přemoudřelým koktáním účastníků pouličních anket. Měla-li však hra dospět také k řešení otázek lidského svědomí nebo problému zodpovědnosti za deformaci myšlení, kterého se člověk svou prací může dopouštět na jiných, pak se to autorce příliš nepovedlo. Pokaždé když chtěla na tuto myšlenkovou linii dramatu poukázat, vyjadřovala to především nadbytkem „velkých“ slov, retardujícími úvahami, které zpomalovaly dějový tok, nápadně moralizujícími dialogy nebo popisnou didaktičností.

Režisér Michal Bureš se snažil hru udržet ve svižném tempu a po nepříliš přehledné expozici odděloval pak již jednotlivé obrazy zřetelně a oživoval je hudbou Richarda Mlynáře. Řadou zvukových prostředků dobře dotvářel především atmosféru přímých reportážních vstupů, v nichž svým výkonem vévodil Dušan Urban. V jeho Reportérovi se zrcadlily mnohé typické rysy moderátorů komerčních rádií, nasládle se vemlouvajících prázdných tlučhubů. Svým hereckým projevem upoutal rovněž Josef Bartoň v roli slepce Josefa i Filip Čapek hrající Ježíše.

Prvotina Markéty Fiedlerové Zázrak a jeho reportér sice leccos naznačila o autorčiných uměleckých ambicích a schopnostech, ale její „nedopovězenost“ ve mně vzbuzuje opakující se otázku: zda totiž pro některé dramatiky není v poslední době důležitější způsob, jak příběh formálně ozvláštnit, než vytvoření silné výpovědi, která má svůj vývoj i vyústění.

Divoké sny Maxipsa Fíka (1985, 1986, 1998, 2008)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Přemek @ 10:19

Rudolf Čechura. Hudba Petr Skoumal, hraje Studiová skupina, improvizace na syntetizér Jiří Bartoš. Zvuk, střih a mixáž Jiří Bartoš. Kresby Jiří Šalamoun, 2008. Design Magda Lášková, 2008. Konečná zvuková úprava Martin Kusák, 2008. Režie Jiří Šrámek.

Vypravuje Josef Dvořák.

Nahráno 14.-21. ledna 1985 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1986 (2 LP, 1118 4852, 2 MC 10 4851-4 811). Reedice Supraphon 1998 a 2008 (1 CD, SU 5161-2 811, 1 MC, SU 5161-4 811, 72 min.).

Obsah: 1. Úschovna snů a počítač Albert (3:40), 2. Sen o kopané (7:32), 3. Sen o Vánocích (14:49), 4. Sen o prázdninách (7:03), 5. Sen o žních (5:31), 6. Sen o lovu (10:39), 7. Sen o pohádkové zemi (22:47).

Oblomov (1966)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 9:38

Ivan Alexandrovič Gončarov. Překlad Prokop Voskovec. Dramatizace Jan Strejček. Hudba Vadim Petrov, řídí Karel Fiala. Režie Josef Červinka.

Osoby a obsazení: Ilja Iljič Oblomov (Jaromír Spal), Andrej Štolc, jeho přítel (Otakar Brousek I.), Zachar, jeho sluha (Antonín Zíb), Olga Sergejevna (Karolína Slunéčková), Marie Michajlovna Iljinská, její teta (Julie Charvátová), baron Bezuchov (Jiří Roll), Agafja Matvejevna Pšenicynová (Jaroslava Drmlová), Ivan Matvejič, její bratr (Zdeněk Hodr), dále účinkují Renata Pobudová, Josefa Pechlátová, František Hanus a další.

Natočeno 1966. Premiéra 11. 12. 1966 (Praha, 20:00 – 21:40 h.) pod názvem Oblomovština. Repríza 17. 9. 1989 (Praha, 19:15 h.) v cyklu Nedělní divadelní večery; 26. 9. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Lit.: anonym: Oblomovština. In Československý rozhlas, roč. 33, č. 50 (5. – 11. 12. 1966), s. 16 (článek).

Lit.: Zemančíková, Alena: Můj život začal uhasínáním. In Týdeník Rozhlas 24/2012 (článek). – Cit.: Ruská klasická literatura přispěla do slovníku literárních typů souslovím „zbytečný člověk“. Řada „zbytečných lidí“ začíná už postavou Evžena Oněgina u Puškina, zbytečného člověka najdeme u Turgeněva a v dramaticky vrcholné podobě je uvádí na jeviště na přelomu 19. a 20. století Anton Pavlovič Čechov ve všech svých hrách. Jsou to postavy kultivovaných aristokratů, jejichž aktivita je jakoby ochromena od potlačeného děkabristického povstání, tedy od konce první třetiny 19. století.

Roku 1859 vydal Ivan Alexandrovič Gončarov (1812-1891) Oblomova. Román byl vřele přijat pro to, jak vystihl ducha doby a zkarikoval její neduhy. Oblomov není schopen ničeho, ani kariéry, ani lásky, a promarní svůj život v pasivitě a nečinnosti. Pro svou nerozhodnost bývá Oblomov porovnáván s – ovšem mnohem starším – Hamletem Williama Shakespeara. Na existenciální otázku „být či nebýt?“ by ovšem Oblomov odpověděl „ne“.

Gončarovův román, z něhož stanice Vltava připravila četbu na pokračování (od středy 13. června, vždy v 18.30), vznikal deset let a dokončen byl roku 1857 při autorově pobytu v Mariánských Lázních. Oblomov je zcela zásadní literární typ, je to člověk, který nekoná a jehož netečnost podněcuje k nejrůznějším psychologickým i filozofickým interpretacím. Nemá žádný cíl, a tím je současně přitažlivý i odpudivý. Román byl mnohokrát adaptován pro divadlo (u nás výborná inscenace Dejvického divadla v režii a dramatizaci Miroslava Krobota s Ivanem Trojanem v titulní roli) i pro film (snímek Nikity Michalkova z roku 1979 s Olegem Tabakovem). „Oblomovština“ jako postoj, kterým se dá říci „s tím nechci mít nic společného“, je obrazem moderních pochybností o tom, zda plody lidské aktivity a ctižádosti jsou jednoznačně dobré.

„Víš, Andreji, v mém životě se nikdy nerozhořel žádný, ani spásný, ani zhoubný plamen. Můj život se nepodobal ránu, nad kterým se ponenáhlu rozjasňují barvy a oheň, měnící se pak u jiných lidí ve žhavě planoucí den, až všechno rušně kypí v zářivém poledni a potom se zas všechno pomaličku mírní, bledne a přirozeně a pozvolna před večerem uhasíná. Ne, můj život uhasínáním začal. Od první chvíle, kdy jsem si sebe uvědomil, cítil jsem, že už hasnu. Začal jsem hasnout při psaní listin v kanceláři; hasl jsem pak, když jsem se z knih dozvídal o pravdách a nevěděl, co si s nimi v životě počít, hasl jsem s přáteli, když jsem poslouchal jejich povídačky, klepy, posměšky, zlomyslné a studené prázdné tlachy, když jsem pozoroval přátelství, udržované styky bez cíle a bez sympatie. Buď jsem ten život nepochopil, nebo za nic nestojí.“ Těžko bychom mohli kategoricky říci, že Oblomov nemá pravdu…

 

 

Oblomov (1981)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Přemek @ 9:37

Ivan Alexandrovič Gončarov. Překlad Prokop Voskovec.

Čte Heda Čechová.

Natočeno pro KTN v roce 1981 (16 kazet).

Pozn.: Román klasika ruské literatury, kde autor vytvořil typ tzv. „zbytečného člověka“, jehož život bez schopnosti konat jakoukoliv smysluplnou činnost nepřináší společnosti žádný užitek.

Uta z Naumburgu (1975, 2022)

Mluvené slovo Zdeněk Urbánek: Uta z NaumburguZdeněk Urbánek. Hra o zmařené lásce krásné Uty. Hudbu složil a na varhany hraje Petr Eben. Technická spolupráce Ivo Fišer, Věra Blovská, Hana Brothánková. Asistent režie Miroslava Hajská. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Josef Červinka.

Osoby a obsazení: vypravěč / čtvrtý kameník (Josef Červinka), Klappertsbusch, varhaník dómu (Josef Chvalina), Voisin, francouzský důstojník (Jiří Holý), Jouhandeaux, velitel komise (Jiří Adamíra), Schultze, německý pověřenec v komisi (Soběslav Sejk), Uta (Jaroslava Tvrzníková), Villard, stavitel a sochař (Jan Tříska), Gelasius (Jiří Němeček), kameníci (Vladimír Huber, Vladimír Čech, Artuš Kalous, Karel Fořt a Václav Bouška).

Natočeno 1975. Premiéra 27. 12. 1975 (Vltava, 19:00 – 20:20 h.). Obnovená premiéra 30. 7. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.). Repríza 9. 10. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Vydala Radiotéka, únor 2022 (MP3, CR.ES.2017.232). Ukázka k poslechu zde.

Alternativní název: Uta z Naumburku

Pozn.: Český rozhlas Radiotéka uvádí jako datum natočení rok 1970.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou 27. – Tvrdošíjná vlídná umírněnost Uty z Naumburgu. In Týdeník Rozhlas 30/2012 (červenec 2012) (článek).

Lit.: anonym (= Pekárek, Hynek?): Uta z Naumburgu. In web ČRo 3 Vltava, červenec 2013 (článek). – Cit.: Ve své pozoruhodné rozhlasové hře z roku 1975 Uta z Naumburgu vypráví Zdeněk Urbánek příběh středověké šlechtičny, která se rozhodne neochvějnou vlídností čelit nepodloženým pomluvám svého okolí.

Historická předloha Urbánkovy hrdinky – Uta von Ballenstedt se narodila kolem roku 1000 jako dcera hraběte z Ballenstedtu. Do Naumburgu přesídlila po sňatku s Ekkehardem II., kde byla také před křížovým oltářem tamního dómu pohřbena. Nesmrtelnou slávu jí přinesla socha, kterou v polovině 13. století vyzdobila dílna naumburského mistra západní chór katedrály v Naumburgu.

Z kamenné galerie zakladatelů chrámu, která patří k nejznámějším dílům rané německé gotiky, okouzluje návštěvníky nejvíce právě Uta von Ballenstedt – mnozí ji považují za nejkrásnější ženu německého středověku vůbec.

Rozhlasová hra překladatele, prozaika a esejisty Zdeňka Urbánka však překvapivě začíná v roce 1918 na konci první světové války, kdy zástupci vítězné Francie přicházejí do Německa, aby si náhradou za zničenou sochařskou výzdobu katedrály v Remeši, vybrali sochy německých středověkých mistrů.

Uta z Naumburgu tak znovu, téměř 800 let po své smrti probouzí vášně a svou mlčenlivou krásou vzdoruje úzkoprsé tuposti a barbarství, ze kterých se lidstvo zřejmě definitivně nevyléčí nikdy.

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress