Johann Wolfgang Goethe. Rozhlasová adaptace románu. Dramatizace Jiří Kamen. Hudba Jiří Žižka. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Miroslav Buriánek.
Osoby a obsazení: Charlotta (Andrea Černá), Eduard (Pavel Kikinčuk), setník (Martin Stránský), Otilie (Kamila Kikinčuková), Mittler (Tomáš Šolc), hrabě (René Přibil) a baronesa (Inka Brendlová).
Nastudovala Plzeň v roce 2007. Premiéra 23. 10. 2007 (Vltava, 21:30 – 22:45 h.; 73 min.). Repríza 22. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 20. 6. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Předpremiéra 16. října 2007 od 18 hodin ve Velkém činoherním studiu Českého rozhlasu Plzeň.
Pozn.: Varianta názvu: Spříznění volbou.
Lit.: anonym: Veřejná předpremiéra rozhlasové hry. In web ČRo Plzeň.
Lit.: Kamen, Jiří: Johann Wolfgang Goethe: Spříznění volbou. In web ČRo 16. 2. 2010 (anotace). – Cit.: Jiří Kamen zdramatizoval jeden z nejvýznamnějších románů německého klasicismu – Spřízněni volbou Johanna Wolfganga Goetha. Novomanželé Eduard a Charlotta se odstěhují na svůj venkovský zámek s předsevzetím žít v klidu, mimo společenský ruch. Osudovým se jim ale stane pozvání Eduardova přítele Oty a Charlottiny neteře Otýlie. Goethe staví své dílo na principu metafory přejaté z dobové vědy, jmenovitě naturphilosophie. Pod tímto úhlem se dívá na rozpor mezi institutem manželství a živelnou láskou.
„Spříznění volbou“ – jedna z nejzáhadnějších Goethových literárních prací. Básník mluvil o záhadném textu. Zničil jeho rukopisné varianty. Kritici se dohadují nejen o výkladech textu, ale i o tom, zda „Spříznění volbou“ jsou román nebo novela.
„Strach před odpovědností je mezi úzkostmi, kterým Goethe podléhal, úzkostí duchovní.“ Napsal Walter Benjamin. „Ona je základem konzervativního smýšlení, s nímž přistupoval k věcem politickým a společenským, a ve stáří ještě také k věcem literárním. Ona leží u kořene toho, co promeškal v erotickém životě. Právě „Spříznění volbou“ vrhají světlo i na ony spodní oblasti jeho života, které zůstaly, protože je ani ve vlastní zpovědi neprozradil, skryté pro další podání, operující životopisným materiálem.“
Od začátku si postavy hry podmaňuje kouzlo spříznění volbou. Nejde o duchovní souznění bytostí, ale o zvláštní harmonie spodních přírodních vrstev. „Čtyři bytosti, dosud sloučené ve dvojice, opustí svá spojení a znova se slučují. Přitažlivost, spříznění, rozchod a sloučení. A zase prchání, vyhledávání, zmocňování. Podle vyššího řízení? Nebo možnost vůle a volby a tedy spříznění volbou?“
Ptá se v úvodu rozhlasové hry Jiřího Kamena napsané na motivy Goethova románu „Spříznění volbou“, Setník, jeden ze čtyř protagonistů hry. Goethe jako by své romány předurčoval pro zvukovou realizaci, i čtenář má dojem, že Goethe své romány přednáší…. Režisér Miroslav Buriánek organizuje vzruchy a vzněty. Hudebně zvuková ambaláž je důležitou složkou inscenace, nápadité a nesourodé zvuky, například siréna, cirkulárka, přístroje závislé na elektrickém zdroji jsou přiřazovány k dějům, stavům, citovým vzryvům, které se odehrávají na začátku 19. století (v době kdy elektřina nebyla ještě vynalezena). Hrajeme tragikomedii, travestii dramat milostných, parodii tužeb erotický, tužeb a výmyků sexuálních. Ambaláž hudebně zvuková funkčně emotivně dotváří razantní, sevřený, hutný tvar, geometrickou stavbu Kamenova textu. Děj v románu cirkuluje, proplétá se labyrintem dlouhých odboček. Napětí vzniká permanentní oscilací mezi normou, konvencí a přirozenou náklonností a přirozeným přáním. To odráží kontrast zvuků (ruchů) a tónů. Záměrná nedořešenost, útržkovitost motivů vyjadřuje, vystihuje záchvěvy lidského nitra (cáry pocitů, prožitků, pochyb …). Charlotta potlačuje svá přirozená přání. Manželství je neporušitelné. Eduard hájí právo na přirozenou lásku a touží po jejím naplnění. Riskantní balancování, ale živé, životodárné.
Ovládáni osudem se milenci s tragickou předurčeností ubírají ke dnu. Rytmus klesání občas změní fraškovitá zápletka vyvolávající však spíše úzkost než uvolnění. Mittler, podivín a ochránce manželství, který s razancí Prďocha z Felliniho Amarcordu na koni vjíždí do některých scén „Spříznění volbou“, má rysy postavy z komedie.
„Zavřeme oko, nastražíme a zaostříme ucho, a od nejlehčího závanu až po nejdivočejší hluk, od nejúpěnlivějšího a nejvášnivějšího křiku… vždy slyšíme přírodu,“ Goethova slova můžeme považovat za scénickou poznámku ke hře. Příroda ve „Spřízněných volbou“ se v rukou čtyř postav Charlotty, Eduarda, Setníka, Otilie nadlidsky, proti nim vzpíná. Tomu odpovídá hudebně zvuková ambaláž. Ta je vytvářena v klipovém stylu, protože doba je rychlá a posluchač má málo času. Zvuk hudební, vytvářený na syntezátoru, bublavě pulzuje, chvějně se rozpíná a smršťuje, saxofon je v permanentním zdvihu, bubínky a triangly jsou tónovou muchláží. Zazní líbezná flétna a jemné housle jako dráždivě hladivé doteky, náhlé přeťaté brutálním zvukem cirkulárky nebo sirény. Organizujícím principem jsou kontrasty hudby a tónů. Přistupuje chumel životodárných atributů, přírodních zvuků: zpěv ptactva lesního, bublání vody, troubení jelenů atd. „Spříznění volbou“ jsou hrou o promeškané lásce, o jejím hledání, o odříkání, o manželství, o smrti, o dobrovolné smrti, o osudu, o mýtu, o přírodě, kterou si lidé neúspěšně chtějí přetvořit k svému obrazu. O kráse a její křehkosti. Krásná Otilie, nejmladší z Goethových literárních postav, svým skrytým životem může působit jako vzpomínka na Giottova anděla. Rakev s dívkou nebude uzavřena, její krása nesmí zmizet ze světa.
Bettina Brentano v dopise básníkovi napsala: „Ty jsi do ní zamilován, Goethe, už dlouho jsem to tušila; ona Venuše se vynořila z hučícího se moře Tvých vášní, a poté, co rozhodila setbu slz a perel, mizí opět v nadpozemském lesku.“ Inscenaci Spříznění volbou na motivy stejnojmenného románu Johana Wolfganga Goetha podle překladu E.A. Saudka literáta Kamena, režiséra Buriánka, skladatele Žižky, s plzeňskými herci Pavlem Kikinčukem, Martinem Stránským, Kamilou Kikinčukovou, Andreou Černou a dalšími si můžete poslechnout v úterý 16. února v 21,30. Hra byla natočenoa v roce 2007 v plzeňském rozhlasovém studiu.
