Osoby a obsazení: Gren, úředník (Jiří Tomek), Turomo, jeho kolega (Jiří Olijnyk), Svehnett, náměstek ředitele (Zlatomír Vacek), Mittfeldt, důvěrník odborové organizace (Rudolf Jurda), slečna Passingerová, sociální pracovnice (Helena Kružíková), hlas v závodním dispečinku (Marie Beránková), poslíček (Milan Mach).
Nastudovalo Brno. Natočeno 5. 5. 1969 (18:30 – 22:30 h., studio 7).
Ilja Ilf a Jevgenij Petrov (satirický román „Zlaté telátko“). Dramatizace Miroslav Nejezchleb. Hudba Jaromír Dlouhý, instrumentální skupinu řídí autor. Hudební režie Oldřich Blaha. Zvuk Jaromír Pěnčík. Natáčecí technik Jana Kuchovská. Asistent režie Milka Dadáková. Režie Miroslav Nejezchleb.
Osoby a obsazení: Bonder (Jiří Tomek), předseda (Otakar Dadák), Pitvora (Jaroslav Dufek), Plašmuška (Karel Kabíček), vrátný (Karel Fajt), Kukačkindl (Jaroslav Kuneš), Ramínko (Jiří Brož), Mrchochlévský (Bohumil Slezáček), Srna Michajlovna (Libuše Billová), Libra (Arnošt Navrátil), Kozelský (Pavel Kunert), předseda 2. (Karel Adam), řečnice (Marie Beránková), mladík (Miloš Kročil), kluk (Michal Říčánek), Zoja (Jana Hlaváčková), listonoška (Jana Kuršová), Vlajkoslav (Ladislav Suchánek), občan (Dorek Rosenmayer), sestra (Jana Ebertová), školitel (Vilém Lamparter), cestující (Ivan Hojar), selka (Libuše Přichystalová), řečník (Milan Vágner), dělník (Leopold Franc), pořadatel (Stanislav Zindulka), děvče (Jiřina Hanušová), úderník (Josef Husník), babička (Zdenka Gräfová), pořadatelka (Věra Fajtová), průvodčí (Milka Dadáková). Dále účinkuje činoherní sbor – Pionýrský rozhlasový kolektiv.
Nastudovalo Brno. Natočeno 30. 10. 1969 (9:00 – 13:00 h., studio 7).
Vladislav Vančura. Rozhlasová úprava Karel Tachovský. Hudba Zdeněk Pololáník. Hraje sbor bicích nástrojů, řídí autor. Inspicie Vilém Gabriel. Mixáž Dagmar Kalendová a Jitka Slabáková. Technická spolupráce Zdeněk Sedláček, Dagmar Lipáková a Jitka Hořejší. Dramaturg Karel Tachovský. Režie Vladimír Vozák.
Osoby a obsazení: předseda poslanecké sněmovny (Rudolf Höger), Tümpl, poslanec vládní strany (Štěpán Zemánek), profesor Robert Koch (Stanislav Hejný), Neumann, radikální poslanec (Zdeněk Kampf), von Zenge (Milan Vágner), dr. Forde (Jaroslav Dufek), námořník Felix Charpeau (Josef Karlík), Ambroase, obchodník z Lisabonu (Rudolf Chromek), Goan, král Oganďanů (Miloš Hájek), Lee, jeho dcera (Vlasta Fialová), Kara-Kara (Dobroslav Riegel), Majané (Jiří Hanák), vdova (Olga Hauková), první Uganďan (Karel Fajt), druhý Uganďan (Milan Moravec), seržant (Arnošt Navrátil), poddůstojník (Miroslav Knoz), poručík Smitt (Miroslav Výlet), první žena (Libuše Billová), druhá žena (Marie Šecová), třetí žena (Pavla Severinová) a členové činoherního sboru..
Nastudovalo Brno v roce 1962. Premiéra 21. 10. 1962 (Praha – RPD, 20:00 – 21:35 h.; 80 min.).
Na Panáčku znám jako Přemek. Narodil se v Brně dvanáct let před sametovou revolucí. Nejzásadnějším pro něj bylo studium na Střední knihovnické škole, která měla rozhodně velmi zajímavé kulturní niveau a na divadelní vědě na FF MU, kde napsal seminární práci „Rozhlasové hry Ludvíka Kundery, realizované v brněnském studiu“ (úryvky zveřejněny na Panáčkovi) a absolvoval diplomovou prací Zvukové dokumenty českého divadla do roku 1945 (obsahovala rozsáhlou diskografii, kterou již uveřejnil na Panáčkovi). Během studia na obou vzdělávacích ústavech se věnoval také herectví ve spolku Kočkodani, studentském divadelním sdružení TheAtrum Cmundi a působil jako umělecký šéf, dramaturg, herec, konferenciér, zpěvák a šéfredaktor v brněnském Divadle Čára. Dodnes se věnuje zpěvu a konferování hudební skupiny Divadla Čára – BF Orchestry.
Kromě již klasické rozhlasové iniciace pomocí nedělních pohádek byl pro něj zásadní poslech Čapkovy a Horčičkovy Války s Mloky, kterou uslyšel poprvé někdy začátkem devadesátých let. Od té doby se věnoval rozhlasovým hrám pravidelně, od roku 1996 systematicky (existuje 8 tlustých svazků, plných záznamů o rozhlasových hrách, jakýsi papírový PrePanáček). Od srpna 2005 zpracovává s kolegy otevřený internetový katalog mluveného slova Panáček, který dnes čítá již přes 6000 hesel a záznamů o rozhlasových hrách, četbách, seriálech či dokumentech, ale snaží se tuto tvorbu také reflektovat.
V současné době (2007-2009) pořádal v brněnském oddělení Židovského muzea cykly poslechových přednášek, v nichž komentoval a přehrával rozhlasové hry (2007 – cykly Holocaust v rozhlasové hře, Rudolfínská Praha v rozhlasové tvorbě, 2008 – 10 x Josef Červinka, 2009 – Rozhlasové hry Karola Sidona). O rok později moderoval dvě vydání „Radiovky Přemysla Hniličky„, v níž vystoupily Hana Hložková a Tereza Semotamová. Další pořady se již nekonaly (v přípravě byl rozhovor s Antonínem Přidalem a Ladislavem Lakomým) z důvodů zrušení kavárny, v níž se cyklus konal.
Sbírá také šelakové gramofonové desky na 78 otáček, prvorepublikové noty – tzv. „korunovky“ a vůbec se zajímá o předválečnou populární hudbu i film. Textem bookletu se podílel na vydání 2 CD s vazbou na české divadlo (písně Oldřicha Nového na CD Kombiné něžné, František Rychtařík 2003 a nově objevené nahrávky předního českého avantgardisty na CD Zpěvák E. F. Burian, dtto 2006).
V současné době je přispěvatelem Týdeníku Rozhlas, v němž působí jako recenzent rozhlasového vysílání a od července 2011 vydává tamtéž seriál „Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou“. Také přednáší historii české rozhlasové hry a inscenace v Praze a Olomouci.
Kontakt: mluveny.panacek_seznam.cz
Vychodil základní školu Jaroslava Ježka – toho času pro nevidomé, dále gymnázium pro ZPM (zrakově postiženou mládež), momentálně studuje Katedru teorie kultury na FF UK v Praze.
Rozhlas a mluvené slovo vůbec ho provází od raného dětství.
Vše pochopitelně začalo oblibou rozhlasových her pro mládež a pohádek.
Zásadnější krok přišel roku 1996, kdy se jeho zájem rozrostl o zábavné pořady, jimiž se vysílání ČRo ve své době mohlo pyšnit. Posléze se přidal zájem i o ostatní rozhlasové hry, ale i literární pořady a dokumenty.
K naprostému zlomu ovšem došlo v průběhu roku 2005.
Doba a technika pokročila, takže není divu, že se tak stalo na jednom internetovém diskusním fóru.
Zkrátka a dobře byl beatman ovlivněn zakládajícím členem Panáčka.
Ten v něm probudil profesionální či profesní zájem o rozhlas.
(Napsal beatman, zavěsil Přemek)
Naopak jsme rozšířili několik starších, neúplných záznamů; konkrétně jde o tituly Venku přede dveřmi, Maigret a Dlouhé Bidlo, Demokraté, Vraždy z archivu, Berenika a Škola pro muže.
Michel Cournot. Překlad Eva Bezděková. Scénická hudba Petr Eben, hraje Milan Šlechta. Zvuk Jiří Hrubec. Natáčecí technik Věra Čapková. Asistent režie Vratislav Kuška. Dramaturg Jaroslava Strejčková. Režie Josef Henke.
Osoby a obsazení: soudce Castaing (Václav Voska), Pouydebat (Míťa Krejčí), Monika (Iva Janžurová), Aubry (Jiří Suk), Brenot (Josef Kemr), paní Lallemandová (Slávka Budínová), Claude Fortin (Jaroslav Kepka), slečna Baguenotová (Marie Brožová), otec Fortin (František Hanus), Henansal (Václav Sloup), Postina (Vratislav Kuška), strážný (Artur Šviha).
Natočeno 6. 11. 1964 – 24. 11. 1964 (14: 15 – 18:30 h., studio 2). Premiéra 25. 12. 1964 (Praha, 62 min.).
Další vysílání: 17. 1. 1965, 9. 6. 1965, 2. 1. 1966, 14. 12. 1966, 12. 7. 1990, 10. 11. 1991, 11. 7. 2000; 3. 1. 2008 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Hra pro tento večer, 11. 3. 2012 (ČRo 2 Dvojka, 20:00 h) v rámci pořadu Milý pane Vosko…
Pozn.: Francouzské provedení bylo vyznamenané cenou Prix Italia 1963.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Jak zachránit děti soudního dvora. In Týdeník Rozhlas 46/2018 (článek). – K dispozici též na Panáčkovi.
Lit.: Bojda, Tomáš: Francouzská sociální kritika po padesáti letech. In web RadioDock, 13. 12. 2017 (článek). – Cit.: Při poslechu rozhlasové inscenace Děti soudního dvora mi z mysli nevymizela tematická analogie s některými tuzemskými filmy přelomu padesátých a šedesátých let (např. Krejčíkovo Probuzení). Pohled na delikventní mládež, zobrazení žalostného sociálního prostředí, v němž vyrůstaly tisíce dospívajících, jaksi nutně spěje k následné kriminalitě, všemožným krádežím, zločinům, násilí. Hra francouzského autora Michela Cournota získala již roku 1963 prestižní ocenění Prix Italia za nejlepší původní rozhlasovou hru. O rok později ji v českém rozhlase v překladu Evy Bezděkové a dramaturgii Jaroslavy Strejčkové nastudoval režisér Josef Henke.
Narativ inscenace zobrazuje jeden všední pracovní den soudce Castainga. Ten je v provedení Václava Vosky sice chápavým, avšak přísně spravedlivým mužem. Voskův Castaing působí jako apelativní mentor, pokouší se obžalovaným pomoci, bariéra mezi sociálním úpadkem a schopností návratu do běžného života je však zpravidla nepřekonatelná. Dlouho vstřícný Castaingův přístup se mění při zjištění, že je obelháván. Voska v těch chvílích akcentuje prudké rozčilení, zvyšuje intonace i rytmické figury postavy. Soudcův hněv je soustředěn do vyšších intenzit Voskova hlasu, jeho témbr je důrazný, autoritativní. Svou interpretační ukázněností, modulační jemností stojí Voskův projev v zamýšleném kontrastu například s rozpustilým mladickým temperamentem Ivy Janžurové (Monika). Kromě zmíněných v Henkeho režii slyšíme také Josefa Kemra (Brenot), Slávku Budínovou (paní Lallemandová) či Jaroslava Kepku Claude Fortin).
Právě Jaroslav Kepka, později snad nejobsazovanější herec Henkeho inscenací, již zde na malé ploše ukazuje své nadání minimem prostředků zobrazit jakousi zvláštně oduševnělou lyrickou melancholii postavy. Vnější střídmost Kepkova herectví přitom vychází z vnitřního zaujetí pro identifikaci s postavou, dokonalé naturelní napojení na psychofyzický stav ztvárňované osobnosti.
Skutečnost, že od premiérového vysílání obsahově závažné hry silných dialogů a typologicky přesných postav uplynulo již více než padesát let, nikterak neubírá na aktuálnosti jejího poselství. Je faktem, že některé emoční vrcholy (závěrečná konfrontace soudce Castainga se záludným sebevražedným delikventem) by dnes v auditivním pojetí patrně vypadaly jinak, umělecké dílo však principiálně hodnotíme v kontextu doby svého vzniku. Modernost Henkeho režijního pojetí spočívá ve vedení herců, citu pro povahový detail a zdůraznění idey díla. Režisérovo nastudování Cournotova dramatu z první poloviny šedesátých let patří bezesporu do zlatého fondu české rozhlasové inscenace.
Lit.: Čípek, Martin: {Děti soudního dvora}. In Facebook, 27. 8. 2019 (status). – Cit.: Jeden den v životě soudce Castainga. Nepřizpůsobivá mládež, pouliční zlodějíčci, lháři, rebelové bez příčiny i dívky s prořízlou pusou a velkou dávkou sebevědomí i sexappelu… příběhy lidí, kteří stojí teprve na prahu dospělého života a balancují na hraně zákona. Hra v režii Josefa Henkeho je – záměrně – zbavena všech naturalistických zvuků, zůstává jen herec a jeho hlas. V případě Václava Vosky, který vytvořil soudce Castainga, se jedná o jednu z jeho nejlepších rozhlasových kreací; jeho ušlechtilý basbaryton je chvílemi rozčilený, prudký, neoblomný, v jiných okamžicích naopak smířlivý, chápavý, jednou dokonce zní trochu poťouchle. Přestože Vosku právě tato role stála absolutní vyčerpání, nebyla to zbytečná oběť. Zahrát člověka, kterého denodenní rutina přivedla k jisté otupělosti a svým způsobem i k cynismu, ale kterému posluchač zároveň věří jeho odhodlání i urputnost při záchraně padlých duší nenapravitelných recidivistů, dokáže jen dokonalý profesionál, disciplinovaný, připravený, trpělivý. A tím Václav Voska rozhodně byl.
František Rachlík. Výběr z knihy Jiří Plachetka. Improvizace na akordeon Josef Konšal. Režie Alena Adamcová.
Účinkuje Lubor Tokoš.
Natočeno 1990. Premiéra 22. – 26. 5., 28. 5. – 2. 6., 4. 6. 1991 (Praha, 21:45 h.). Repríza 5. – 16. 4. 1994 (ČRo 2 Praha, 9:00 h.; 22:00 h.); 1. – 16. 7. 1998 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.) ve všední dny.
Pozn.: 2. 6. 1991 vysílala Praha četbu až od 22:00 h.
Pozn.: Nová verze; původně nastudováno v roce 1960 s Janem Pivcem.
Alois Jirásek. Dramatizace Vladimír Müller. Hudba Václav Trojan. Režie Jaroslav Hurt.
Osoby: Osoby: Frýbort, student – Vavřena, student – Špína, student – Zelenka, student – slečna Elis, jejich bytná – Márinka – aktuár Roubínek – Roubínková – Lotty, jejich dcera – Lenka, jejich schovanka – profesor – student – vypravěč.
Premiéra 29. 9. 1937 (Praha, 19:25 h.). Repríza 1. 5. 1938 (Praha, 19:35 – 21:15 h.); 26. 10. 1938 (Praha I, 20:00 h.). Záznam neexistuje.
Lit.: anonym: Na okraj Filosofské historie. In Radiojournal 39/1937 (25. 9. 1937), s. 7 (článek).
Lit.: anonym: Filosofská historie zase v rozhlase. In Radiojournal 18/1938 (1. 5. 1938), s. 7 (článek).
Záznam neexistuje.
Powered by WordPress