Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Hra – báseň. O. Rambach. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Nastudovalo Brno. Premiéra (?) 14. 10. 1932. Záznam neexistuje.

Alternativní název: Kronika o Pizarrovi.

Pierre Descaves. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Nastudovalo Brno v roce 1938 nebo 1939. Záznam neexistuje.

Paul Deharme (Déham). Rozhlasová hra. Překlad Vladimír Stupka. Dramaturg František Kožík. Režie Josef Bezdíček.

Osoby: Mluvčí — Hlas milujícího — Hlas důstojníka — Mladý hlas — Ženský hlas. Účinkují Karel Höger, Vladimír Leraus, Miloš Nedbal a další.

Nastudovalo Brno v roce 1937. Premiéra 15. 1. 1937 (Brno, 20:35 – 21:00 h.). Záznam neexistuje.

Lit.: Kožík, František: Apoštol rozhlasu. In Náš rozhlas 29/1939 (16. 7. 1939), s. 3 (článek). – Cit.: Nedávno uplynulo právě pět let, co zemřel Paul Deharme, skutečný zakladatel rozhlasového umění, první bojovník za rozřešení jeho problémů a první zákonodárce jeho estetiky. Deharme byl skutečným umělcem, který nešel za snadným úspěchem v nové literární oblasti; on především v rozhlas a jeho sílu věřil. Byla to intuice umělce, který našel v podmínk,ách a v ovzduší nového umění půdu, blízkou svému srdci a své duši.

Ovzduší, které si nejlépe sám nadepsal ve své knize citátem z Fausta: ,,Je to sen! Cas i prostor zmizely! Je to sen!“ Žádal, aby rozhlasové scenario umožňovalo posluchači sen v bdění, aby jeho sen řádilo. Nesní autor, sní publikum. To, co slyší, vyvolává z nitra, z podvědomí každého jednotlivce obrazy; tak probíhající slyšený děj spřádá sled představ, odpovídajících podle subjektivních podmínek posluchačových tomu, co slyší.

Své zásady vyzkoušel Deharme prakticky roku 1927 na hře ,,Soví most“, u nás vysílané až 1938 (sic!). Je to příběh amerického plantážníka, který se za války Severu proti Jihu pokusí zapálit most, je zajat a pověšen; mezi okamžikem, kdy se provaz napíná a kdy se přetrhne, letí oběšencovou hlavou smršť halucinací. Deharme přinutil posluchače, aby sám hrál vlastně tohoto plantážníka, aby se za něj považoval.

Pokus ten působil neobyčejně vzrušujícím způsobem, jak zřejmo z korespondence, která byla pak souhrnně vydána, a kde se vedle výkřiků o objeveni skutečného rozhlasového umění vyskytují též rady, aby se autor hry šel oběsit sám a podobné. Byl to prostě nástup nového umění se všemi příznačnými zjevy.

Co Deharme přinesl, bylo nové, originální a silné. Hlavni zásady, které Deharme stanovil, jsou tyto: 1. Ztotožnění posluchače s hrdinou dramatu. 2. Možnost, aby posluchač mohl vysílaný příběh přizpůsobit. (Děje se to zaváděním t. zv. ,,siluet“ k individuálnímu doplnění: „rodný dům“ — ,,žena, kterou jste potkali a nepoznali“ — a provokováním tělesných dojmů: „máte hlad“ — „je vám zima“). 3. Stavba analogická snu. 4. Zesílení nejdůležitějších představ. Deharme se nezabýval jen rozhlasovou hrou Ve všech oborech projevil skvělou iniciativu a nalézal tam důsledky svých teorií. (I v reportáži si přál ztělesněni posluchače s řidičem závodního vozu a pod.) Odvážil se dokonce sniti o vyučování a léčbě rozhlasem, o možnosti vymýceni škodlivých komplexů, které po tisíciletí tíží svědomí lidstva. Byl by se patrně musel vzdát mnoha ze svých ideálů, budiž mu však vzdán dík za to, že je hodil jako vznešenou fatamorganu na plátno průměrnosti, jímž rozhlasová tvorba byla a je.

Lit.: Kolář, Josef: Nové pojetí Rozhlasové žatvy. In Rozhlasová práce. Z teorie a praxe rozhlasu 11/1966, s. 162 a násl. – Cit.: (…) Na MEVRu jsme jednou odpoledne měli diskusi s mladými básníky. Byla velice bojovná a ne zrovna krátká. Já už tehdy trnul, že z toho bude maratón rozhlasové nudy. Náhle se ozval telefon pobouřené posluchačky, která pravila: „Prosím vás, nechte už té diskuse nebo ta okna nedomyju.“ Je to příběh spíše anekdotický, ale myslím, že zachycuje známou skutečnost, že rozhlasový pořad je-li dobrý, velmi často působí v domácnosti takto „rušivě“. Vzpomínám, jak v počátečních letech rozhlasu návody na vytvoření speciálního poslechového prostředí rozhlas dokonce před „specifickým“ pořadem vysílal. Konkrétně to byl např. „Soví most“, známá novela, v posledních letech také zpracovaná filmově. Jde o složité prožitky odsouzence těsně před popravou. Tvůrci této rozhlasové hry tehdy tvrdili, že největší úspěch bude mít tato hra u nevidomých, kteří ničím nerušeni se zcela poddají složitým a velmi dramatickým prožitkům, které se v člověku odehrávají několik okamžiků před popravou. Ohlas ukázal, že to byl omyl. (…)

František Kožík. Režie Josef Bezdíček.

Osoby a obsazení: Kryštof Kolumbus (Eduard Kohout) a jiní.

Nastudovala Praha, záznam neexistuje.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – „Vlna a vlna – a jméno a jméno…“. In Týdeník Rozhlas 31/2011, s. 23 (článek).

Théo Fleischman. Dramaturg František Kožík. Režie Josef Bezdíček. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Nastudovalo Brno, záznam neexistuje. Premiéra 5. 5. 1933.

Alternativní název: Má zahynout mandarín?

František Kožík. Režie Josef Bezdíček. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Nastudovalo Brno v roce 1938, záznam neexistuje.

Jazzová suita pro rozhlas. Josef Gruss. Hudba Emil František Burian, hraje brněnský Symphonic Jazz. Režie Josef Bezdíček.

Účinkují členové Zemského divadla v Brně.

Nastudovalo Brno. Premiéra 9. 5. 1932 (Brno, 19:20 – 20:55 h.). Vysíláno živě, záznam neexistuje.

Pozn.: Poslední Burianova spolupráce s brněnským rozhlasem.

Lit.: Mázerová, Romana: E. F. Burian a rozhlas 1928 – 1938. Praha: Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, 1995.

Růžička, O., Svět mluví 12/1936 a 13/1936 (recenze). – Cit.: „Nejsou to pevně skloubené tvary, spíš naopak volné improvizace slova a hudby. Měly svého času značný úspěch. Byly to hry, v nichž řehole, že slovo je hudba a hudba slovo, byla dovedena k cílům téměř ideálním.“

-ek-, Lidové noviny 14. 5. 1932 (recenze) – Cit.: Formově je tato suita dobře vystavěna, střídá účinek recitační poezie se zpívanými jazzovými songy a hudbou. Má textově působivý spád a dovede zapůsobit na obrazotvornost posluchačovu, takže svým pojetím vyhovuje ryze rozhlasovému charakteru. Zvlášť časté dobové sentence libreta dodávají suitě aktuální zajímavosti, ale celek je naprosto umělecky nedořešen, to platí především o Burianově hudbě, jež je technicky nedokonalá, zvukově a instrumentačně nevynalézavá a ve své přílišné sentimentální stereotypnosti nudná. I když bychom nepožadovali od Burianovy hudby samostatný, originální nápad, přece nemůžeme pomlčeti o její přeslazené trivialitě a technických nedostatcích, zvláště instrumentačních.“

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Když nároží promluví. In Týdeník Rozhlas 42/2019 (článek). Dostupné také na Panáčkovi.

Simeon Karel Macháček. Rytířská komedie o třech jednáních. Jako voicebandovou operu provedl Emil František Burian. Voiceband řídí Emil František Burian.

Premiéra 8. 7. 1930 (Brno, 21:00 – 22:50 h.). Vysíláno živě, záznam neexistuje.

Lit.: Patzaková, A. J.: Prvních deset let československého rozhlasu. Praha: Radiojournal, 1935.

Eugene O“Neill. Režie Jindřich Honzl. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Nastudovalo Brno v roce 1930, záznam neexistuje.

Josef Kajetán Tyl. Režie Jindřich Honzl. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Nastudovalo Brno v roce 1930, záznam neexistuje.