Peter Hacks. Monodrama. Přeložil Josef Balvín. Rozhlasová úprava Josef Hlavnička. Hudba Vlastimil Pinkas. Hraje Talichovo kvarteto. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Zvuk Hana Milenová. Záznam a střih Jana Stachová. Asistentka režie Dagmar Fischerová. Režie Zdeněk Míka.
Osoby a obsazení: Charlotta von Steinová (Iva Janžurová).
Natočeno 25. – 28. 6. 1979 (85 min.). Premiéra 30. 8. 1979 (Vltava, 21:50 – 23:15 h.). Repríza 16. 12. 2006 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 17. 5. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Pozn. Rozhlasová úprava divadelní inscenace Divadla Na Vinohradech.
Pohádka. Zdeněk Svěrák. Dramaturgie Alena Břízová. Hudba Dalibor Basler, hraje studiová skupina. Hudební spolupráce Mlhoš Kafka. Zvukový mistr Zdeněk Škopán. Režie Jan Fuchs.
Osoby a obsazení: krápník Punkvák (Josef Kemr), Ludva (Ilja Racek), Hledajda (Jaroslav Satoranský), princezna Františka (Jana Drbohlavová), Ota (Milan Neděla), královna (Nina Popelíková).
Pozn.: První rozhlasová hra v ČSSR natočená stereo. Tato hra se točila v „plenéru“ v Koněpruských jeskyních. Stereofonní nahrávka zadána na podzim 1966 do soutěže Prix d“Italia 1966.
Pozn. 2: V roce 2011 vznikl o natáčení této hry dokument Vánoční vysílání Dvojky (premiéra 26. 11. 2011, připravily Romana Růžičková a Světlana Lavičková) – k poslechu zde.
Lit.: -dš- (= Šafaříková, Dagmar: První rozhlasová hra stereofonně. In Práce, 16. 4. 1965, s. 5 (recenze). – Cit.: „.. první posluchači – zatím ovšem jen ve studiu – hodnotili s uspokojením nejen technický úspěch nahrávky, ale i pěkné vtipné výkony herců, především J. Kemra a J. Drbohlavové a také samu pohádku, jež by si určitě zasloužila natočit „prozatím“ i pro normální vysílání.“
Milan Uhde. Dramaturg Karel Tachovský. Režie Olga Zezulová.
Osoby a obsazení: pan Drittemann, soukromník (Jiří Tomek), Keinmann, policejní inspektor (Rudolf Krátký), Niemand, policejní seržant (Jiří Brož), pan Viertemann, soukromník (Ladislav Lakomý).
Premiéra 1965. Premiéra 27. 9. 1965 (Československo II, 19:45 h.; 29 min.). Obnovená premiéra 2. 6. 2007 (Vltava, 11:30 – 12:00 h.). Repríza 20. 8. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra (!) společně se hrou Zubařovo pokušení.
Německy uvedeno v produkci WDR v roce 1965.
Lit.: anonym: Svědkové. In Čs. rozhlas a televize 40/1965 (21. 9. 1965), s. 16 (článek).
Lit.: Kamberský, Jakub: Dvě porce Uhdeho. In Týdeník Rozhlas 38/2019 (recenze). – Cit.: Český rozhlas Vltava ve svém vysílání každoročně reflektuje neblahé události ze srpna 1968, potažmo z roku následujícího, jak tomu bylo letos. Proto 20. srpna zařadili dramaturgové stanice Vltava v rámci cyklu současné hry hned dvě půlhodinové aktovky Milana Uhdeho. Překvapivě nebylo zařazeno nejznámější monodrama Výběrčí, ale o rok starší nahrávka tragikomedie Svědkové (1965) a groteska Zubařovo pokušení, která sice vznikla už v sedmdesátých letech, ale kvůli Uhdeho zákazu v době normalizace mohla být v Československém rozhlase natočena až roku 1990.
Obě hříčky mají ledacos společného. Nacházíme v nich vliv absurdního dramatu. Ve Svědcích se svědek postupně stává podezřelým, až nežádoucím a rameno spravedlnosti zase zhoubným nástrojem totalitní moci. V Zubařově pokušení sledujeme počínání přepracovaného zubaře, který podlehne pokušení, aby se osobitě vypořádal s kariéristy a donašeči, kteří mu komplikovali život.
Uhdeho hry jsou dotaženy ad absurdum a v obou nacházíme chvilky oddechu i mrazení, třebaže nejsou tak vypjaté jako již zmíněný Výběrčí s Rudolfem Hrušínským. Obě hry také spojuje osobitý režijní rukopis. Režisérka Olga Zezulová ve Svědcích vhodně pracuje s pauzami a repeticemi – například osm úderů a posléze čtyři údery do psacího stroje při zápisu, stejné kroky svědků či stejné zvukové zkreslení při jejich volání: Vražda! Vražda!
Režisér Jiří Horčička v Zubařově pokušení pracuje s herci jako v maňáskovém divadle, takže se z jejich úst posluchač dozví, kdo ztvárňuje tu kterou postavu, a navíc nám režisér s autorem přiblíží prostředí a zvuky, které ve hře zaznějí, přičemž celý úvod zakončuje otázkou: Jedem? A sborovou odpovědí herců: Jedem! V Případě Horčičky a Uhdeho však nejde o bezúčelnou poťouchlost s prvky spiklenectví.
Stejně jako je u Svědků plíživým zlem psací stroj, u Zubařova pokušení je to vrtačka, která se vrývá do svědomí malého človíčka, jenž se za normalizace, potažmo v jakékoliv totalitě, choval všelijak.
Svědkové byli natočení ve zlaté éře rozhlasové hry, které se výrazně dařilo nejen v Praze, ale i v Brně. Tamní „dvorní“ režisérka Olga Zezulová obsadila do Svědků herce zvučných jmen – Jiřího Tomka, Rudolfa Krátkého, Jiřího Brože a Ladislava Lakomého. Zejména duo Tomek a Krátký hrají tak neuvěřitelný slovní ping-pong, že jejich výkon lze bez nadsázky označit za herecký koncert.
V Zubařově pokušení zase exceluje Luděk Munzar a zdárně mu sekunduje Hana Talpová, kterou tak často v rozhlasových inscenacích neslýcháme, stejně jako třeba Jiřinu Bohdalovou, která si zde zahrála pacientku. Má-li být výčet kompletní, musíme doplnit Vladimíra Brabce, Antonína Molčíka, Vladimíra Kršku a hlasatele Vladimíra Fišera. Je příznačné, že hlas srpna 1968 a počátku normalizace 1969 zazněl v předvečer výročí o padesát let později. Bylo dobrým rozhodnutím zařadit Uhdeho ne tak často reprízované hry. Skoda jen, že jsme se v obnovené premiéře dosud nedočkali jeho prvotiny Komedie s Lotem z roku 1963. Snad někdy příště.
Lit.: anonym: Milan Uhde: Ten, který přichází a Svědkové. In web ČRo 3 Vltava, 7. září 2010 (článek). – Cit.: Milan Uhde je jedním z mála českých dramatiků, kteří systematicky píší i pro rozhlas. Jeho rané rozhlasové hry jsou ve své formě ovlivněné tehdy velmi oblíbenou absurdní dramatikou, obsahově však zřetelně vycházejí z konkrétních pocitů autora z života v totalitním režimu.
Český rozhlas 3 – Vltava v úterý 7. září ve 21.30 hodin vysílá dvě hry z tohoto autorova období. Jako první uslyšíte hru Ten, který přichází, v níž autor uvažuje o základním křesťanském přikázání lásky k bližnímu v podmínkách života v totalitě. Následuje hra Svědkové– znepokojivé drama o organizaci, která se poznenáhlu zmocnila vlády nad celou společností a likviduje všechny, kteří se neuzavřeli do slupky lhostejnosti a pasivity. Hry byly natočeny v letech 1965-1967.
Jako rozhlasový dramatik se Milan Uhde představil na počátku šedesátých let, kdy se vedle pražského centra začala výrazněji a samostatně prosazovat brněnská rozhlasová dramaturgie. Spravovaná zkušeným a citlivým dramaturgem Karlem Tachovským, získala pro rozhlas nové autory (vedle Milana Uhdeho to byli Ludvík Kundera, Antonín Přidal, Karel Tachovský, Věra Hochmannová, Miloš Rejnuš), jejichž hry byly inscenovány s režijní invencí a odvahou k novým postupům.
První Uhdeho hrou byla v roce 1963 apokryfní hra ze současnosti Komedie s Lotem s Karlem Kabíčkem v titulní roli. Režii měla „dvorní“ brněnská režisérka Olga Zezulová. Do roku 1969 napsal Uhde pro rozhlas další čtyři hry, z nichž největší úspěch mělo monodrama Výběrčí s Rudolfem Hrušínským v titulní roli „úředníka“, jehož svérázný výběr poplatků v jedné domácnosti byl jasným obrazem brutální manipulace a násilí uskutečňovaným komunistickým státem vůči vlastním občanům.
Po Uhdeho vyobcování z veřejného prostoru v období normalizace se jeho hry i přes zákaz publikování stejně do vysílání rozhlasu dostaly, ovšem pod krycími autorskými jmény. Tak byla v roce 1977 uvedena rozhlasová verze Balady pro banditu a v témže roce životopisná hra o Boženě Němcové Jitřenka naší slávy.
Uhde psal rozhlasové hry dál, ne však do šuplíku, uváděly je zahraniční rozhlasové stanice. Čeští posluchači mohli i v letech normalizace přeci jen uslyšet jednu z jeho rozhlasových her v češtině vysílanou pod vlastním jménem. Aktovku Zubařovo pokušení z roku 1976 nastudovala česká redakce Svobodné Evropy a všech rolí se se sympatickým nasazením nadšených ochotníků ujali zdejší redaktoři. Zubařovo pokušení pak bylo po revoluci první hrou, s níž se Český rozhlas již v novém nastudování vrátil po dvaceti letech na mezinárodní festival Prix Italia. V roce 1991 následovala rozhlasová hra Velice tiché Ave (napsaná již v roce 1981). Pak se Milan Uhde, jehož kroky směřovaly nejprve do politiky a poté do Rady Českého rozhlasu, jako rozhlasový autor nadlouho odmlčel.
Nejnovější Uhdeovou rozhlasovou hrou, již na sklonku roku 2006 natočila hostující režisérka Lída Engelová, je aktovka Zjasněná noc.
Lit.: anonym: Nová hra Milana Uhdeho. In Čs. rozhlas a televize 5/1968 (23. 1. 1968), s. 16 (článek).
Lit.: anonym: Spalová, Olga – Pour, Jaroslav – Rozhlasové ceny. In Divadelní noviny 14-1969 (26. 3. 1969), s. 5 (rozhovor).
Lit.: anonym: Milan Uhde: Ten, který přichází a Svědkové. In web ČRo 3 Vltava, 7. září 2010 (článek). – Cit.: Milan Uhde je jedním z mála českých dramatiků, kteří systematicky píší i pro rozhlas. Jeho rané rozhlasové hry jsou ve své formě ovlivněné tehdy velmi oblíbenou absurdní dramatikou, obsahově však zřetelně vycházejí z konkrétních pocitů autora z života v totalitním režimu.
Český rozhlas 3 – Vltava v úterý 7. září ve 21.30 hodin vysílá dvě hry z tohoto autorova období. Jako první uslyšíte hru Ten, který přichází, v níž autor uvažuje o základním křesťanském přikázání lásky k bližnímu v podmínkách života v totalitě. Následuje hra Svědkové– znepokojivé drama o organizaci, která se poznenáhlu zmocnila vlády nad celou společností a likviduje všechny, kteří se neuzavřeli do slupky lhostejnosti a pasivity. Hry byly natočeny v letech 1965-1967.
Jako rozhlasový dramatik se Milan Uhde představil na počátku šedesátých let, kdy se vedle pražského centra začala výrazněji a samostatně prosazovat brněnská rozhlasová dramaturgie. Spravovaná zkušeným a citlivým dramaturgem Karlem Tachovským, získala pro rozhlas nové autory (vedle Milana Uhdeho to byli Ludvík Kundera, Antonín Přidal, Karel Tachovský, Věra Hochmannová, Miloš Rejnuš), jejichž hry byly inscenovány s režijní invencí a odvahou k novým postupům.
První Uhdeho hrou byla v roce 1963 apokryfní hra ze současnosti Komedie s Lotem s Karlem Kabíčkem v titulní roli. Režii měla „dvorní“ brněnská režisérka Olga Zezulová. Do roku 1969 napsal Uhde pro rozhlas další čtyři hry, z nichž největší úspěch mělo monodrama Výběrčí s Rudolfem Hrušínským v titulní roli „úředníka“, jehož svérázný výběr poplatků v jedné domácnosti byl jasným obrazem brutální manipulace a násilí uskutečňovaným komunistickým státem vůči vlastním občanům.
Po Uhdeho vyobcování z veřejného prostoru v období normalizace se jeho hry i přes zákaz publikování stejně do vysílání rozhlasu dostaly, ovšem pod krycími autorskými jmény. Tak byla v roce 1977 uvedena rozhlasová verze Balady pro banditu a v témže roce životopisná hra o Boženě Němcové Jitřenka naší slávy.
Uhde psal rozhlasové hry dál, ne však do šuplíku, uváděly je zahraniční rozhlasové stanice. Čeští posluchači mohli i v letech normalizace přeci jen uslyšet jednu z jeho rozhlasových her v češtině vysílanou pod vlastním jménem. Aktovku Zubařovo pokušení z roku 1976 nastudovala česká redakce Svobodné Evropy a všech rolí se se sympatickým nasazením nadšených ochotníků ujali zdejší redaktoři. Zubařovo pokušení pak bylo po revoluci první hrou, s níž se Český rozhlas již v novém nastudování vrátil po dvaceti letech na mezinárodní festival Prix Italia. V roce 1991 následovala rozhlasová hra Velice tiché Ave (napsaná již v roce 1981). Pak se Milan Uhde, jehož kroky směřovaly nejprve do politiky a poté do Rady Českého rozhlasu, jako rozhlasový autor nadlouho odmlčel.
Nejnovější Uhdeovou rozhlasovou hrou, již na sklonku roku 2006 natočila hostující režisérka Lída Engelová, je aktovka Zjasněná noc.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Smutný osud nekurýrů. In Týdeník Rozhlas 2018 (článek). – Dostupné také na Panáčkovi.
Lit.: kn (= Nešvera, Karel): Nástup původní tvorby. Pět rozhlasových premiér. Po Stehlíkovi a Michalovi Jariš, Šafránek a Kožík. In Večerní Praha, roč. XII, č. 114/3528, 17. 5. 1966, s. 3 (recenze). – Cit.: “ (…) Nejcennější se zdá být přínost M. Jariše. Ze svých osobních zážitků vězně koncentráku Mauthausen napsal komorně laděný příběh s několika časovými rovinami Malá zajížďka, v němž hrdina – bývalý vězeň – přichází do míst, kde před dvaceti lety stál tábor smrti. Doprovází jej náhodná známá – stopařka, mířící za prázdninovým dobrodružstvím v Alpách. A zde začíná Jarišův dramatický konflikt stále živých, nezapomenutelných vzpomínek generace, která zažila hrůzy druhé světové války, se skepticismem mladé generace, která nedávnou historii přijímá s nedůvěrou jako přikrášlenou legendu. A tento generační vztah dává Jarišově hře nové vyznění mnohokráte už zpracovaného tématu. Vyznělo přesvědčivě i zásluhou rozhlasově velmi dobrého zpracování A. Adamcové s J. Patočkou a G. Vránovou v hlavních rolích. (…)“
Narozen 28. května 1935 v Praze. Prozaik, autor rozhlasových a televizních her a filmový scénárista. Vystudoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně dějiny umění a estetiku a na pražské FAMU filmovou vědu a dramaturgii. Už jako student publikoval básně, fejetony a povídky v Novém životě, v Hostu do domu a dalších časopisech. Po ukončení studia pracoval jako dramaturg a režisér zábavných pořadů v Brně, v letech 1967 – 1970 byl zaměstnán jako dramaturg brněnského studia Československé televize, odkud byl začátkem tzv. normalizace propuštěn z ideových důvodů. Od roku 1971 byl tedy ve svobodném povolání – na volné noze.
