Čte Bohuš Záhorský.
Natočeno 1976 pro cyklus Stránky na dobrou noc.
5. 9. 2006
Ametystový prsten (1976)
20th Century Live (1999)
Premiéra 31. 12. 1999 (Vltava).
Šest století s Krakonošem (2005)
Jaroslav Havel. Literární pásmo o historii a vývoji postavy Rübenzahla – Rýbrcoula – Krakonoše. Úryvky (Johann Karl August Musäus: Volksmärchen der Deutschen, Johannes Paul Praetorius: Daemonologia Rubinzalii Silesii, Havel Žalanský: O zlých anjelích neb ďáblích, Bohuslav Balbín: Rozmanitosti z historie království českého, Václav Matěj Kramerius: Rýbrcol na krkonošských horách nebo Zakletý a vysvobozený princ, Václav Kliment Klicpera: Krkonošská kleč, Ženský boj, Česká meluzína, K. H. Mácha: Předlka, Marie Kubátová: Hořký bejlí, Alois Jirásek: Pan Johannes,Otfried Preussler: Moje knížka o Krakonošovi, Jan Weiss: Přišel z hor) čtou Jiří Hromada, Zdenka Saifertová, Milena Steinmasslová a Josef Somr. Režie Vlado Rusko.
Natočeno 2005.
Pozn.: Krakonoš nebo též Rýbrcoul (německy Rübezahl, polsky Liczyrzepa) je bájný horský duch Krkonoš. Existuje mnoho variant tohoto jména, neboť pověrčiví horalé jeho jméno nahlas nevyslovovali. V době národního obrození byly pokusy o počeštění Rýbrcoula na Řepočeta (Rübe = řepa; zählen = počítat). Poté v češtině zdomácněl dnešní Krakonoš. Toto jméno nejspíše pochází stejně jako název hor od keltského kmene Corconti, který uvádí ve svém díle Klaudios Ptolemaios.
Nejprve byl Krakonoš stylizován jako zlý a všemocný živel, vládce větru a démon, trestající bez rozdílu všechny. Později byl vypodobňován i jako spravedlivý zastánce chudých v boji proti chamtivcům a nenasytům.
Bývá zobrazován jako obr nebo také jako trpaslík. Je strážcem hor, různě škádlí pocestné, chrání chudé a pokud má špatnou náladu, posílá špatné počasí.
V lidových vyprávěních se objevuje přibližně už v 15. a 16. století, nejprve v oblasti u německého a později i českého etnika v horách.
Do psané slovesnosti se Krakonoš dostal až koncem 17. století v roce 1662, kdy jej uvedl Johannes Praetorius (1630 – 1680, bakalář a mistr univerzity v Lipsku) v knize Daemonologia Rubinzalii Silesii. (Zdroj: Wikipedia)
Další pozn.: Krásnou legendou Krkonoš je horský duch, který se vynořuje kdesi ze středověku ve fantazii lidí. Krakonoš, Rýbrcoul, Libercou, Rüberzahl, alt také pan Jan, pan Johanes, Zlatohlav, Řepočet, a zase Rubikal, Repicul, Rupizul, ale i Hrubykal a řada dalších jmen je dosazena za přírodní jevy a zvláštnosti Krkonoš. A pátrat po původním označení jakéhosi pohanského božstva nám nepřísluší. I tak jde vždy o oblast fantazie. Onen Ur-Krakonoš musel však být pro člověka potřebným, když v jeho pověstech našel živnou půdu. Do všeobecné známosti se dostal Rübezahl díky bakaláři lipské univerzity Janu Pavlu Praetoriovi (1630 – 1680), který začal vydávat krkonošské příběhy jako jarmareční čtení. Je pravdou, že se v této literatuře objevují přepisy faustovských látek, které opět vycházely ze starých slovesných podání, v nichž vystupoval kouzelník Žito. Pro známost Krkonoš a Krakonoše však vykonal spisovatel Praetorius velký kus práce. České jméno Krakonoš se objevuje později, až v 19. století. Jde o zřejmou odvozeninu od názvu horského pásma a jako první je do literatury uvedl spisovatel a dramatik V. K. Klicpera ve své básni Krkonošská kleč. Jméno krákonoš (psáno s malým k) se objevuje i v básni K. H. Máchy “Předlka”. Je pravdou, že toto jméno, ač umělé, velice rychle nahradilo různé Johany, Zlatohlavy či Řepočety a dostalo se do lidového podání. Tak vznikla v minulém století nejenom umělá literatura, ale i řada pověstí a lidových vyprávění, jejichž centru stál dobrý i zlý horský vládce Krakonoš.
4. 9. 2006
Zelená ještěrka (1997)
Petr Váša. Produkce Radomil Uhlíř. Režie Jan Němeček. Mistr zvuku Milan Křivohlavý, mix, střih a mastering Miloš Kulhánek. Improvizace na klarinet (ve skladbě V zahradní restauraci) Ferdinand Havlík.
Účinkuje Petr Váša.
Premiéra 10. 1. 1997 (Praha, 52 min.).
Pozn.: Autorský výběr a interpretace některých kousků z pořadu Ještě pořád je tady naděje, 1/1 a „!“ (1992-94). Jeden hlas, lusky, tlesky, žádný playback. Takto nějak znělo fyzické básnictví ve své první fázi (rozhlasová nahrávka byla ovšem pořízena později, vlastně trochu jako dokument o té „dávné“ éře). Do skladby V zahradní restauraci zamíchali pracovníci rozhlasu svévolně klarinetové sólo F. Havlíka, k jejímu prospěchu. Titíž také všechny nahrávky decentně zvukově upravili a zvolili jejich výsledné pořadí. (slovo autora)
Obsahuje: 1. Jsi blízko 2. Je naděje 3. Lokomotivám se motají kola 4. Za dveřmi něco stojí 5. Bubnový zápas 6. Plavec Jindřich 7. Čtyři přítelkyně 8. Můj byt 9. Různé tváře 10. V zahradní restauraci 11. Anna a Hanna howgh 12. Ještěrka (13. Jak dlouho trvá noc – nahráno ale nezařazeno do vysílacího programu).
Účastníci zájezdu (1997)
Vydal KTN v roce 1997, 9 kazet.
Pozn.: Mladá průvodkyně cestovní kanceláře, několik manželských párů, dvě studentky, dva homosexuálové, poslanec, spisovatel a přinejmenším čtyři literární kritici, jsou postavy tohoto tragikomického příběhu.
Bylo nás sedm, ale jeden jsme umřeli… 1/5 (1994)
Jaroslav Dewetter. Četbu na pokračování z knihy rozhovorů s hercem Bohušem Záhorským zpracoval František Velíšek. Režie Jan Fuchs.
Účinkuje Josef Kemr.
Natočeno 1994.
1. 9. 2006
Na Větrné hůrce (1968, 2005)
Emily Brontëová. Strhující drama se odehrává na větrních pláních yorkshirských vřesovišť a je mistrnou studií člověka, který svůj život zasvětil pomstě.
Čte Hana Makovičková.
Načteno pro Knihovnu a tiskárnu pro nevidomé Karla Emanuela Macana v roce 1968 (8 MC, Z1070). Reedice 2005.
Na mou duši do psích uší (2000)
Milena Pekárková. Moderní pohádky, inspirované světem zvířecích kamarádů. Hraje Nahoru po schodišti dolů band.
Čte Vlastimil Brodský.
Natočeno 2000. Vydal Monitor-EMI v roce 2000 (1 MC/CD, 66:26 min.).
Obsah: 1. Hvězdy nikdy nelžou – 2. Stará myší legenda – 3. O prolhané princezně – 4. Zvíře jménem Brundibár – 5. O vzteklém rajčeti.
Šílenství lásky 1/2 (1997)
Část 1. – Povídky Osud! a Láska – Část 2. – Povídky Sen, Jejich cesta a Nevinná (2 x 29 min.).
Osudy – Trkalo se tele s dubem 1/10 (2002)
Alexandr Solženicyn. Vybrané kapitoly z autobiografie světoznámého ruského spisovatele. Překlad Ludmila Dušková. Připravil Václav Daněk. Režie Hana Kofránková.
Čte Petr Pelzer.
Natočeno 2002. Premiéra 4. – 15. 11. 2002 (Vltava, 11:30 h.) v cyklu Osudy. Repríza 5. – 15. 12. 2018 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Obsah: 1. Spisovatel v ilegalitě – 2. Ivan Děnisovič otevírá brány – 3. Poznámky z prvního kremelského setkání – 4. Poznámky z druhého kremelského setkání – 5. Ideologický kolotoč se rozjel – 6. Tele v břiše krávy – 7. Raněné zvíře bývá nebezpečné – 8. Oprátka se přetrhla – 9. Rakovina – 10. Trkalo se tele s dubem.
Lit.: anonym: ALEXANDR SOLŽENICYN: Trkalo se tele s dubem. In web ČRo 3 Vltava, 1. leden 2000 (sic!) (článek). – Cit.: 4.-15. 11. v pondělí až pátek od 11:30. „Trkalo se tele s dubem“, toto ruské přísloví, připomínající naše „hlavou zeď neprorazíš“, si zvolil světoznámý autor proslulého románu Souostroví Gulag jako název svých literárních memoárů. Vybrané kapitoly z této knihy, která i u nás vzbudila mimořádnou pozornost a vyvolala mnoho rozporuplných ohlasů, jsme zařadili do cyklu Osudy. V režii Hany Kofránkové čte Petr Pelzer.
Alexandr Solženicyn vydal své literární memoáry ihned po svém vypovězení z vlasti, roku 1974. (Jejich úvodní část byla však napsána již několik let předtím, zjara roku 1967. Kromě této části obsahuje kniha v posledním vydání ještě několik tzv. Dodatků z let 1967 – 1975.) Z téměř 600 stránkového svazku mohl Václav Daněk pro deset půlhodinek rozhlasového vysílání vybrat jen zlomek. Soustředil se především na první třetinu knihy – počátek 60. let, období kolem XXII. sjezdu KSSS a dočasného politického ?tání? za Chruščovovy éry; právě v té době došlo k vydání Solženicynovy slavné novely Jeden den Ivana Děnisoviče v časopise Novyj mir. Solženicyn s dokumentární přesností popisuje, jak k tomu došlo a co následovalo potom; výraznou postavou jeho memoárů je šéfredaktor Nového miru básník Alexandr Tvardovskij; peripetie jejich složitého pracovně-přátelského vztahu je výmluvným svědectvím doby. Atmosféru schůzí a monstrózních setkání nejvyšších stranických činitelů se spisovateli dokládá Solženicyn podrobnými stenografickými záznamy. Závěrečná část naší četby pak popisuje, jak byl Alexandr Solženicyn v roce 1974 vypovězen z vlasti. České vydání Solženicynových memoárů pod poněkud zavádějícím názvem Autobigrafie (Academia, 2001, překlad Ludmila Dušková) vzbudilo řadu ohlasů, dlužno říci, že většinou pro Solženicyna nelichotivých. Vytýká se mu jeho mesianismus, neúměrné literární ambice, přeceňování významu vlastní osobnosti; o jeho představách, jak reformovat Rusko po pádu komunismu, se hovoří s neskrývaným despektem… Nelítostným kritikům jako by se vytratilo z paměti, že bývalý mukl Solženicyn skutečně dokázal to, co si kdysi tajně předsevzal: podstatně zasáhnout do osudu své země. Jeho odvážné svědectví o poměrech v sovětských koncentrácích zahájilo novou etapu nejen v ruských, ale i světových dějinách. Vytrvalé trkání tvrdohlavého telete přece jen dokázalo pohnout příslovečným dubem…