Michal Lázňovský. Příběh z konce 19. století v pseudohistorickém slohu. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Hana Kofránková.
Osoby a obsazení: autor (Michal Pavlata), Přemysl Otakar (Ivan Řezáč), Anna (Ljuba Krbová), otec (Josef Bek), matka (Ivanka Devátá), Gustav Adolf (Ivan Trojan), Přibyl, uzenář (Milan Neděla), paní Přibylová (Miriam Kantorková), anarchista (Miroslav Středa), pan učitel (Jaroslav Kepka), pastor (Jiří Hálek), chlap na stavbě pacifické dráhy (Radan Rusev), felčar na stavbě pacifické dráhy (Karel Pospíšil), prvý pán na mostě (Otakar Brousek II.), druhý pán na mostě (Lukáš Hlavica) a další.
Natočeno 1993 (59 min.). Premiéra (?) 24. 7. 1994 (Vltava, 14:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové činohry. Repríza 9. 7. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra; 23. 10. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 11. 8. 2024 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.
Alternativní verze názvu: Do Ameriky /a zase zpátky/
Pozn: Příběh z konce minulého století v pseudohistorickém slohu. Radiofonní hra o tom, kterak pan Přemysl Otakar a slečna Anna v Nové zemi štěstí hledali a když je našli, zpět do vlasti své se co manželé navrátili. (anotace)
Lit.: Venclová, Renata – Lázňovský, Michal: Michal Lázňovský: Do Ameriky /a zase zpátky/. Příběh z konce minulého století v pseudohistorickém slohu. In web ČRo 3 Vltava, 9. červenec 2019 (článek). – Cit.: Není asi náhoda, že právě v roce 1993, kdy česká společnost ještě zažívala euforii z nově zakoušené svobody, napsal překladatel a dramatik Michal Lázňovský rozhlasovou hru na motivy příběhu své „americké“ babičky, po generace tradovaný v rodině. Cesta jeho praděda Přemysla Otakara z pražského Smíchova do Ameriky a zase zpátky je velkou výpravou na zkušenou, na které nespokojený mladý muž teprve za oceánem pozná, jak silné pouto ho váže k domovu.
Původní rozhlasovou hru natočila režisérka Hana Kofránková a zahráli si v ní Michal Pavlata, Ivan Řezáč, Ljuba Krbová, Josef Bek, Ivan Trojan, Ivanka Devátá, Milan Neděla, Jaroslav Kepka, Jiří Hálek, Miroslav Středa a další. Reprízu vysíláme v rámci vltavského letního programu s cestovatelskou tematikou. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání a v článku níže si přečtěte slovo autora.
Myslím, že většina z nás, tedy alespoň ti, kteří měli to štěstí, že poznali své prarodiče, má navíc to štěstí, že si pamatují i na věci, které se staly dávno před jejich narozením. Je to tak, naše paměť sahá do vzpomínek našich prarodičů. Dějiny staré dnes víc než sto let nejsou temnou minulostí, ale žijí v nás. Žijí si svým životem, jako obrazy, jako příběhy, jako legendy, ale žijí. A to je fascinující.
Je to i můj případ: moje babička se narodila v Chicagu v roce 1892. A příběhy týkající se jejího kratičkého amerického pobytu se staly součástí rodinné historie, nebo spíš rodinné paměti, protože skutečnou historií se vlastně nikdo z rodiny nezabýval. Zbyly jen historky, útržky, anekdoty – a pár fotek. Zachoval se i ilustrovaný oddací list mých praprarodičů z Chicaga, opatřený fotografiemi. Ten na mě vždycky dělal hluboký dojem. A jména jako Ohio, Illinois, Chicago, Michigan, Ontario, se navždy staly součástí naší domácí historie – a především mé dětské fantazie. Můj prastrýček, babiččin bratr, zůstal už navždy „Frankie“ a babička zase „Annie“. A vyprávěli o Americe jako o něčem, co znali, i když se vrátili do Prahy ještě jako malé děti. Amerikou se vysvětlovalo ledasco. Babička v žertu Amerikou vysvětlovala i svůj orlí nos („Je indiánský!“), i svou nepoddajnou náturu.
Ano, příběh mé rozhlasové cesty Do Ameriky (a zase zpátky) je náš rodinný příběh, jen lehce obohacený a doplněný o vzpomínky dalších českých „Amerikánů“. Protože ty osudy se sobě mnohdy podobají, i když zůstávají vždy jedinečné. Medvěd, který pradědečka přepadl při konání velké potřeby v době, kdy pracoval na Pacifické dráze, byl skutečností – jak dalece přibarvenou, to se samozřejmě neodvažuji odhadnout. Stejně jako ostatní epizody. Ale opakuji, nejsme v historii, jsme v rodinné legendě.
Prababička pocházela ze středočeské vesnice, kam jsme ještě v 50. letech dojížděli na chaloupku s doškovou střechou za prapratetou. Jednoho dne prý tam přišel žid, který prodával jízdenky do Ameriky, a šestnáctiletá prababička prodala své věno, koupila jízdenku a vydala se tam.
Pradědeček krátce před tím vyrazil ze Smíchova. Byl ve věku, kdy se chtěl postavit na vlastní nohy. O tom, co přesně se stalo, proč dostal facku a práskl za sebou dveřmi, rodinná legenda nepraví, ale když člověk začne vystěhovaleckou historii sledovat, narazí na mnoho podobných prototypů. A příběhy se v určitém okamžiku začnou slévat do jednoho.
Za našich mladých let bylo zvykem zdůrazňovat, a zvláště ve sférách marxistických, že lidé odcházeli do Ameriky kvůli chudobě. Určitě, bída existovala. Ale já osobně si myslím, že odejít do Ameriky patřilo především k duchu doby: bylo v tom cosi jako hledání nových perspektiv. Amerika už nebyla jen objevena, Amerika byla dobyta, osidlována, svět se zvětšil, nové obzory lákaly; a nové obzory jsou živiteli snů. Amerika byla sen. Nový svět. A představte si, že moje babička se narodila v Americe přesně v době, kdy tam Antonín Dvořák skládal Novosvětskou!
Amerika byla najednou blíž, než se nám dnes zdá, a vřela. Evropský svět expandoval – na novém kontinentu se rodila nová civilizace. Byla to i prehistorie globality. Bylo v tom i něco ze „stěhování národů“.
Ale moji předkové se zachovali trochu netypicky: vrátili se domů, do Prahy, při první příležitosti. Ano. Mé babičce byl rok. Prababičce se prý stýskalo a dědeček zdědil obchod na Smíchově. Přesto se Amerika stačila nesmazatelně zapsat do rodinné historie. Už proto, že se tam praprarodiče setkali, že se jim tam narodily děti…
Lze si ovšem snadno představit, že v době, kdy jsem vyrůstal já, tedy v 50. letech, byla tahle rodinná historie často vnímána všelijak. Po celou dobu komunismu patřil k rodinným povzdechům ten „Proč ti naši nezůstali v Americe!“ A na druhé straně – ve škole, na veřejnosti – jsem o tom nesměl mluvit, Amerika byla Tabu. A možná i tahle absurdita napomáhala tomu, že to ve mně bobtnalo a žilo si svým životem. Stalo se z toho rodinné Tajemství, útočiště před nepřátelským světem. A možná, že právě tohle bylo jednou z příčin, proč jsem se do Ameriky nikdy nevydal, ani když už to bylo možné. Protože sen byl něco neskutečného, neuskutečnitelného, a měl zůstat snem.
Nelze se ovšem divit, že tahle moje rodinná historie musela ven, kdy jindy, než v 90. letech. I když se nejedná o příběh nikterak politický či „ideologický“, doba jeho vzniku není náhodná. Emigrace, domov, vlast, genealogie, to byla v té době mimořádně živá otázka.
Tahle hra má trochu podobu kalendářové historie, je psaná (a v tom duchu podle mě velice invenčně realizovaná Hanou Kofránkovou) s nadhledem, bez patosu, s humorem, ale také s velkou láskou a osobní účastí. Protože babička Annie patřila k těm lidem, kteří mě v životě ovlivnili nejvíc. Nikdy se nehodila do té doby, ve které jsme spolu žili (dost dlouho jsme sdíleli jednu místnost), a mimo jiné mě naučila, že se člověk nemá nikdy vzdávat, i když už to vypadá, že je v koncích. Že vždycky někde nějaká cesta je. To bylo heslo pionýrů. Tedy těch amerických…
A i když jim komunisti všechno sebrali a oni měli s dědečkem 190 Kč penze a měli být vystěhováni do pohraničí jakožto buržoazní živlové, nikdy to nevzdávali. Nějak ty větší dějiny nosili v sobě. A i když přišla o syna, i když dědeček umřel, nebyla babička nikdy zlomená – přestože to asi pro její okolí nebylo vždycky snadné. Měla svou hlavu. Ale já měl babičku moc rád a i díky ní jsem miloval Indiánky a Far west a Pacifickou dráhu… Protože život je dobrodružství. A může to být cesta daleko, do světa, za obzor, stejně jako návrat domů. Protože nikdy nevíte, co vás kde čeká. To je na něm to nekrásnější. Tedy na životě. A na dobrodružství.
Ota Sklenčka, Eduard Cupák, Boris Rösner, Miloš Horanský, Jan Vodňanský, Magdalena Rychlíková, Vladimír Fišer, Olga Čuříková, Jan Tříska, Václav Voska, Jiřina Jirásková, Rudolf Pellar, Pepa Nos, Pavel Landovský, Václav Havel, Jaroslav Kepka, Lukáš Hlavica.
