Karel Texel. Rozhlasová kompozice o kariéře a názorech plukovníka Emanuela Moravce. Spolupracovali docent PhDr. Jan Kuklík, Zdeněk Urbánek a Josef Vytlačil. Režie Karel Texel.
Natočeno 1993.
26. 7. 2006
Kalcit si kúpil auto (Kalcit si koupil auto, 1981)
Oliver Andrásy. Rozhlasová hra. Hudba František Gomolčák. Zvuk Ĺubomír Dolinka a Marica Pasnišinová. Dramaturgie Karol Jančošek. Režie Andrej Medvec.
Osoby a obsazení: Doščjak (Ján Kado), Olovo (Peter Gažo), Kalcit (Milan Lasica), kolega (Július Satinský), stránka (Marián Kleis), manželka (Elena Kleisová), číšník (Eduard Vítek).
Připravil Československý rozhlas Košice v roce 1981 (39 min.). Repríza 26. 7. 2016 (SRo 3 Rádio Devín).
Pozn.: Úradník Kalcit si kúpil auto! Túto informáciu sa dozvie dvojica tajomných intrigánov Olovo a Doščiak. Rozhodnú sa preto rozohrať konšpiračnú hru, pomocou ktorej chcú prinútiť Kalcita, aby pukol od závisti. Pôvodnú rozhlasovú satirickú hru o byrokracii a intrigách na pracovisku napísal humorista Oliver Andrásy v roku 1981.
Páteční večer – Kdo pije potmě víno (Velká recenze na Jana Skácela (1999)
Tři hodiny vzpomínání a připomínání veršů a malých recenzí básníka, který je s námi stále přítomen. Připravila, pořadem provází a režii má Hana Kofránková. V pořadu vzpomínají Jan Halas, Pavel Šrut a Lubor Tokoš.
Skácelovy zhudebněné verše zazní ve třech zcela odlišných pojetích a přístupech: Hradišťan (Jiří Pavlica), Iva Bittová a Jiří Šlupka Svěrák. Básně čtou Radim Vašinka, Josef Somr, Irena Hýsková, Ivana Valešová, Lubor Tokoš a František Derfler. Rozbor básně první sbírky Kolik příležitostí má růže (Zdeněk Kožmín) čte Rudolf Pellar.
Natočeno 1999.
Hodina pod radniční věží (1986)
Roman Ráž. Vánoční komedie. Dramaturg Pavel Minks. Režie Jiří Roll.
Osoby a obsazení: Josífek (Jiří Vala), Magdaléna (Slávka Budínová), nevěsta (Vilma Cibulková), student (David Vejražka), stařík Koudela (Josef Patočka), stařenka Koudelová (Antonie Hegerlíková), manžel (Otakar Brousek I.), manželka (Gabriela Vránová), sousedka (Zuzana Fišárková), vedoucí (Soběslav Sejk), mladík (Miroslav Masopust), úřednice Květuška (Jana Drbohlavová), Jana (Ivana Andrlová), Dada (Ljuba Krbová), ženy (Drahomíra Fialková a Ivana Vondrovicová).
Natočeno 1986. Premiéra 24. 12. 1986 (Praha, 15:45 h.). Repríza 20. 12. 1988 (Vltava, 13:00 – 14:00 h.). Obnovená premiéra 10. 12. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Pozn.: Podle článku z roku 1985 se do hlavní role původně počítalo s Josefem Somrem.
Lit.: pm: Roman Ráž. Hodina pod radniční věží. In Rozhlas 52/1985 (16. 12. 1985), s. 4 (článek).
Lit.: Svačina, Jan: Rozhlasová dramatická nadílka. In Tvorba 1/1987 (7. 1. 1987), s. 8 (článek).
Lit.: Velíšek, Martin: Hodina pod radniční věží. Vánoční komedie Romana Ráže. In web ČRo 3 Vltava, 10. prosinec 2023 (článek). – Cit.: Na pozadí předvánočního shonu se několik lidských příběhů složí v jednu hořkou komedii, kde nic není tak, jak se zdá na první pohled. Vše pozoruje a komentuje prodavač vánočních stromků v podání Jiřího Valy. (…)
Prodavačovu pozornost upoutá nevěsta vdávající se z trucu, číšnice, která, ač si nenechá nic líbit, má své tajemství, muž, jehož pracovní problém zbledne tváří v tvář osobním problémům, mladík zhrzený v lásce, slečny konfrontované s tvrdostí života, nevěrná manželka a několik dalších hrdinů. Jejich osudy se protnou v překvapivých zápletkách a dospějí k nečekaným koncům.
Spisovatel Roman Ráž je autorem řady próz, televizních a filmových scénářů i rozhlasových her. I když z jeho tvorby je asi široké veřejnosti nejznámější román Prodavač humoru, podle kterého natočil film režisér Jiří Krejčík, rozhlasové hry psal od šedesátých let.
Ústředním tématem většiny jeho děl jsou otázky identity a hledání mezí konformity. Psychologickou a etickou problematiku často zpracovává pomocí humoru a satiry. (…)
Lit.: Hrouda, Vladimír: O lidském porozumění. Tři sváteční dny v rozhlase. In Rudé právo 28. 12. 1986, s. 5 (recenze).
Degradovaný hrdina (1995)
Natočeno 1995.
Lavina (1992)
Blaga Dimitrovová. Sportovní drama. Tragický příběh, který se kdysi skutečně odehrál v bulharských horách, se stává zároveň podobenstvím o obtížnosti lidského údělu. Překlad Alena Maxová. Dramatizace Miroslav Skála a Josef Hlavnička. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Jan Berger.
Osoby a obsazení: vypravěč (Jiří Adamíra), Najden (Miroslav Moravec), komik (Jiří Plachý), Asen (Boris Rösner), Branko (Lukáš Hlavica), Slav (Jiří Hromada), pověrčivý (Pavel Pípal), Dara (Eliška Balzerová), Nikifor (Jan Novotný), Dejan (Eduard Cupák), chatař (Soběslav Sejk), matka (Libuše Havelková), Sněža (Simona Vrbická), muž (Antonín Molčík), Mitko (Rudolf Kubík), Mitko (Pavel Ulrych), revizor (Oldřich Panovský) a revizor (Jan Večeřa).
Natočeno 1992. Premiéra 6. 12. 1992 (Vltava, 14.00 – 15.20 h.). Repríza 1. 2. 2000 (Vltava, 21:30 h.); 5. 3. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama; 26. 8. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Léto na horách a Sobotní drama.
Malá vánoční 1/3 (1966)
Ludvík Aškenazy. Hudební spolupráce Vilém Prokop Mlejnek. Dramaturgie Čtvrtková.
Zvuk Vladimír Bako. Záznam a střih Anna Zobačová. Režie Jan Berger.
Vypráví Karel Höger.
Natočeno 18. 11. 1966 (studio R 34-F, 9:00 – 13:30 h.). Premiéra 24. – 26. 12. 1967 (Praha-RPD, 8:30 – 9:00 h.; 8:30 – 8:50 h.) v cyklu Četba pro děti. Repríza 24. – 26. 12. 2014 (ČRo 2 Praha, 8:35 h).
Lit.: Faltýnek, Vilém: Malá vánoční povídka. In web ČRo, 24. 12. 2008 (anotace). – Cit.: Kniha Ludvíka Aškenazyho vyšla v roce 1966, v listopadu téhož roku ji autor také upravil pro rozhlas jako třídílné vyprávění pro děti. V režii Jana Bergera ji načetl herec Národního divadla Karel Höger. Nahrávka je méně známým dokladem jeho naprosté rozhlasové suverenity, které v tomto období dosahoval. Ač je to příběh pro děti (kniha byla ve Státním nakladatelství dětské knihy opatřena bohatými ilustracemi Hany Štěpánové a vytištěna velkými písmeny jako první dětské čtení), v Högerově podání jistě zaujme o dopělého posluchače. Mimo jiné už proto, že mnozí z vás možná ve stejné době jako hrdina knihy malý Jakub prožívali své dětské Vánoce.
Jakubovo magické putování štědrovečerní Prahou začíná u kádě s kapry na Václavském náměstí, kde se chlapec ztrácí tatínkovi, vede na Malou Stranu, kde se Jakub setká s lampářem a děvčátkem se zápalkami, s poštovským koněm, který je ve skutečnosti kobyla Karlička, a s poštovním zřízencem Klementem. Končí na policejní stanici, odkud už vede přímá cesta domů k rodičům.
Stejně jako nahrávka dokládá vysokou úroveň tvorby pro děti v rozhlase, je zároveň potvrzením kvality literární tvorby pro děti v 60. letech. Pro Ludvíka Aškenazyho bylo dítě a dětský pohled na svět důležitým prvkem v jeho tvorbě. Objevovalo se v knihách pro dospělé, v Dětských etudách, v pohádkovém románu pro dospělé Putování za švestkovou vůní, i přímo v knihách psaných pro děti (Praštěné pohádky, Cestopis s jezevčíkem). Psaní pro děti se věnoval i po své emigraci do Německa. V současnosti vycházejí některé německy psané pohádky v překladu i doma.
Malou vánoční povídku s podtitulem Jak jsem se ztratil uvádí s velkým úspěchem už několik sezón pražské Divadlo v Dlouhé v dramatizaci a režii Jana Borny.
Lit.: Zýková, Veronika: Malé vánoční snění. In web 25fps, 25. 2. 2011 (článek). – Cit.: Tento krátký text si neklade za cíl nic jiného než upozornit čtenáře na podmanivou rozhlasovou četbu, která ani po téměř padesáti letech neztratila nic ze své poetické atmosféry. Tvorba Ludvíka Aškenazyho je více než s filmem spojena s rozhlasem, který často čerpal z jeho povídek a pro nějž napsal řadu pozoruhodných her. Bez výjimky jde o posluchačsky podmanivé zážitky, ať už vzpomeneme Piškot (1963, režie: Josef Červinka, podle povídky Zmizel jako cukrář), Servítek (1967, režie: Jana Bezdíčková) či Kůži (1967, režie: Jiří Horčička). Hru s možná nejsilnějším emocionálním účinkem představuje Bylo to na váš účet (1964, režie: Jiří Horčička, podle Aškenazyho povídky Vajíčko), kde exceluje řada herců v čele s Karlem Högerem. Tento filmový, televizní, divadelní a rozhlasový herec (a čtec, jak sám sebe označoval) se stal představitelem trojdílné četby s názvem Malá vánoční povídka (podle stejnojmenné Aškenazyho knihy pro děti). Domnívám se, pokud hovoříme o četbě určené především dětskému posluchači, že vedle Trnkovy Zahrady (1960, režie: Miroslav Disman) a Ladova Kocoura Mikeše (1972, režie: Helena Philippová) jde o Högerův nejlepší výkon za rozhlasovým mikrofonem. Höger zde přesvědčuje o naprosté suverenitě při práci s textem, zároveň jeho přednes nepostrádá hravost a radost. Názorně ukazuje, jak s minimem vnějších prostředků dosáhnout maximální působivosti.
Četba je pojata komorně, občasné hudební předěly obstarávají úryvky z Rybovy vánoční mše „Hej, mistře“. Högerův hlas, ze kterého je lehce slyšet nachlazení, posluchači před očima vytváří obraz zasněžené vánoční Prahy, ocitáme se na Václavském náměstí a na Malé Straně, kde bloudí malý Jakub, který ztratil spojení s mateřskou letadlovou lodí (tatínkem), když byl tryskovým letadlem. Höger je zároveň vypravěčem, Jakubem, kaprem, pánem, ďáblem, koněm, vozkou-poštovním doručovatelem Klementem, policajtem, tatínkem i maminkou. V Högerově podání dostáva poetický rukopis a úžasná Aškenazyho imaginace („Tys byl mateřská loď, Jakube, ale já jsem matka. Řekla na to paní Zachystalová a poplakala celý vánoční stromek. Stromek se napřímil a ještě víc zezelenal.“) další rozměr.
Höger zcela samozřejmě mění hlasy a bravurně přechází z role vypravěče do role Jakuba a dalších postav. Vždy dokáže akcentovat to podstatné. Textové úryvky sice mnoho nenapoví, přesto některé ocituji. Odkazuji na audio ukázku (a především doporučuji sehnat si celou četbu, z níž by šlo do nekonečna vybírat pamětihodné momenty).
Nezapomenutelný je například Jakubův dialog s pánem, který nese kapra:
„Pane, otočte si toho kapra k sobě. On vám chce něco povědět. (…) Kdepak, povídá pán, tebe pustit nemohu, ty jsi polívkovej. Hahaha. A kdo je polívkovej, ten má osud zpečetěný. (…) Pane, zeptal se Jakub, jak to, že někdo je polívkovej a jiný ne? A jak to, že se ryby jedí a lidi ne? (…)“
Nebo setkání Jakuba s čertem v gumové zástěře a návšteva v „pekle“:
„Najednou se totiž před Jakubem otevřela země. A to přímo na Václavském náměstí. Zdvihla se před ním zvolna dvě veliká plechová křídla podezmního výtahu a ze země vyplul na povrch chodníku zarostlý člověk v gumové zástěře. No, povídá si Jakub, tak tohle je čert (…).“
Vrcholem Högerovy „proměny“ jsou pan Klement a kůň Karlička:
„Karlička má hrozně ráda ko-le-dy, řekl pan Klement, a nejraději ty, jak je o tom oslíkovi, jak dýchal na děťátko. Karlička mu to hrozně závidí… tomu oslíkovi. Kolikrát jsem ti říkal, Karle, že závidět se nemá! – Já vím, Božka, zašeptala skromně Karlička a sklopila zrak.“
Rozhlasová verze se od knižní příliš neliší. Text je ponechán téměř beze změn, pouze s drobnými úpravami některých slovních tvarů. Pochopitelně jsou vypuštěny pasáže vycházející z knižního média. Rozhlasová Malá vánoční povídka podobně jako literární předloha poskytuje prostor pro fantazii, který je naopak (zákonitě) vyplněn vizuální doslovností Vošmikova filmového zpracování. Samostatného zhodnocení by jistě zasloužila inscenace Divadla v Dlouhé, která se v repertoáru divadla drží pod názvem Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka už přes deset let.
Jak je patrné, text povídky funguje i s odstupem mnoha let v nejrůznějších podobách. Není pouze záležitostí dětského diváka, funguje zde i jistá nostalgie po zmizelé době dětství, jak o ní píše ve svém příspěvku Barbora Slezáková. Malá vánoční povídka nám umožňuje vrátit se alespoň na chvíli do těch dob, kdy naše fantazie nebyla spoutána racionálními úvahami o tom, co je možné a co ne. A to je k nezaplacení. No ne?
Divadlo – můj osud 1/10 (2000)
Teatrolog a bývalý dramaturg Státního (Mahenova) divadla v Brně Bořivoj Srba hovoří o svém životě spojeném s profesí dramaturga, teoretika a pedagoga. Připravila a uvádí Olga Jeřábková. Použitá hudba Jaroslav Ježek, Emil František Burian, Jan Novák a další.
Nastudovalo Brno v roce 2000. Premiéra 3. 11. 2000 – 12. 1. 2001 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.) v cyklu Život – osudy – osobnosti.
Pozn.: Cyklus „Život – osudy – osobnosti“ byl v době premiéry (2000-2001) vysílán jen 1x týdně – v pátek od 10:00, ČRo3 – Vltava (kromě 17.11.2000, kdy bylo sváteční programové schéma).
V červnu 2014 byl tento cyklus zpřístupněn k poslechu na stránkách ČRo 3 Vltava u příležitosti úmrtí B. Srby – jako součást řady Osudy.
Obsah: 1. ???? – 2. O svém životě spojeném s profesí divadelního dramaturga a pedagoga, ale také o přátelích z literárních a výtvarných kruhů jižní Moravy vypráví prof. Bořivoj Srba. – 3. Tentokrát vzpomínky na 60. léta v Mahenově činohře. – 4. Legendární inscenace Mahenovy činohry ze 60. let – Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána Našeho Ježíše Krista – 5. O nastupující generaci – 6. O vzniku Divadla Husa na provázku. – 7. Návrat mezi studenty, spojený s úvahami o současném školství – 8. O divadelním světě posledních deseti let. – 9. E. F. Burian. – 10. Návraty do historie.
Lit.: Srba, Bořivoj – Havlíčková, Margita: Divadlo, můj osud. Setkávání s Bořivojem Srbou. Rozhlasové rozhovory Olgy Jeřábkové s předním českým teatrologem. Brno: MUNI Press, 2019 (ISBN: 978-80-210-9260-0, 70 s.). Edice MUNI ARTS 100. – Pozn.: Kniha s názvem Divadlo, můj osud. Setkávání s Bořivojem Srbou sestává z deseti rozhovorů s předním českým teatrologem, historikem, dramaturgem a pedagogem Bořivojem Srbou (1931‒2014). Tyto rozhovory odvysílal v roce 2000 Český rozhlas Brno pod názvem Divadlo, můj osud. Bořivoj Srba působil v 50. letech jako dramaturg Divadla bratří Mrštíků, v 60. letech měl jako hlavní dramaturg činohry Státního divadla zásadní podíl na vytvoření linie politického divadla inspirovaného B. Brechtem a byl rovněž jedním ze zakladatelů Divadla Husa na provázku. Cílem publikovaných rozhovorů je nejen připomenout Srbovy vzpomínky na vlastní tvůrčí období v brněnských divadlech, ale také jeho uvažování o divadle, kterému se po celý život věnoval ve svých historických a teoretických publikacích (především období české meziválečné divadelní avantgardy a divadlo v období 2. světové války) a o němž přednášel na akademické půdě (FF MU, DiFa JAMU). Vydané rozhovory jsou doplněny vzpomínkovými texty vybraných přátel a Srbových studentů (Miloš Štědroň, Andrea Jochmanová, Veronika Valentová), které pomáhají dotvářet představu o významu osobnosti tohoto teatrologa. Bořivoj Srba se počátkem 90. let výrazně zasloužil o obnovení samostatného pracoviště pro výuku oboru divadelní vědy na Filozofické fakultě MU – Ústavu divadelní a filmové vědy, jejž poté v letech 1993‒2000 vedl.
Páteční večer věnovaný režiséru, scénografu a herci Petru Léblovi (2000)
Dramaturg Zdeněk Bouček. Připravili Kateřina Rathouská a Petr Mančal.
Amatérská tvorba, intermezzo o studiu na DAMU. – Přechod z amatérských do profesionálních podmínek, začátky profesionální tvorby. – Éra Divadla Na zábradlí, intermezzo o televizní mystifikaci Studio Kroměříž. – Protagonista očima režisérů J. A. Pitínského a V. Morávka – koláž výpovědí a rozhovor s Petrem Léblem.
V Pátečním večeru použity ukázky z divadelních inscenací: Had, Přeměna, Výběrčí, Vojcev, Naši furianti, Racek, Revizor, Ivanov, Strýček Váňa. Hovoří Ivan Vyskočil, Alena Urbanová, Jan Císař, Vladimír Just, Alena Pivoňka, Tomáš Palatý, Vlasta Smoláková, Magdalena Sidonová, Zdeněk Hořínek, Doubravka Svobodová, Ivana Slámová, Bořivoj Navrátil, Eva Holubová, Jiří Ornest, Hana Burešová, Jan Antonín Pitínský, Vladimír Morávek a Vilém Faltýnek.
Natočeno v roce 2000. Premiéra 16. 2. 2001 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 22:45 h.).
Premiéra sestřih z původního pořadu 11. 12. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 22:00 h.) připravila dramaturgyně Lucie Němečková.
Žena je žena a muž je muž (1990)
Groteskní obraz maloměstského světa. Anton Pavlovič Čechov (povídky Ženské království a Profesor literatury). Dramatizace Pavel Aujezdský. Překlad Emanuel Frynta. Dramatizace Pavel Aujezdský. Hudba Jiří Bulis. Zvukový mistr Josef Daněk. Dramaturgie Svatava Růžičková. Režie Zdeněk Kozák.
Osoby a obsazení: Ippolit Ippolitič Ryžickij (Jaroslav Kuneš), Aksjuša (Marie Beránková), Sergej Vasiljevič Nikitin (Pavel Majkus), Anna Akimovna Glagolevová (Ivana Valešová), Máša (Zuzana Krupicová), Míšeňka (Erik Pardus), Viktor Nikolajevič Lysevič (Jiří Dušek), Vasil Nikitič Čalikov (Jiří Pecha), Čalikovová (Eva Hradilová), Osip Iljič Pimenov (František Derfler), Nazaryč (Jaroslav Dufek), Krylin (Jaroslav Fert), vypravěč (Jiří Tomek) a další.
Nastudovalo Brno v roce 1990 (63 min). Repríza 23. 3. 2014 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 6. 7. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).
Lit.: Hložková, Hana: Anton Pavlovič Čechov: Žena je žena a muž je muž. In web ČRo 2 Praha, březen 2014 (článek). – Cit.: Rozhlasová hra Žena je žena a muž je muž vznikla sloučením dvou povídek Antona Pavloviče Čechova, jež spojovalo téma tragikomických podob lásky. Autor dramatizace Pavel Aujezdský popisuje čechovovsky sarkastickým způsobem vývoj partnerského vztahu mezi významnou ženou a obyčejným učitelem na gymnáziu. Příběh se odehrává v typicky maloměstském ruském prostředí, které významně zapůsobí na přerod zprvu zamilovaných snílků do banalitou a chladem poznamenaného manželského páru.
Spojením povídek Ženské království a Profesor literatury vznikla trpce humorná hra o milostném vzplanutí poněkud sentimentální majitelky továrny Anny Akimovny Glagolevové a nudného učitele Sergeje Vasiljeviče Nikitina. Nikitin sám sebe považuje za mimořádně talentovaného člověka, jehož schopnosti nemůžou být v prostředí malého města doceněny a tak sní o ideální ženě, kterou nachází v dobře postavené, avšak opuštěné Anně Akimovně. Každý z nich má vlastní představu o tom, jak bude fungovat jejich manželství, což je zdrojem cynických poznámek advokáta Lyseviče. Jeden druhému totiž svou představu nikdy nesdělil. Růžové brýle Anny a Sergeje, ke škodolibé radosti Lyseviče, po svatebním obřadu navždy zčernají.