Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Tereza Dubrovská. Literárně-hudební pásmo z tvorby pozapomenuté české básnířky. Úvodní slovo napsal Jaroslav Havel. Připravil Miloš Doležal. Hudbu vybral Vladimír Truc. Režie Ivan Chrz.

Účinkují Valérie Zawadská, Věra Slunéčková a Rudolf Kvíz.

Natočeno 7. 9. 2005. Premiéra 9. 10. 2005 (Vltava, 9:32 – 10:20 h.; 45 min.). Repríza 26. 10. 2026 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.) v cyklu Souzvuk.

Lit.: Havel, Jaroslav: Secesní dáma před zrcadlem. In Týdeník Rozhlas 28/2006, s. 16 (anotace). – Cit.: Stárnoucí žena stojí před zrcadlem. Je vzdělaná, kultivovaná, rodinné zázemí jí umožnilo rozvíjet mimořádné, všestranné nadání – jazykové, hudební a především literární. Je velmi zcestovalá, nezávislá, rozhoduje sama o sobě a má dost odvahy, aby nesla důsledky těchto rozhodnutí. K jejím přátelům patřila či ještě patří řada významných českých umělců, básníků, spisovatelů: F. X. Šalda, Jaroslav Kvapil, Jiří Karásek ze Lvovic a další. A přece se s postupujícími léty stále více ohlašuje samota. Muž, v jehož očích je teď krásná a jemuž věnuje nejvíce svých veršů, se jednoho dne z jejího života vytratí a způsobí jí bolest, které se už nikdy nezbaví.

Při četbě básní Terezy Dubrovské (1878-1951) se nabízí srovnání s věhlasnějšími autorkami, které do svých veršů naplno, bezohledně – nejvíce bez jakéhokoliv ohledu k sobě samým – vtiskly svůj úděl milující, vášnivé ženy: například s Marceline Desbordes-Valmorovou, s Marinou Cvetajevovou… Na jejím kontě je více než deset básnických knih (vydaných postupně převážně ve dvacátých a třicátých letech 20. století), na nichž dobová kritika oceňovala zpěvnost, kultivovanost výrazu, virtuózní zvládnutí formy sonetu. Dubrovská patřila k okruhu Vrchlického žáků (a epigonů), ale vstřebávala i vlivy modernějších autorů, například Bezruče nebo Tomana.

Dnes je, stejně jako mnozí jiní, víceméně zapomenuta. Za trpělivé listování básnickými sbírkami těchto „němých dělníků poezie“, jak je nazývá Ivan Slavík, bývá však čtenář odměněn objevem několika básní, ve kterých zůstal život a jedinečné rysy opravdové poezie.

I v některých verších Terezy Dubrovské stále žije kouzlo, pro něž byla tolika muži obdivována sama autorka: její noblesa, velkorysý a neuhýbavý postoj k životu, odvaha přijímat bez výhrad vše krásné i tíživé.

Ignát Herrmann. Pro rozhlas upravila Eva Willigová. Účinkují Pavel Soukup, Jiří Schwarz a Jiří Lábus. Hudební spolupráce Michal Rataj. Režie Ivan Chrz (101 min).

Uvedeno v letním cyklu Pokračování za pět minut.

Lit.: Zemančíková, Alena: Faust Ignáta Herrmanna. In Týdeník Rozhlas, 28/2006, s. 16 (anotace). – Cit.: Ignát Herrmann měl mezi svými příbuznými nakladatele J. H. Pospíšila z Hradce Králové a jeho zetě Jana Ottu. Jejich prostřednictvím vnikl do literatury.

V roce 1876 se stal redaktorem humoristického časopisu Paleček, kde publikoval své první texty. Z autora soudniček a příležitostných textů se vypracoval ve spisovatele, jehož kvality dnes znovu objevujeme. Kromě beletrie psal Herrmann pod jménem Vavřinec Lebeda i divadelní kritiky. Uveřejňoval je v časopise Švanda dudák, který roku 1882 sám založil a redigoval. Jeho články parodovaly kritický žargon a vůbec svědčily o autorově jemném jazykovém citu, který činí jeho dílo dodnes čtenářsky přitažlivým. Ignát Herrmann byl dobrým znalcem divadla, z čehož pravděpodobně pramení i jeho parodická Historie o doktoru Faustovi.

Toto okrajové dílko, jež vyšlo ilustrováno rytinami Josefa Mánesa, bylo stylizované do podoby kalendářové historie a prozrazuje znalost Goethova Fausta. Poněkud jarmarečním jazykem se zde vyprávějí všeliké divy, které doktor Faust konal s pomocí Mefistofela. Na rozdíl od toho, jak téma zpracovali lidoví loutkáři, však hrdina neputuje po světě, ale zůstává v Čechách. Podle toho jsou i vybrány jednotlivé příběhy. Zobrazuje se v nich zejména žroutství a opilství, různé svátky a slavnosti, a vypouští se příběh Markétčin. Půvab tohoto zálibně psaného dílka tkví kromě jazyka i v jemném potýkání se s německou literaturou: v tomto je Hermannův pohled vědomě sebeironický, neboť velkému Goethovu podobenství o hříšné touze po vševědění se malý český doktor, dbalý zejména o dobré bydlo, nevyrovná.