Erminia Nietta La Scala. Rozhlasová hříčka o kráse a možnostech lidského hlasu. Překlad Dagmar Hubená. Hudba Vladimír Truc, řídí autor. Dramaturg Pavel Minks. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: hlas (Laďka Kozderková), režisér (Miroslav Moravec), technik (Jan Faltýnek) a hlas z magnetofonu (Jana Andresíková).
Natočeno v roce 1983. Premiéra 23. 12. 1983 (41 min). Repríza 31. 8. 2014 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Léto rozhlasových legend, 19. 5. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 1. 1. 2020 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.).
Pozn.: Komedie o tom, jak se snaží režisér a zvukař přijít na konec natáčené hry a o ztraceném hlasu jedné zpěvačky, který bloudí po studiích… A co z toho všechno vznikne? To poznáte, když si tuto bláznivou hru poslechnete.
Lit.: anonym: Nietta La Scala: Ztracený hlas. In web ČRo 3 Vltava, květen 2015 (článek). – Cit.: Nervózní a unavený rozhlasový režisér a zvukový mistr chtějí upravit závěr hry, na které pracují. Je už večer, nikde nikdo, čas plyne a tvůrcům se nedaří najít zvukový efekt, který by vyjádřil, že něco končí, že se něco definitivně uzavírá.
Při přehrávání různých zvuků jim náhle nabídne své služby neznámý hlas. Nejprve jemně, ale pak důrazněji se dožaduje obsazení do role a zvukového zpracování. Potřebuje být využit, jinak by ztratil svůj smysl.
Pro rozhlasové tvůrce však není jednoduché smířit se s tím, že by mohl existovat hlas bez těla. Je večer a oni touží dokončit svou práci…
Posluchači díky této rozhlasové hříčce nahlédnou do způsobu přípravy rozhlasové hry a zároveň si vychutnají skutečně širokou škálu hlasových projevů. Zpěvačka a herečka Laďka Kozderková všem s přehledem v této hře dokázala, že hlas může být pronikavý, lahodný, křišťálový, dutý, drsný, zuřivý, hřímavý, něžný, krutý, vysoký, nemilosrdný… Zkrátka mnohobarevný. A také jak různě hlas zní, když zpívá francouzsky, německy, italsky, rusky, anglicky či česky.
Hra italské autorky byla za vynalézavé užití výrazových prostředků rozhlasového média oceněna cenou Premio Italia. Rozhlasové nastudování Ztraceného hlasu režisérem Jiřím Horčičkou v roce 1983 je skutečně mistrovským zvukovým kouskem, který stojí za to si poslechnout.
Lit.: Herget, Jan: Ztracený hlas. In web Laďka Kozderková, b. d. (článek). – Cit.: Tato hra italské autorky Nietta La Scaly je ojedinělou hříčkou, která staví především na fantazii a představivosti posluchačů. V jednom rozhlasovém studiu se setkáváme s režisérem a mistrem zvuku, kteří dokončují mix rozhlasové hry. Jsou unavení a stále se jim nedaří nalézt závěrečný zvukový efekt, který by dodal hře potřebnou tečku. Z nenadání k nim začne promlouvat ženský hlas, který oba zprvu považují za halucinaci. Velmi brzy ale pochopí, že hlas je skutečný a nezbývá jim, než mu naslouchat. Dozvídají se tak o kuriózní příhodě, při které se slavná a vynikající zpěvačka pokusila vydat tak vysoký tón, že jí její hlas prostě vyklouzl z hrdla a rozletěl se prostorem. Tento hlas si se svou nečekaně nabytou svobodou zprvu neví rady, ale když při brouzdání po rozhlasové budově narazí na režiséra a mistra zvuku, upne se na ně a žádá, aby byl nějakým způsobem využit ve vysílání. Oba pracovníci jsou touto žádostí překvapeni a stále se jim nechce uvěřit, že to, co slyší je skutečná realita. Hlas jim nicméně názorně dokazuje, čeho všeho je schopen. Předvádí různé škály, hlasové charakteristiky a vlastnosti, jaké si lze vůbec představit. Tuto pestrou paletu pak doplňuje různými ukázkami interpretace a svou prezentaci zakončuje zpěvem v cizích jazycích. Oba rozhlasáci konečně plně podlehnou podmanivosti a přesvědčivosti hlasu a rozhodnou se jej natočit. Pro nahrávku si hlas zvolí nejslavnější árii Carmen a duet Kecala a Jeníka z Prodanné nevěsty. Uprostřed nahrávky však hlas z ničeho nic zmizí. Režisér i zvukový mistr jsou překvapeni, na nahrávce nic nezůstalo a tak se snaží najít hlas v některém z jiných studií. Podaří se jim to až v okamžiku, kdy přepnou na živé vysílání ze studia „A“, kde hlasatel právě ohlašuje hosta přímého přenosu – zpěvačku Laďku Kozderkovou. V písni z muzikálu My Fair Lady oba poznávají hlas, který s nimi před chvílí hovořil, a dozvídají se, že zpěvačka byla skutečně těsně před živým vysíláním hlasově indisponována. Hlas si ji ovšem opět našel a ze svého dobrodružného výletu se tedy vrátil ke své zpěvačce.
Titulní role ztraceného hlasu je mistrovským kouskem Laďky Kozderkové, kterou režisér Jiří Horčička obsadil především pro její pěvecké a hlasové schopnosti. Nejen že hlas zahrála jako kompaktní roli, ale přidala navíc doslova artistické kousky, když předvedla, co všechno lidský hlas dokáže. Umí být pronikavý, lahodný, zvonivý, jasný, křišťálový, dutý, hluboký, lichotivý, sladký, znavený, veselý, drsný, zuřivý, unikavý, hřímavý, něžný. Laďka Kozderková tyto charakteristiky zahrála brilantně a přidala i pestrou mozaiku písní, lišících se nejen žánrem, ale především jazykem. Zazpívala anglicky, německy, italsky, francouzsky i rusky. To vše jsou vlastně dokonale vybroušené ozdoby základní role, kterou pojala se silnou přesvědčivostí a dojetím, ale současně i s humorným nadhledem. V této hře je jasně slyšet, že když Laďka Kozderková dostala příležitost a velký prostor, dokázala ho bezezbytku vyplnit a role náročné na střídání hereckých poloh se rozhodně nezalekla. To vše navíc doplněno o pěvecké party, které jsou zcela organickou součástí hry i samotné postavy hlasu. V této rozhlasové hře je snad nejlépe slyšet, že Laďka Kozderková byla skutečně muzikálovou herečkou, v jejímž hlase byl herecký i pěvecký talent jednolitě propojen a její herectví zvukomalebné a libozvučné.
K této rozhlasové inscenaci se ještě váže několik zajímavostí. Původně italská hra byla velmi přirozeně upravena přímo pro Laďku Kozderkovou, která v závěru vlastně zpívá sama za sebe. Práce nejen herců, ale i celého tvůrčího týmu pak byla po zásluze odměněna, když hra Ztracený hlas vyhrála celorepublikovou rozhlasovou soutěž „Prix Bohemia“. Cizojazyčné variace si Laďka Kozderková v této hře zazpívala sice poprvé, ale ne naposled. Tento nápad se totiž zalíbil televiznímu dramaturgovi a scénáristovi Františku Polákovi, který jej pak použil v pořadu Abeceda. Proto se tyto pěvecké hříčky zachovaly ve dvou odlišných verzích.