Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Ernst Theodor Amadeus Hoffmann. Překlad E. A. Saudek.  Hudbu složil a řídí Ladislav Simon. Hudební režie Petr Kaňka. Technický stereoscénář Hana Milenová. Dramatizace, stereoscénář a režie Vladimír Tomeš.

Účinkují Petr Svoboda, Jaroslav Kepka, Soběslav Sejk, Daniela Kolářová, Ladislav Trojan, Jiří Sovák, Věra Kubánková, Gabriela Vránová, Jaroslav Cmíral, Eva Trunečková, Jana Drbohlavová, Magda Hrnčířová, Daniela Bakerová, Dalimil Klapka, Jiří Práger, Miroslav Krejča, Miroslav Babuský, Petr Pelzer, Josef Nedorost a Gaston Šubrt.

Natočeno v roce 1986 (1 díl cca 32 min.).  3. díl uveden 30. 8. 1986 (Vltava, v pořadu „3×60, a to stereo“). Repríza 3. dílu 8. 7. 1989 (ČRo 3 Vltava, 19:00 – 19:30 h) v pořadu „3×60, a to stereo“; 4. dílu 15. 7. 1989 (ČRo 3 Vltava, 19:00 – 19:30 h) v pořadu „3×60, a to stereo“. Repríza 1. a 2. dílu 25. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.; 15:31 h.), 3. a 4. dílu 8. 2. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Lit.: Tomeš, Vladimír: E. T. A. Hoffmann: Zlatý kořenáč. Pouť za pravou láskou v jedné z nejkrásnějších pohádek německého romantismu. In web ČRo 3 Vltava, 1. 2. 2026 (článek). – Cit.: Student Anselm musí na cestě za svou pravou, nadpozemskou láskou překročit hranice reality a světa fantazie tam i zpět a obstát při tom v mnoha zkouškách. Ty mu připraví jeho povaha, city, zákeřní protivníci z drážďanských ulic i nadpozemské říše a také budoucí tchán – kouzelný salamandr. (…)

Od narození autora Zlatého kořenáče, podle mnohých nejkrásnější a nejoriginálnější pohádky německého romantismu, uplynulo 24. ledna 250 let. Ernst Theodor Amadeus Hoffmann (jméno Amadeus začal používat jako výraz obdivu k W. Mozartovi) se živil nejčastěji jako právník a úředník, byl také významný hudební kritik (založil muzikologickou terminologii, jako jeden z prvních rozpoznal Beethovenův talent), skladatel a malíř.

Do života mnoha dalších generací ale vstoupil především jako spisovatel. Přestože on sám své spisování nebral příliš vážně, jeho literární dílo plné fantazie, satiry, děsu, romantických motivů a také humoru mělo a má dosud mnohé příznivce.
Podle Hofmannovy novely Louskáček a myší král zkomponoval balet Petr Iljič Čajkovskij, jeho povídky tvoří základ libreta opery Jacquese Offenbacha Hoffmannovy povídky, vychází z nich i balet Coppélia. O románu Ďáblův elixír, dílu plnému strašidelné grotesknosti, napsal Heine, že je v něm všechno nejhrůznější a nejúděsnější, co si lidský duch může vymyslit.

Obdivoval ho Baudelaire, znal ho Gogol i Dostojevskij. Oblíbil si ho Dickens a Poe. Povídka Pískoun inspirovala Sigmunda Freuda k eseji O něčem tísnivém, kde slavný psycholog zkoumá aspekt děsu, který v sobě má zároveň něco cizího, ale i cosi nám důvěrně známého. Hoffman tak může být považován za zakladatele psychologického hororu.

V albu Voice of Midnight se k této povídce hlásí skupina The Residents a vychází z ní například i na Oscara nominovaný animovaný film Paula Berryho Sandman. Italský režisér Dario Argento připravuje nové zpracování novely s Iggym Popem v titulní roli.

Novela Zlatý kořenáč, s podtitulem Moderní pohádka vyšla poprvé v roce 1814. Dopisy, deníkové záznamy a eseje, které Hoffmann napsal souběžně s prací na Zlatém kořenáči, naznačují, že dílo vzniklo v jednom z nejneklidnějších období jeho života. Pobýval tehdy v Drážďanech, ostatně toto město hraje v pohádce důležitou roli. Byl zde svědkem dvoudenní bitvy s Napoleonem, bezprostředně po jejím skončení navštívil bojiště a odnesl si otřesné zážitky: „Co jsem tak často vídal ve snu, to se mi teď splnilo příšerným způsobem – všude zmrzačení, roztrhaní lidé.“ Přestože tehdy mohl na čas opustit úřednickou dráhu a byl hudebním ředitelem divadla, nebyly to lehké časy. O to víc si cenil možnosti psát:

Nikdy předtím mě psaní tak nepřitahovalo jako v této temné a osudové době, jako by se mi otvírala podivuhodná říše, která vyrůstá a vytváří se z mého nitra a dává mi zapomenout na tlak okolí.

V dopise z roku 1813 Hoffmann načrtává koncept Zlatého kořenáče:

„Byl jsem nesmírně zaneprázdněn psaním, především pohádkou, která zabere většinu celého svazku. Ani na chvíli nemyslete, pane, na Šeherezádu a tisíc a jednu noc – turbany a turecké kalhoty byly zcela zakázány. Mám v úmyslu, aby celá pohádka vstoupila do každodenního života a tam nabyla svých podob způsobem, který je pohádkový a úžasný, ale zároveň odvážný. Například: mladík se šíleně zamiluje do jednoho ze tří zelených hadů, (…) si ji vezme a jako věno dostane zlatý nočník posetý drahokamy. Když se do něj poprvé vymočí, promění se v surikatu…“

Je vidět, že v původním konceptu bylo více humoru než mystiky. Psaním se také Hoffmann snažil vyrovnat s některými starými křivdami. Vliv na něj patrně měla i Mozartova opera Kouzelná flétna, kterou Hoffmann v tomto období uvedl v divadle a také ji sám dirigoval. Novelou, ve které se pohádkový děj odehrává v reálném soudobém prostředí, které bylo naprosto čitelné pro tehdejší drážďanské spoluobčany, vlastně ustanovil nový žánr.

Na konci svého života si Hoffmann poznamenal: „Divoká, šílená touha ve mně často vzplane po něčem neznámém, co v klidném shonu hledám mimo sebe a co je skryto v mém nitru.“