Natočeno 1976 (54 min.).
16. 6. 2006
Heinova závěť (1976)
Já taky zpívám Ameriku (1976)
Natočeno 1976 (57 min.).
Černá paní Shakespearových sonetů (1976)
Natočeno 1976 (48 min.).
Dialog v předvečer soudu (1966, 2021)
Oldřich Daněk. Rozhlasová hra. Režie Jiří Roll.
Osoby a obsazení: prokurátor (Vladimír Šmeral), profesor (Felix le Breux), sestra (Slávka Budínová).
Natočeno 1966. Premiéra 1. 1. 1967 (Praha, 20:00 – 20:50 h.; 47 min.). Obnovená premiéra 12. 4. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Vydala Radiotéka, únor 2021 (MP3; CR.ES.2021.51). Ukázka k poslechu zde.
Ocenění: 1. cena v soutěži na rozhlasovou hru za rok 1966.
Pozn.: Daňkova hra existuje ještě v dalším nastudování.
Lit.: Čípek, Martin: Oldřich Daněk znovuobjevený. In Panáček v říši mluveného slova, 14. 11. 2020 (článek).
Lit.: Daněk, Oldřich: Dialog v předvečer soudu. In Československý rozhlas 1/1967, s. 16 (článek).
Lapková, Pavla: Rozhlasová hra ’66. In Kulturní tvorba, roč. 5, 19. 1. 1967, č. 3, str. 12.
Ochová, Sheila: Poslední a první den. In Rudé právo, roč. 47, 4. 1. 1967, č. 4, str. 5.
Lit.: Vadlejchová, Ivana: Daňkova vítězná. In: Divadelní noviny 14-15/1967 (22. 2. 1967).
Lit.: Venclová, Renata: Oldřich Daněk: Dialog v předvečer soudu. Le Breux a Šmeral, nebo Höger s Brouskem? Porovnejte dvojí nastudování neprávem zapomenuté hry. In web ČRo 3 Vltava, 12. duben 2020 (článek). – Cit.: Neprávem zapomenutá inscenace textu, který zvítězil v roce 1966 v soutěži o nejlepší rozhlasovou hru. (…)
Až jako čtyřicetiletý si dramatik a filmový scenárista Oldřich Daněk (1927-2000) vyzkoušel také žánr rozhlasové hry. V roce 1966 obeslal autorskou soutěž Československého rozhlasu textem Dialog v předvečer soudu a získal za něj hlavní cenu. Hru nastudoval ještě v témže roce režisér Jiří Roll a premiéra se vysílala na Nový rok 1967. Dočkala se kladných ohlasů, soudě podle recenze v Divadelních novinách: pochvalu sklidili oba hlavní představitelé – Felix le Breux za roli chirurga stíhaného pro překročení lékařských pravomocí a Vladimír Šmeral jako prokurátor, který má proti lékaři druhý den stanout před soudem.
…líbila se mi na té práci její prostota, nutící člověka, aby pracoval bez příkras a ozdob, nutící k soustředění na to jediné a hlavní – na člověka, na myšlenku. A tak můj příběh zvolna opouštěl všelijaké ječení brzd a interwievy s pozůstalými – a zůstal vlastně jen dialogem mezi dvěma lidmi, chirurgem a prokurátorem, zůstal v jednom pokoji s dvěma chytrými lidmi, jež okolnosti a jejich vlastní poctivost přivedla do konfliktu, v němž není smíření. … nechci tvrdit, že možnost krystalické čistoty příběhu je ten hlavní půvab rozhlasové hry. Chtěl jsem jenom říct, že mne samotného na dialogu v předvečer soudu těšilo právě tohle. Oldřich Daněk o své první zkušenosti s psaním pro rozhlas
Ale než se rok s rokem sešel, režisér se k textu vrátil a natočil ho znovu, v novém obsazení. Doktora si tentokrát zahrál Karel Höger a jeho žalobce Otakar Brousek starší. Mezi oběma inscenacemi není žádný podstatný rozdíl s výjimkou začátku: druhá inscenace začíná asi minutovou zvukovou kulisou probíhajícího zákroku na operačním sále. Pak už se v obou případech ocitáme na lékařském pokoji, kde se spolu oba muži vedou rozhovor točící se kolem sporného případu transplantace a etiky lékařského povolání.
Jak je možné, že v rozmezí jednoho roku vznikly v rozhlase dvě verze téže hry, se v dobových materiálech nedočteme. Jisté vysvětlení dává poznámka v materiálech k mladší inscenaci – Prix Italia. Nové nastudování tedy nejspíš vzniklo pro festivalové účely.
Z vysílání a povědomí posluchačů každopádně novější verze svou starší předchůdkyni zcela vytlačila. S dobovým odstupem můžeme říct, že neprávem. Méně rozhlasově věhlasní herci (jestliže ne tehdy, tak dnes určitě) Felix le Breux a Vladimír Šmeral za Karlem Högrem a Otakarem Brouskem nijak nezaostávají. Naopak, pro někoho mohou být jejich neokázalé výkony, ve kterých jakoby se oba herci vědomě vzdávali vnějškové intonační a konverzační ekvilibristiky, nakonec pro Daňkův text paradoxně přínosnější. (…)
Verše ševce, mistra pěvce (1976)
Natočeno 1976 (13 min.).
Třígrošový román 1/18 (1976)
Bertolt Brecht. Četba na pokračování ze satirického románu. Překlad Jaroslav Zaorálek. Připravila Kateřina Coufalová. Hudební improvizace Josef Pech. Režie Jiří Horčička.
Účinkují Růžena Merunková, Luděk Munzar a Bohumil Bezouška.
Natočeno 1976 (29, 27, 27, 29, 25, 29, 29, 29, 28, 27, 28, 28, 27, 28, 29, 29, 29, 29 a 29 min.). Repríza 1986. Obnovená premiéra prvního dílu 6. 10. 2011 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.); 18. dílu 23. 10. 2011 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.) v cyklu Německý rok.
Lit.: anonym: Četba na pokračování z Třígrošového románu Bertolta Brechta. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2011 (článek + ukázka). – Cit.: Osmnáctidílná (!) četba na pokračování ze satirického románu německého dramatika, režiséra, lyrika a prozaika B. Brechta Třígrošový román zněla českým éterem od své premiéry v r. 1976 pouze jednou: v r. 1986. Repríza rozsáhlého pořadu v rámci projektu Rok německého jazyka je tedy nyní příležitostí vrátit se po dlouhých létech k významnému dílu německé prózy v rozhlasovém nastudování režiséra Jiřího Horčičky.
Geneze tohoto Brechtova díla je dlouhá: nejprve vznikla v roce 1928 jako adaptace Žebrácké opery Johna Gaye (1728) divadelní hra Třígrošová opera (s hudbou Kurta Weilla, české překlady nesou názvy Šestáková opera a Krejcarová opera), její prozaická verze Dreigroschenroman (Třígrošový román, česky i jako Krejcarový román) je z roku 1934 a dosáhla světového úspěchu.
Drsný obraz světa londýnské spodiny se stal součástí moderní mytologie. V příběhu umístěném do Anglie počátku 20. stol. stojí proti sobě dva gangy londýnské čtvrti Soho: Peachumův gang se skrývá za firmou Přítel žebráků, Macheathův gang vede muž s přízviskem Mackie the Knife. Situace je komplikována příbuzenským vztahem: Mackie se oženil s Peachumovou dcerou Polly. Svatby se účastnil i Mackieho přítel, šéf londýnské policie Tygr-Brown, který je tajným členem gangu. Peachum se se sňatkem nehodlá smířit a rozhodne se zetě udat (šlo o to, že Polly byla zdrojem takových příjmů, že to otci nyní chybí…). Mackie musí uprchnout a předá Polly vedení „podniku“. Po různých intrikách, v nichž je zapojena i Jenny, jedna z Mackieho milenek, je nakonec Mackie zatčen. Zatímco všichni, kdo se na jeho uvěznění podíleli, demonstrují svůj žal nad jeho brzkou smrtí, zachrání Mackieho před šibenicí „deus ex machina“, posel přinášející zprávu o tom, že královna ve svůj korunovační den poroučí, aby byl osvobozen.
Hodina „H“ (1975)
Jerzy Stefan Stawinski a Valerij Směchov. Rozhlasová úprava Jan Strejček. Překlad Ota Pop. Hudba Vladimír Truc. Zvuk Jitka Borkovcová. Natáčecí technik Miroslava Čápová. Hudební spolupráce Radislav Nikodém. Asistent režie Ivan Holeček. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: Kryštof Maximovič (Karel Höger), Zoška, jeho žena (Jiřina Petrovická), Eva, dcera (Daniela Kolářová), Mája, milenka (Karolina Slunéčková), Boženka, sekretářka (Gabriela Vránová), Ondřej Bělecký (Bohumil Švarc), Bohatý, ředitel (Miloš Nedbal), ing. Obuchovský (Jiří Sovák), ing. Radněvský (Miloš Hlavica), Filloni, italský zákazník (Bohumil Bezouška), Eliška, bývalá tanečnice (Drahomíra Fialková), profesor Zabělský (Vladimír Čech), lékař (Ladislav Boháč), Bořecká, vdova (Věra Galatíková).
Natočeno 16. 6. – 4. 7. 1975 (režie 6). Premiéra 2. 11. 1975 (Praha, 19:20 h.; 77 min., mono).
Sbohem, bílí králíci (1975)
Alex Koenigsmark. Rozhlasová hra o problémech současné mládeže. Na foukací harmoniku improvizoval Vladimír Dragoun. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: Eduard (Ladislav Potměšil), Neumann (Jiří Sovák), praporčík (Luděk Munzar), Irena (Jana Drbohlavová), Rudolf „Hvízdavý Dan“ (Miroslav Masopust), ženská od střelnice (Stella Zázvorková), profesorka (Věra Galatíková), pán z auta (Čestmír Řanda), hostinský (Jiří Smutný), hlas z amplionu (Pavel Rubeš).
Natočeno 16. 1. – 8. 2. 1975 (studio R 31; 60 min.). Premiéra 16. 7. 1975 (Praha, 20:15-21:20 h.) v cyklu Přehlídka tvorby mladých dramatiků.
Lit.: vg: Sbohem, bílí králíci. In Rozhlas 29/1975 (7. 7. 1975), s. 4 (článek).
Lit.: Webrová, H.: O přítomnosti a budoucnosti rozhlasové hry. In Scéna 8-9/1976 (rozhovor).
Lit.: Tomáš, Jiří: Rozhlasová hra mladých autorů. In Literární měsíčník 8/1977, příloha Dílna, č. 8, s. 158-159 (článek).
Pohádka času (1974)
Vladimír Dudincev. Překlad Kamil Chrobák a Jaroslav Piskáček. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: snílek (Luděk Munzar), pracant (Karel Höger), žena (Marie Drahokoupilová), šéf (Bedřich Prokoš), snílkův přítel (Jiří Pick), tajemník výzkumného ústavu (Bohumil Bezouška), spolupracovník (Karel Urbánek), doktor (Bohumil Švarc), skladatel (Viktor Preiss), hlas v telefonu (Vladimír Pospíšil).
Natočeno 30. 10. – 21. 11. 1974. Premiéra 1. 1. 1975 (Vltava, 15:00 – 16:05 h.; 60 min) v rámci cyklu Schůzky s literaturou.
Štědrý večer bratří Mánesů (1975)
Natočeno 1975, premiéra pravděp. 24. 12. 1975.