Virgilio Pinera. Povídku kubánského spisovatele přeložil Petr Zavadil. Připravil a úvodem hovoří Marek Horoščák. Režie Zdeněk Kozák.
Čte Igor Bareš.
Virgilio Pinera Llera se narodil na Kubě v městečku Cárdenas v roce 1912. O svém dospívání píše v životopise Život tak, jak je: „Zjistil jsem, že jsem chudý, homosexuál a že mám rád umění. Na to první jsem přišel, když jednoho krásného dne někdo řekl, že se ,nepodařilo sehnat nic k obědu‘, na to druhé, když jsem jiného krásného dne celý zrudnul návalem vzrušení při pohledu na to, jak se jednomu z mých početných strýců nadouvá pod kalhotami objemné přirození. A na to třetí, když jsem dalšího krásného dne slyšel, jak jedna moje velmi tlustá sestřenice zpívá přípitek z La Traviaty a přitom křečovitě drží v ruce sklenku.“
Po maturitě se Virgilio Pinera zapisuje v Havaně na vysokoškolská studia literatury. V krátké době střídá redakce několika kulturních časopisů, píše kritiky, vydává básně. Od roku 1946 až do listopadu 1958, tedy do doby krátce před Castrovou revolucí, pobýval Pinera s přestávkami v argentinském Buenos Aires. Tam se seznamuje mimo jiné s tehdejším emigrantem – chudým polským aristokratem a spisovatelem – Witoldem Gombrowiczem. Toto přátelství mělo zcela jistě vliv i na jeho dílo; inspirace zejména Gombrowiczovými rannými povídkami je znatelná.
Po návratu na Kubu se v počátcích Castrovy vlády pod vlivem zpočátku realizovaných proklamací o tom, že nový režim skutečně umožní umělcům svobodně se vyjádřit, stává šéfredaktorem periodika Revoluční pondělky. V polovině šedesátých let jsou však Revoluční pondělky rozpuštěny a Pinera dostává v podstatě doživotní distanc, od té doby může oficiálně pracovat pouze jako překladatel. Ještě před začátkem své ostrakizace však stačil na Kubě oficiálně vydat svůj nejznámější román Reného tělo a především sebraná dramata.
V květnu roku 1979 je jedna Francouzka, Pinerova známá, zadržena v Havaně na letišti a při prohlídce u ní státní bezpečnost nalézá jeho texty, které se pokoušela vyvézt z Kuby a následně vydat. Pinera je okamžitě vyslýchán bezpečností a „zákonný postup“ kubánských režimních katanů zanechává na jeho zdraví fatální následky. Devatenáctého října toho roku umírá podle oficiální zprávy na infarkt. (podle doslovu Stanislava Škody ke sbírce Studené povídky) (…)
Lit.: Mačas, Dominik: Povídky z kubánského exilu v podání Ivana Trojana, Igora Bareše a dalších. In web ČRo 3 Vltava, 14. únor 2020 (článek). – Cit.: Příběhy z „Ostrova svobody“ nabízí kubánští exiloví prozaici A. H. Chiroldes, Raúl Rivero, Virgilio Piñera a Carlos Victoria. (…)
Autorem povídku Několik dětí je kubánský spisovatel, dramatik a básník Virgilio Piñera. Proslul bohémským stylem života, který se mimo jiné stal příčinou opakovaných persekucí ze strany Castrova režimu. V roce 1950 žil po delší dobu v Buenos Aires, kde se osobně seznámil s Jorgem Luisem Borgesem a dalšími argentinskými spisovateli a také s polským exulantem Witoldem Gombrowiczem. Právě tato setkání výrazně ovlivnila jeho pozdější literární tvorbu.
Pokud čekáte klasického latinskoamerického autora, budete brzy vyvedeni z omylu. Absurdita se v textu mísí s krutým, chladným a přitom nezaujatým logickým uvažováním, které vám nedá spát. Muž, který má rád děti, jen trochu po svém. Ne nadarmo získal Piňera přívlastek „kubánský Kafka“. (…)