„Minutěnku“ a verše četli: Jan Dvořák a Petr Šporcl, herci Jihočeského divadla. Autorizoval P. František Sobíšek. Pro rozhlas připravila Eva Šotolová.
Premiéra 17.2. 1992.
Vyšlo na MC, Karmelitánské nakladatelství,
objednací číslo: 20055.
3. 4. 2006
Pastýř lidu svého (1992)
Minuty proti času 1/9 (1999)
Jiří Pilka. Cyklus vzpomínek na významné osobnosti hudebního a filmového světa.
Natočeno 1999. Premiéra /v týdenním odstupu/ 24. 9. – 19. 11. 1999 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.) v cyklu Život – osudy – osobnosti.
Jana z Arcu na hranici (1995)
Jiří Pilka. Literární pásmo podle Honeggerova a Claudelova oratoria.
Radio Collegium. Natočeno 1995.
Města plná hudby 1/11 (1986)
Křižovatky hudební historie 1/10 (1984)
O soudcích, lidech souzených a odsouzených (1985)
Jaroslav Hašek, František Šimeček, Rudolf Těsnohlídek, Eduard Bass, Karel Konrád, Karel Čapek, Karel Poláček a František Němec. Vybral a sestavil Petr Kovařík. Lidové písně pražského žargonu zpívá Rudolf Pellar. Na harmoniku hraje Petr Mandel. Režie Helena Glancová.
Povídky čtou Rudolf Hrušínský st. , Jaroslava Adamová a Josef Somr.
Vydal Supraphon v roce 1985 (1 LP, Supralong, 1 MC, 29:26 a 27:38). Reedice 17. 6. 2016 (MP3, Supraphonline).
Obsah: 1. strana – 1. Jaroslav Hašek: O soudcích, lidech souzených a odsouzených, 2. František Šimeček: Tulák – zloděj, 3. Rudolf Těsnohlídek: Žena Uriášova, 4. Eduard Bass: Státní zástupce, 5. Karel Konrád: Oči modré umění bílé; 2. strana – 6. Karel Čapek: Jak se dělají noviny a Chvála novin, 7. Karel Poláček: Nač přijde dneska rodinný krb?, 8. František Němec: Veno, je to náš dědeček, 9. František Němec: Pan Petule a kyvadlo, 10. Karel Čapek: O lyrickém zloději.
Lit.: Kovařík, Petr: O soudcích, lidech souzených a odsouzených (sleeve-note). – Cit.: …Soudní síň lákala vždy zájem veřejnosti, a tedy i novin, které přinášely někdy stručné, jindy velice podrobné zpravodajství z tohoto prostředí. Z pouhého zpravodajství a zároveň vedle něho se postupně vyvinul specifický novinový útvar soudničky, který se v pracích nejlepších představitelů žánru více či méně beletrizoval. Tendenci tohoto „zliterárnění“ zprvu strohého soudního zpravodajství, tendenci charakterizovanou zájmem o psychologii obžalovaných, o sociální i morální pozadí zločinu či častěji přestupku, někdy nadsázkou, jindy zobecněním, ale především pak barvitostí a osobitostí stylu, se snažil zachytit náš výběr. S ohledem na vznik a vývoj soudničky jako publicisticko beletristického žánru sui generis byly z rozsáhlého materiálu vybrány ukázky, které dobře snesou i měřítka literárně umělecká. Není náhodou, že jejich autoři zde zastoupení zapsali se svým dílem do dějin české literatury a že také žánru soudničky věnovali své literární nadání.
Prózu Jaroslava Haška „O soudcích, lidech souzených a odsouzených“ nemůžeme přímo do žánru soudničky zařadit, zato však tato práce uvádí posluchače přímo do soudní síně, viděné okem novináře-soudního zpravodaje…Ostatně i Karel Čapek po svém přispěl k vývoji české soudničky…Zabýval se žánrem soudničky teoreticky a věnoval mu několik vtipných postřehů, citovaných na desce…O svých povídkách pro Lidové noviny říká: „Jakmile jsem se začal zabývati světem zločinu, zaujal mě proti mé vůli problém spravedlnosti…Místo otázky, jak se poznává, převládá otázka, jak trestat“.
Deska obsahuje živou nahrávku pořadu Divadla hudby-Lyry Pragensis, která posluchače uvádí do světa zločinu nejen prostřednictvím novin, ale také v písních, spojených víceméně s prostředím lidí a lidček na okraji společnosti i zákona. Kromě rámujících prací Jaroslava Haška a Karla Čapka promlouvá tu svou soudničkou František Šimeček…Tragická postava básníka Rudolfa Těsnohlídka je tu zastoupena soudničkou z prostředí brněnského soudu, v níž je představeno Těsnohlídkovo někdy humorné, jindy posmutnělé pochopení pro lidské slabosti a strázně. Eduard Bass…v ukázce napsané krátce po vzniku republiky uplatňuje svou schopnost využít žánru k mistrné parodii na c.k. soudní mašinerii. Rovněž Karel Konrád měl ve svých prózách velmi blízko k poezii, a tento poeticko-humorný přístup s výraznou sociálně kritickou notou je patrný v naší ukázce z poloviny dvacátých let.
Těmi nejlepšími představiteli moderní soudničky byli bezesporu František Němec, který tento žánr dovedl k nejvyšší úrovni, a významný český spisovatel Karel Poláček. Především na tyto dva mohli po válce navázat i další autoři.
A tak tento výbor alespoň ve zkratce představuje dobu od zrodu žánru do konce třicátých let, který je také zřejmou kulminační dobou české novinářské soudničky.
Chameleon aneb Josef Fouché (1987)
Rozhlasová opera o Josefu Fouchém. Ludvík Kundera. Divadelní režie Peter Scherhaufer. Rozhlasová úprava Petr Oslzlý a Peter Scherhaufer. Scénická hudba Miloš Štědroň. Hudební skupinu řídí Petr Chromčák a Miloš Štědroň. Zvuk Josef Daněk. Záznam a střih Marie Stojanová. Asistentka režie Renata Šáchová. Mixáž Eva Pryclová. Dramaturgie Svatava Růžičková a Jiří Hubička. Režie Zdeněk Kozák.
Osoby a obsazení: Pravý Josef Fouché jako Vypravěč (Miroslav Donutil), komentátor (Jiří Pecha), Napoleon (Mojmír Maděrič), Barras a Collot d“Herbois (Martin Havelka), mluvčí (Petr Maláč), Josefina a kurýr (Lenka Loubalová), radikál a Charlotta (Ivana Hloužková), Marie Antoinetta a vévodkyně z Angouleme (Iva Bittová), Fouché (Jaromír Dulava), Talleyrand (Pavel Zatloukal), Robespierre (Vladimír Hauser), Ludvík XVI. a Ludvík XVIII. (Karel Hegner), Metternich (Václav Bauf). Dále účinkují Vladimír Javorský a Irena Žáčková. Úvodní slovo Jiřina Švorcová (po roce 1989 již bez úvodního slova).
Nastudovalo Brno. Natočeno 16. 4. – 20. 5. 1987 (studio 7, 14:00 – 18:00 h., 75 min., stereo). Premiéra 1. 10. 1987 (Vltava, 20:05 – 21:15 h.). Repríza 27. 3. 1989 (Vltava, 22:00 h.; s úvodním slovem Jiřiny Švorcové); 13. 10. 1990 (Vltava, 13:00 h.); 4. 2. 1992 (Vltava); 18. 12. 1999 (Vltava, 14:30 – 15:48 h.); 28. 1. 2001 (Praha, 20:01 – 21:46 h.); 3. 12. 2002 (Praha, 21:31 h.); 25. 6. 2006 (Vltava, 20:30 – 21:45 h.); 10. 3. 2009 (Vltava, 21:30 h.); 6. 1. 2013 (ČRo 2 Praha, 20:03 h.); 22. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 26. 4. 2025 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.
Text hry in: Kundera, Ludvík: Spisy VII. Brno: Atlantis, 1998.
Lit.: sr: Chameleón. In Rozhlas 40/1987 (21. 9. 1987), s. 4 (článek).
Lit.: Srba, Bořivoj: Více než hry. Brno: JAMU, 2006, s. 293 – 324.
Janoušek, Martin: Divadlo v rozhlase – Transkripce divadelní inscenace do rozhlasové podoby. Brno: Masarykova univerzita, 2007 (diplomová práce). – Cit.: Jelikož se jednalo stále o dobu normalizace, fungovaly v rozhlase postupy zavedené v 70. letech. Jednou z takových věcí byl i systém pravidelného hodnocení vysílaného programu za účasti všech členů hlavních redakcí. Tzv. umělecké redakce pořádaly hodnotící debaty jednou měsíčně. Součástí hodnocení, spojeného s plánováním dalšího časového období, byly rovněž pravidelné poslechy nových pořadů, které měly sloužit zpravidla k věcnému posouzení a vznesení kvalifikovaných připomínek (Ješutová a kol, 2003:358).
Touto procedurou musela v Praze projít i nahrávka Chameleona za účasti Svatavy Růžičkové. Tato inscenace měla již na divadle sama o sobě politický dopad a rezonance tématu se soudobou politickou situací byla jasná a v důsledku toho byla aktuální již na divadle (ne ovšem v onom normalizačně zprofanovaném smyslu slova). Poté však, co se text pro rozhlas musel nutně zkrátit a zhustit z důvodu přenosu do nevizuálního média se tato aktuálnost směřující na tehdejší tristní politickou situaci naprosto odhalila a vystoupila z textu v mnohem ostřejších konturách, než jak tomu bylo na divadle, kde se slovo přece jenom rozmělňovalo vizuální akcí a různými vedlejšími motivy. Při poslechu rozhlasu je také potřeba mnohem většího soustředění posluchače na text a mluvené slovo, než jak je tomu v divadle. To vše při onom poslechu v Praze způsobilo, „že jednotliví redaktoři začali téměř omdlévat a obávali se, že je všechny zavřou“. V paměti všech zúčastněných byl stále čerstvý případ dramaturga pražské redakce rozhlasových her Ivana Škapy, který se v roce 1984 stal patrně poslední obětí normalizačních čistek a jedním z posledních rozhlasových pracovníků, kteří byli vyhozeni z ideových důvodů.
První reakce tehdejšího vedoucího redakce rozhlasových her a dokumentů Jiřího Hubičky byla, že se hra nesmí dostat do éteru. Uvědomoval si však také, že výroba tohoto rozhlasového zpracování divadelní inscenace stála nemalé finanční prostředky a dále by bylo škoda ji neodvysílat z onoho prostého důvodu, že již byla natočena. Mladší kolegové se Svatavy Růžičkové zastávali. Z této situace vzešel spásný nápad pokusit se oslovit tehdejší předsedkyni svazu dramatických umělců Jiřinu Švorcovou, která byla nakloněna studiovým divadlům. Tak došlo k dalšímu poslechu, na kterém byla přítomna i Jiřina Švorcová. Ta byla dramaturgií požádána, aby ke hře přitočila úvodní slovo, kde z pozice své funkce vyzdvihla „sympatické snažení těch mladých“ (jak brněnské tvůrce označila) a pak se už nikdo na nic neptal. Premiéra rozhlasové rekonstrukce Chameleona proběhla 1. 10. 1987, 20:05 – 21:15, na stanici Vltava.
Lit.: Hložková, Hana: „Chameleón aneb Josef Fouché,“ rozhlasová opera pro nedělní večer. In web ČRo 2 Praha, leden 2013 (anotace). – Cit.: „… Chameleon brněnského Divadla na provázku vypráví příběh proměn mocného politika nejen Velké francouzské revoluce – Josefa Fouché. Formou tzv. „nové opery“ jej napsali dramatik Ludvík Kundera a hudební skladatel Miloš Štědroň. Netypický hudebně-dramatický inscenační tvar pro rozhlas upravili dramaturg a režisér divadelní verze – Petr Oslzlý a Peter Scherhaufer.
Původně divadelní inscenace z roku 1984 vypráví příběh člověka, který se uměl za každého režimu postavit na „správnou stranu“ a dosáhl tím neobvykle velké moci. Ať už v pozici ministra anebo tvůrce novodobé tajné policie. Prostřednictvím postavy Fouchého jsou zrůdné politické praktiky a intriky bezpáteřních lidí popisovány v obecnějším rámci. Inscenace Petera Scherhaufera se, i přes historické zasazení do období vlády Ludvíka XVI. a pak i Napoleona Bonaparta, nepřímo vymezovala ke společenské situaci tehdejšího Československa. Snad i proto se ukázalo jako velmi odvážné, zaznamenat ji i pro rozhlasové posluchače. K odvysílání málem nedošlo, neboť zbavena své vizuální podoby, dala ostřeji a přímočařeji vyniknout tomu, co tehdejší cenzor nemohl nechat bez povšimnutí. Jakékoliv narážky a možné interpretace však nezůstaly dobově poplatné. Rozhlasová podoba Chameleona je životná v jakýchkoli společenských souvislostech. ...“
Lit.: Hubička, Jiří: „Chameleón aneb Josef Fouché,“ rozhlasová opera pro nedělní večer. In web ČRo, leden 2013 (anotace). – Cit.: Do nového roku vstupuje dramaturgie Dvojky ČRo reprízou rozhlasové hry, která má oproti zavedeným zvyklostem nezvyklou formu. Jde totiž o rozhlasovou operu, kterou v polovině 80. let v původní, tedy divadelní podobě, pro brněnské Divadlo na provázku napsal známý básník a překladatel Ludvík Kundera. Jeho dílo, které vzniklo na motivy románu Stefana Zweiga, nese oproti své předloze poněkud rozšířený název. Opera, k níž hudbu napsal Miloš Štědroň, se jmenuje „Chameleón aneb Josef Fouché“.
Jde o příběh známého francouzského politika z období Francouzské revoluce a v časech vlády Napoleona. Přezdívku „chameleón“ získal Fouché pro svou pružnou přizpůsobivost a bezpáteřnost, s níž se mu podařilo vydržet v ministerském křesle v celkem osmi francouzských vládách.
Hra, kterou pro rozhlas upravil Petr Oslzlý a Peter Scherhaufer, byla v brněnském rozhlasovém studiu natočena v roce 1987.
Vzhledem k tomu, že v sobě nesla celou řadu jednoznačně kritických postojů, směřujících na úpadek tehdy vládnoucí moci, byla hra v oněch dobách považována za odvážný počin rozhlasové dramaturgie. Jak se ukazuje, hra si svoji sžíravou aktuálnost a ostrou kritičnost uchovala i po 25 letech, které od jejího natočení uplynuly.
Páteční večer – Kryštor Harant : Cesta intelektuála k popravišti (2004?)
Marie Koldinská. S autorkou Harantova životopisu, o životě a díle českého šlechtice, cestovatele, autora známého cestopisu o putování do Svaté země a do Egypta, skladatele, účastníka odboje českých evangelických stavů proti Habsburkům. Připravil Jiří Kamen.
Pozn.: Pořad je kompozicí ukázek z knihy Marie Koldinské, Harantovy literární a hudební tvorby, dobových pramenů a beletristických zpracování. Páteční večer o Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic. Ve 22:00 je připraven rozhovor Jiřího Temla s muzikologem Petrem Daňkem o Harantově hudebním díle.
Premiéra (?) 6. prosince 2004 (Vltava, 20:00 – 22:30 h.). Repríza 24. 4. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Večer na téma; 23. 6. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večer na téma k 400. výročí staroměstské exekuce.
Lit.: Koldinská, Marie: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Cesta intelektuála k popravišti, Praha 2004, 576 s.
Schwaller, Jan: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (Cesta intelektuála k popravišti). In Osobní stránky Mgr. Jan Schwaller (recenze knižního vydání) – Cit.: Životní osudy Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, českého šlechtice, cestovatele, autora známého cestopisu o putování do Svaté země a do Egypta, který také proslul jako hudební skladatel i jako účastník odboje českých nekatolických stavů proti Habsburkům a byl v roce 1621 jako jeden ze „sedmadvaceti českých pánů“ popraven na staroměstském popravišti, rekonstruuje autorka na základě deníků, pamětí, korespondence současníků, dobové publicistiky, úředních písemností i jeho vlastní literární i hudební tvorby. Nemalá pozornost je v knize věnována i jeho obrazu v historické tradici, kterou utvářely jak odborné práce historiků, tak beletrie, divadelní hry i filmy.
Již z výše uvedeného prvního odstavce je patrné, že se Kryštof Harant těšil již v minulosti velké pozornosti nejen historiků. Pozorného a vnímavého čtenáře jistě při četbě, a nejen při ní, několikrát napadne, jak to že je tato osoba snad nejznámější právě svým koncem a ze všech popravených „českých pánů“ nejčastěji jmenovaným? I poučený laik, když se ho zeptáte, aby vyjmenoval některé staroměstské exekuce, téměř nikdy nezapomene na Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Proč tomu tak je se snaží, mimo jiné, zodpovědět i autorka uvedené publikace.
Není právě jednoduché interpretovat životní osudy muže, který byl nesčíslněkrát v pozornosti jak odborného historického studia, tak i beletrie apod. Pro historika je možná jednodušší pohybovat se na půdě neprobádaného, než se pouštět do tématu, které bylo několikrát před ním předmětem poměrně velkého zájmu. Je spíše lehčí být první a vytvářet novou podobu bádaného objektu, než se doslova prokousávat množstvím leckdy podružného materiálu. Historik potom mívá pocit, že musí shrnout vše, co bylo před ním uvedeno a charakterizovat předmět svého zájmu ve všech možných souvislostech. To je, podle mého názoru, největším kladem, ale možná i trochu slabinou této práce. Určitý rozpor uvedeného je cítit zejména v pasážích, které jsou věnovány rekonstrukci cesty Kryštofa Haranta do Svaté země a do Egypta. Nepochybně velmi čtivé a zajímavé části popisu Harantovy cesty jsou, podle mého názoru, rozbíjeny a narušovány různými odbočkami po zajímavostech někdy až kuriozitách, o kterých nelze ale říci, že by nebyly zajímavé a pro čtenáře poutavé, leckdy i napínavé.
Celý životní příběh Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic je sledován chronologicky od narození, přes léta dospívání i dospělosti, s nejvýznamnějším mezníkem Harantova života, tj. s popsáním cesty na jih, přes působení na dvoře Rudolfa II. až po tragické vyústění Harantova života na staroměstském náměstí v červnu 1621. I zde ale Harantova pouť nekončí. Životem po životě považuje autorka snad za neméně důležitou součást Harantovy osobnosti, ne-li té nejdůležitější? Zde se totiž zrodil Harant nový.
Přesně v intencích předchozích řádků, zejména druhého odstavce, se dostávají do popředí otázky, které vyzařují neustále v podtextu celé práce. Tyto pasáže jsou, podle mého názoru ty, kde se autorka nejvíce přiblížila odpovědi po „výjimečnosti“ Harantovy osoby či spíše legendy. Zde se autorka tak nejvíce přiblížila svému pojetí Harantovy osobnosti a způsobu, kterým se ji rozhodla uchopit. Monografie o Kryštofovi Harantovi z Polžic a Bezdružic je především obrazem jedince na pozadí neklidné doby navíc doplněná o portrét osobnosti, která není jejím pouhým nečinným objektem ale aktivním činitelem a to i za cenu vlastního života.
Moc Turků zlomena aneb kterak Turci město Budín v Uhřích urputně bránili, až o ně přišli (200?)
Premiéra 26. února 200? v 21.45 hod.
Pozn.:
Je to teprve přes tři sta let, co se Evropa ubránila pronikání osmanské říše dál na západ. Rozhodlo o tom neúspěšné obléhání Vídně a především bitva u Budína. Odehrála se roku 1686. Tenkrát v červnu vytáhla z Ostřihomi směrem k dnešní Budapešti šedesátitisícová armáda se sedmdesáti děly.
Čtyřicet tisíc vojáků pocházelo z dědičných rakouských zemí, dvacet tisíc z říšských knížectví – z Bavorska, Braniborska a Porýní a dále tam bylo tisíc tři sta Švédů a stejný počet dobrovolníků z celé Evropy. Armáda musela být později posílena než se jí podařilo zlomit odpor muslimských obránců města. Obléhání Budína se zúčastnilo celkem 256 děl. Byly to především těžké kusy, takzvané kartouny. Nejtěžší měly ráži dvacet centimetrů a hlaveň dlouhá téměř čtyři metry vážila třicet centů. Při boření hradeb střílela děla koulemi o váze čtyřiadvacet kilogramů až do vzdálenosti tisíce kroků. Přepravovalo je dvanáct až čtrnáct koní. Největší dělostřeleckou zbraní byly však moždíře, střílející strmou dráhou letu železné a kamenné koule o váze až šedesáti kilogramů. Vystřelovaly i takzvané karkasy – zápalné bomby plněné střelným prachem, hadry namočenými v oleji a jinými hořlavinami.
Páteční večer – Fenomén Simenon (2003)
Připravil Michal Lázňovský. 100 let uplynulo 13. února od narození Georgese Simenona, spisovatele, jehož neuvěřitelně rozsáhlé dílo, čítající na 400 románů a 1000 kratších povídek, mu zajistilo jedno z prvních míst na žebříčku popularity mezi frankofonními spisovateli 20. století. K napsání detektivního románu nepotřeboval více než 10 dní. Jaký vlastně byl Georges Simenon? Jak psal? A co stálo v pozadí jeho velikého úspěchu? Součástí Pátečního večera byla i repríza jedné z rozhlasových maigretovek, v níž populárního komisaře nezapomenutelně představoval Rudolf Hrušínský.
Účinkují Jiří Hromada, Lukáš Hlavica, Antonín Molčík a Markéta Potužáková.
Premiéra 14. února 2003 (Vltava 20:00 – 22:00 h.).