Isaac Asimov. Volně na motivy povídky „Dvěstěletý člověk“ pro rozhlas napsal Jiří Hapala. Hudba Vladimír Zahradníček. Dramaturg Ivan Hejna. Režie Ivan Holeček.
Účinkují Jan Hartl, Irena Jeřábková, Miroslav Moravec, Simona Stašová, Jiří Klem, Vladimír Ráž, Václav Kopta, Jana Andresíková, Pavel Pípal, Milan Klásek, Miloš Vávra, Pavel Rímský, Milan Mach, Vladimír Fišer, Jan Večeřa, Věra Hlavsová a Kristýna Holečková.
Natočeno v roce 1988 (45 min).
Napsal a vypráví Zdeněk Svěrák. Hudba Petr Skoumal. Záznam a střih Ivan Mikota. Přepis Jindřich Michalík. Remastering Jindřich Kučera (2003). Režie Ladislav Rybišar.
Nahráno 16. 10. 1991 ve studiu Lucerna. Vydalo vydavatelství Edice Československého hifiklubu v roce 1991. Reedice Supraphon v roce 2003 (1 CD, SU 5439-2 831, 43:44). Limitovaná edice na LP vyšla 3. 3. 2023 (1 LP, SU 6683-6).
Obsah: 1. Jak vypadá tatínek Šíma (1:16), 2. Co tatínek Šíma dělá (1:30), 3. Maminčina dlouhá věta (1:42), 4. Porada (0:24), 5. Tatínek se dočká nevděku (1:05), 6. Druhá porada (1:36), 7. O peřině a polštáři (2:19), 8. Tatínkův polosen (2:37), 9. Třetí porada (1:07), 10. Hotelová pohádka (8:06), 11. Kde jsme to přestali (2:00), 12. Je to tím, že je z Vršovic (2:02), 13. Setkání s uzdraveným občanem (1:24), 14. Mluvící skály (1:42), 15. Na proslulém kopci (3:14), 16. O hasícím přístroji (8:59), 17. Poslouchala za dveřmi (0:44), 18. Co napsal tatínek Šíma na pohlednici (1:47).
Pozn.: Příběh o tatínkovi Šímovi, který si vymýšlí pohádky svým dětem -Petříkovi a Petrušce, napsal Zdeněk Svěrák v roce 1979. Od té doby vyšly pohádky v literární podobě a zároveň je Zdeněk Svěrák namluvil do podoby zvukové. Pobaví nejen děti, ale i ty dospělé, kteří mají Zdeňka Svěráka rádi. (anotace distributora)
Pohádky, které si vymýšlel Zdeněk Svěrák pro své dvě děti, když byly malé, nejprve vydal knižně, pak je sám načetl a nyní vycházejí jako mimořádné LP pro malé posluchače. Hrdinou je tatínek Šíma a jeho děti Petřík a Petruška. Děti odmítají klasické pohádky, na které jsou zvyklé a které už dávno znají, a vyžadují pohádky, jež si tatínek sám vymyslí. Tak se např. dozvíme pohádku o polštáři a peřině, o hasicím přístroji, o zázračně uzdraveném pánovi a také třeba o ramínkách ve skříni. Vyprávění autora pohádek, doprovázené hudbou Petra Skoumala, je skutečně originální formou příběhů před usnutím, plné humoru a nečekaných situací i vtipných zápletek.
Hra se zpěvy. Ladislav Smoljak. Hudba Ivan Hlas. Režie Ladislav Smoljak. Písně Ivan Hlas, Ladislav Smoljak a komunistická revoluční tvorba. Music band: Vendulka Kafková (klavír), Ivan Hlas (kytara). Úprava písní Vendulka Kafková. Zvuk Václav Roubal a Karel Soukeník. Realizace Ivan Hermel. Producent Jana Černá.
Osoby a obsazení: Píďa Šavrda a Lopatěv-syn (Ivan Hlas), Saša Děmidov (Ladislav Smoljak), Vanda Brůnová a Kalašnikovová (Doubravka Svobodová), Láďa Penetr a Lopatěv-otec (Jan Kašpar nebo Marek Šimon), Julek Ostuda a Koroptkin (Petr Reidinger), Majka Sušinová (Vendulka Kafková), Kamila Vyhnálková (Martina Musilová), Nová (Zuzana Krausová).
Záznam představení 25. listopadu 2000 v divadle Semafor.
Vydala Arco Diva v roce 2001 (1 CD, 0039-2 831, 79:23).
Obsah: 1. Ty nám kazíš normy, Lopatěve (4:58), 2. Pochod rudých námořníků (Nu vot charašo, 10:04), 3. Smělo továrišči v nogu (1:41), 4. Lopatěve, pístní čepy (5:43), 5. U tabule dítě stálo (Mně se to ňák nezdá, 3:22), 6. Kompost (1:03), 7. Svět je velkej (Tak pojďte, dáme se do toho, 7:03), 8. Nejradši mám holku (Vítám tě Sašo. Čest, 9:25), 9. Budujeme / Vyhrňme si rukávy (Kde je? Kdo?, 5:19), 10. Není všechno zlato I (Čest soudruzi. Tak co?, 7:35), 11. Kaťuša (Já si nemůžu pomoct, je to jasnej džez, 5:27), 12. Rudý prapor (Sedněte si, tak sedněte si, 4:35), 13. Píseň práce (0:39), 14. Dobrý večer, vážení posluchači (1:21), 15. Kupředu, zpátky ni krok (2:19), 16. Kompost – Tavba (Ať v práci či na schůzi, 2:41), 17. Není všechno zlato II (Soudruzi klid, to, čeho jste svědky, 2:59), 18. Včera ve večerních hodinách (2:56).
Lit.: Mlejnek, Josef: My dialektice se neučili z Hegela, Smoljakove… In Divadelní noviny 12/2000, 13. 6. 2000 (anotace). – Cit.: Po mystifikujícím dramatu Malý říjen, který měl v Divadle Na zábradlí premiéru zhruba před rokem, přišel Ladislav Smoljak s další, tentokrát umělecky zjevně menší humornou troškou do českého bilancujícího postkomunistického mlýna nazvanou Fantom Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Tímto Fantomem má být duch dementního akademika a Smoljak svoji hříčku nastudoval se Studiem Jára, do jehož kolektivu vedle zpěváka Ivana Hlase prolnuli i někteří členové Divadla Na tahu.
Přes cimrmanovské názvuky lze tento žánr těžko adekvátně pojmenovat: není to samozřejmě odpověď na výzvu »bít bolševika v nás«, byť trochu domáckou, »gemütlich« formou, spíše jen místy až nostalgická besídka. Nostalgie nemusí ovšem být tak nevinná, jak by se na první pohled zdálo, protože v ní často, jak praví básník »ústa mluví na poledne a sliny tekou na půlnoc«. V naší době naprostého zatmění relativizací čehokoli – hle, bylo tu v minulosti něco, o co bylo možné se opřít a čemu bylo lze se oddat s vírou uhlířskou. Ryzí pohrobky stalinské epopeje můžeme ještě dnes spatřit v záběrech z prvních májů na Rudém náměstí v Moskvě – ověšené metály a s pohledy upřenými kamsi k obzoru, za kterým pro ně nepochopitelně zapadla jejich šťastná hvězda.
Přejmenování Švandova divadla v Praze na Smíchově, jehož další osud byl shodou okolností v době premiéry na vážkách, na Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého nebylo v padesátých letech ojedinělou událostí, ale šlo o součást »celospolečenských změn«. Připomeňme jen tehdejší jinobytí fotbalových klubů: Sparta byla Spartak Praha Sokolovo, Slavia Dynamo, Bohemka dokonce Spartak Praha Stalingrad. Ale i třeba z nakladatelství Odeon, milé děti, se po sovětském vzoru ze dne na noc stalo SNKHLU. Ve vzduchu byl nejen »americký brouk«, ale všude se oslavovaly skvělé úspěchy sovětské vědy – například jarovizace akademika Lysenka. Soudružka Lepešinskaja pozvolna povařila nějaké nebohé nezmary, vše přitom pozorně nafilmovala – a pustila pozpátku. Hle, vznik živé hmoty z neživé. Kdo nevěří, bude o hlavu kratší. Soudruh Stalin, slunce jasné, nadpamirné, vyřešil všechny otázky jazykovědy a když sovětskou vědu postavil před úkol vynalézt atomovou bombu, »vědci milí nelenili«, bomba byla v mžiku na stole a vrahům z Wall Streetu sklaplo. Zázračně dojná kráva Poslušnica, až magicky hnusná rusifikační slova jako nástěnka, chozraščot, jolka atd. Proč to všechno připomínám? Protože ten, komu se při pokusu, vážném i nevážném, o evokaci padesátých let nepodaří přesně zpřítomnit jejich atmosféru, v níž se velký étos groteskně mísil s velkými podvody, měl by raději »nechat mrtvé pohřbívat mrtvé«. Když se něco takového povede, potom je všechno další už jenom legrace. A z té legrace pak samo vyplyne, že to tehdy jenom legrace nebyla. Ve Smoljak(ovo)vě besídce všechno nepřesvědčivě visí mimo dobu a vše je legrační příliš okatě. Jako kdyby tehdy existovaly jenom dva druhy lidí: blbci (nebezpeční nebo neškodní), nebo oportunisté (kladní nebo záporní). Ale to už jsou spíše sedmdesátá léta.
Autor a režisér měl i tak štěstí, že při jeho »divadle v divadle« – hra sovětského autora, kterou ne zcela stmelený herecký kolektiv v DZN nacvičuje se zabývá generačními problémy mezi soutěžícími stachanovci – s ním spolupracují někdejší protagonisté Krobova Divadla Na tahu. Marek Šimon v dvojroli Ládi Penetra a Lopatěva-otce, Doubravka Svobodová (Vanda Brůnová/Kalašnikovová), Martina Musilová (Kamila Vyhnálková/Čurkinová) a především Petr Reidinger (Julek Ostuda/Koroptkin) dokázali autorovým figurkám vdechnout alespoň místy duši přesvědčivých postaviček. Naproti tomu samotný autor v roli politruka-poradce Děmidova je příliš rozvláčný a jeho »fígle« vymyšlené levou rukou přes pravé ucho. Nakonec je – v nepřítomnosti – trochu krkolomně odhalen jako sionista Silberstein.
Škoda, že výběr písní se omezil jenom na poloparodování notoricky známých skladeb jako Pochod rudých námořníků nebo Směle, soudruzi, vpřed. V hudbě a především v textech tzv. revolučních písní je dodnes přítomen jakýsi nevinně krutý étos, o nějž se bez pozadí »velkého podvodu« jakékoliv parodično láme. Přitom padesátá léta měla dost svých vlastních zhudebnělin, nepoměrně vhodnějších k případnému a příkladnému současnému použití. Méně šťastnou ruku měl režisér Smoljak(ov) při spolupráci s písničkářem Ivanem Hlasem, který si zahrál »nekonformního« Píďu Šavrdu hrajícího úderníka Lopatěva-syna. Ach, ti »mladí«, kteří by si rádi sem tam šňupli nebo usrkli špetku či kapku jazzu! To že jsme byli málem už i my? A Hlasovi »andělé« a »satané« se ani v jednom českém rybníčku jako kapři se štikami jak by si (při jednom ze svých hodně špatných rýmů přál), nesnesou, nemohou snést – přímo zákonitě. I když to ve svém gnostickém obluzení (obmanu) chtěl a tvrdil velký, pravda poněkud idealistický filosof Gegelj. A viděli jsme přímo v dějinách, částečně i jako očití svědkové, jak to jeho ideoví vnuci a pravnuci ve dvou základních mutacích, dokázali roztočit. Ne, bytí a nebytí nejsou dva konce téže hole. Ani pravda a lež. Natož aby byly totéž! Ne, my dialektice se neučili z Hegela… a samozřejmě ve zcela jiném smyslu, než mínil velkohubý Majakovskij.
Pozn.: Štít původního Švandova divadla na Smíchově byl v běhu času mnohokrát přemalován. Po válce v roce 1945 byly zrušeny soukromé divadelní koncese a budova se stala sídlem Realistického divadla. 18. února 1953 došlo pak na nápis Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. „Strana a vláda“ dala tak (s malým zpožděním) soudruhu Nejedlému dárek k jeho pětasedmdesátým narozeninám (měl je 10.února). Tímto datem je děj hry vtažen do neuvěřitelných historických souvislostí. (more…)
Simon Brett. Zahájení druhého roku života malého Prevíta. Hudební spolupráce Dana Stuchlíková. Režie Hana Kofránková.
Účinkuje Bořivoj Navrátil.
Připravil Český rozhlas v roce 2002? Premiéra v červenci 2002? na stanici ČRo 3 Vltava v cyklu „Pokračování za 5 minut“ (118 min.).
Pozn.: Pokračování knihy Prevítem snadno a rychle.
Robert Fulghum. Překlad Jiří Hrubý. Výběr a sestava textu Jiří Seydler. Hudba Jiří Šlupka Svěrák.
Interpretuje Miroslav Moravec.
Pozn.: Výběr z povídkových knih Ach jo, Už hořela, když jsem si do ní lehal, Vše, co jsem opravdu potřeboval vědět, jsem se naučil v mateřské školce a Možná, možná ne.
Natočeno v roce 2000 ve zvukovém studiu Fermata. – 2 zvukové kazety (158:12; 44:15, 38:53; 39:56, 35:58 min.) : analog, stereo.
Pozn.: Autor několikrát navštívil Prahu a v Divadle Viola měl večer svého autorského čtení. Tomuto okouzlujícími „sympaťákovi“ s bílým vousem a modrýma očima učaroval hlas Miroslava Moravce, který jeho povídky na uvedené scéně téhož večera předčítal v češtině. Prohodil cosi o andělských vibracích. Prohlásil, že si lepšího interpreta svých povídek nedovede představit. Po čase, na přelomu tisíciletí, vznikla tato studiová nahrávka, jako dárek autorovi (něco ve stylu „papírového pytlíku v lepenkové krabici“). Komplet 2CD nabízí výběr povídek z knih: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce; Už hořela, když jsem si do ní lehal; Ach jo; Možná možná ne. (anotace)
Obsah: Po mnoho let… – Část pastorského povolání… – Propojovací kabely… – Dovolte… – Já vám to řeknu… – Ve žlutém zaprášeném… – Léto roku 1956… – J. Pierpont zemřel… – Jestli jste… – Ta lepenková krabice… – Učitel je zticha… – A co vy vlastně děláte? – Nějaké otázky? – Jednou jsem sehrál… – Rozpolcenost v nazírání… – Jedni známí… – Oddával jsem už… – Bezpočtukrát jsem v životě… – Jeden z nejmoudřejších lidí… – Jeden můj kamarád z Alžírska… – Skoro celý život… – Za chvíli se začnu věnovat…
Mark Twain. Četba na pokračování z románu amerického spisovatele. Přeložil Zdeněk Urbánek. Úprava a režie Dimitrij Dudík. Redaktor Dagmar Jaklová-Oravová. Natáčecí technik Jitka Kundrumová. Hudební spolupráce Danuše Stuchlíková. Zvukový mistr Radek Veselý. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkují Jan Hartl a Boris Rösner.
Natočeno v roce 2000. (1 díl cca 30min.). Repríza 26. 11. – 4. 12. 2022 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).
Vydala Radiotéka, leden 2023 (MP3, CR.ES.2022.649).
Pozn.: Co způsobí příchod laskavého Satana v životě obyčejné rakouské vesnice na sklonku 16. století? Nadčasový příběh o otázkách etiky a morálky, o relativitě pojetí dobra a zla i o nesmyslnosti lidského počínání. (anotace)
Ignát Herrmann. Kriminální příběh z minulých časů. Dramatizace Miroslav Stuchl. Scénická hudba Petr Mandel. Hudební spolupráce Petr Mandel. Asistent režie Jana Knappová. Zvukový mistr Milan Křivohlavý. Natáčecí technik Alena Vejsadová. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Ivan Chrz.
Osoby a obsazení: Kapusta, švec (Václav Vydra III.), Kapustová (Jana Boušková), Kalivoda, četník (Josef Somr), farář (Stanislav Zindulka), Slejška, hospodský (Vlastimil Zavřel), soudce (Pavel Soukup), Jahelka, myslivecký adjunkt (David Novotný), Plivora, žálářník (Dalimil Klapka) a Petr Šplíchal.
Natočeno v roce 2004 (40 min.). Repríza 23. 5. 2020 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.; 41 min.); 25. 5. 2024 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).
Vydala Radiotéka, srpen 2024 (MP3, CR.ES.2024.245). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: Humorný případ napraveného pytláka, který se poctivě drží ševcovského řemesla, a přesto je obžalován z vraždy.
Účinkuje Tomáš Drápela
Technická spolupráce ing. Pavel Šobr.
Režie Jakub Doubrava.
Nastudoval ČRO 5, České Budějovice.
František Kožík. Hudba Jaromír Klempíř. Zvuk Milan Mošna. Výběr a úprava textů Pavel Polák. Režie Jindřiška Nováková.
Knihu namluvili Miloš Hlavica a Růžena Merunková.
Vydalo AudioStory, Popron music & publishing v roce 2003 (3 MC, 4 CD). Reedice 2008.
Pozn.: V jednotlivých medailónech líčí autor vztahy Jaroslava Vrchlického k ženám, které potkal ve svém životě. Příběhy prolínají citace z Vrchlického poezie i úryvky z korespondence se ženami, především se Sofií Podlipskou.
Průvodní slovo: Poslední román Františka Kožíka je věnovaný velké postavě českého básnictví a dramatu – Jaroslavu Vrchlickému. Z deseti medailonů lásek tohoto velkkého básníka vystupuje plastický obraz jeho nitra i života, jeho osobnosti i tvůrčí snažení, se všemi zápasy, vítězstvími i prohrami. I když byly citové vztahy Vrchlického k žením rozdílné, spojovalo je jedno: ženy pro něho byly velkou inspirací, tak zjevnou, že podle veršů mohl zasvěcený čtenář rozpoznat změny ve Vrchlického životě. Jaký význam lásce přičítal, ukazuje nejl=pe prostá báseň plná pokory, jejíž první verš je názvem této nahrávky: Za trochu lásky / šel bych světa kraj, / šel s hlavou odkrytou / a šel bych bosý.
Obsah: CD 1 – 1. Medailon první – Doteky lásky (00:08:16) – 2. Medailon druhý – Kateřina Martínková (00:13:50) – 3. Medailon třetí – Marie Potěšilová (00:23:34) – 4. Medailon čtvrtý – Charlotta P. (00:11:36) – 5. Medailon pátý – Sofie Podlipská (00:18:47).
CD 2 – 1. Medailon pátý – Sofie Podlipská (pokračování) (00:34:21) – 2. Medailon šestý – Ludmila Podlipská – Frýdová (00:35:49).
CD 3 – 1. Medailon šestý – Ludmila Podlipská – Frýdová (pokračování) (00:25:48) – 2. Medailon sedmý – Karla Bezdíčková (00:30:20) – 3. Medailon osmý – Marie Wolfová (00:15:29).
CD 4 – 1. Medailon osmý – Marie Wolfová (pokračování) (00:11:50) – 2. Medailon devátý – Justýna Vondroušová (00:23:12) – 3. Medailon desátý – Smrt (00:07:23).
Roark Bradford. Záznam divadelního představení. Překlad Josef Mach. Scénář a režie divadelního představení, produkce nahrávky Ivan Zmatlík.
Čte Jiří Lábus.
Záznam divadelního představení pražské Viole 6. května 1996. Vydalo vydavatelství Happy Music Production v roce 1997 (2 MC, HMP 0424 P, 113 min.).
Obsah: 1. Úvod, 2. Jiří Lábus se s námi vítá a přestože má hlasový klid, poví nám, jak se narodil a ještě něco navíc, 3. Stvoření světa a ráj, 4. Jiří Lábus se nám představí jako tanečník, ale také jako v matematice málo úspěšný student, přičemž neopomene vzpomenout utrpení a oběti své matky, 5. Zalidňování země, 6. Jiří Lábus se učí hrát na housle a mimo jiné vzpomene i na svou třídní učitelku, 7. Hříšný svět, 8. Dozvíme se, jak na tom byl Jiří Lábus se svou třídní na gymnáziu a jak táž měla poprvé v životě pravdu, a také něco o prvních profesionálních krůčcích právě v pražské Viole, 9. Potopa světa, 10. Silný Samson, 11. Jiří Lábus vzpomene hezkých časů na DAMU, pokusí se nás přesvědčit, že jeho studium jevištní mluvy bylo korunováno úspěchem, a navíc nám poví o domnělé vraždě v Karlově ulici, 12. Malý David, 13. Jiří Lábus nevydrží a připojí se k pánům muzikantům, 14. Co se může přihodit v Armádním uměleckém souboru a na sedmiletém cestování z Prahy do Liberce a čeho je schopen v pozdních nočních hodinách tehdejší člen Ypsilonky Broňa Poloczek – ani tohle nám Jiří Lábus nezatají, 15. A konečně: máte rádi recesi? Tak se nechte inspirovat mistrem v oboru – Jiřím Lábusem, 16. Davidova prostopášnost na stará kolena.
Pozn.: Záznam představení Černošský Pán Bůh a páni izraelité, tak jak proběhlo 6. května 1996 v pražské Viole a ve kterém si Jiří Lábus povídá s diváky, vypráví své curriculum vitae, ale především čte z oblíbené knížky Roarka Bradforda. (anotace)
Powered by WordPress